ECLI:CZ:US:2016:1.US.3602.15.1
sp. zn. I. ÚS 3602/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele MUDr. Petra Zápařky, zastoupeného JUDr. Alfrédem Šrámkem, advokátem se sídlem Českobratrská 1403/2, Ostrava, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, č. j. 69 Cdo 343/2014-197 ze dne 14. 10. 2014 a usnesení Nejvyššího soudu České republiky č. j. 21 Cdo 3510/2015-301 ze dne 24. 9. 2015, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ve včasné a řádně podané ústavní stížnosti se stěžovatel domáhal zrušení napadených rozhodnutí pro porušení svého ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se žalobou ze dne 26. 2. 2013 domáhal, aby bylo určeno, že nedobrovolná dražba provedená dle protokolu o provedení dražby č. j. 245/012 ze dne 14. 2. 2013 dražebníkem Dražbyprost, s.r.o., ve prospěch vydražitelky Kateřiny Ditrichové, jejímž předmětem byly nemovitosti - budova č. ev. A1 na pozemku p. č. st. A2 a pozemky p. č. st. A3, p. č. A4, p. č. A5 a p. č. A6, zapsané na LV č. X pro obec a katastrální území Kunčice pod Ondřejníkem u Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj, Katastrální pracoviště Frýdek-Místek, je neplatná. Rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 7. 4. 2014 č. j. 20 C 97/2013-139 byla žaloba zamítnuta, a to pro nedostatek pasivní legitimace. Stěžovatel totiž nenavrhl přistoupení dalšího účastníka řízení tak, aby byla podmínka pasivní legitimace byla splněna - neboť účastníkem řízení v tomto typu řízení musí být i navrhovatel dražby. Napadeným rozsudkem krajského soudu bylo zamítnuto stěžovatelovo odvolání proti citovanému rozsudku soudu prvního stupně s odůvodněním, že judikatura je v otázce, kdo má být žalován v řízení o určení neplatnosti veřejné nedobrovolné dražby, ustálená (rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 1. 2006 sp. zn. 21Cdo 569/2005, který byl uveřejněn pod číslem 54 ve sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2006). Odvolací soud si byl vědom rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 20. 4. 2010 sp. zn. II. ÚS 2087/08, jímž Ústavní soud výjimečně připustil aplikaci poučovací povinnosti o věcné legitimaci v tomto typu řízení, neboť v době, k níž se citované rozhodnutí ústavního soudu vztahuje (tímto nálezem zrušené rozhodnutí okresního soudu je z roku 2005) byla ještě judikatura k této otázce rozkolísaná. Vzhledem k ustálenosti judikatury po dobu mnoha roků, tj. nejméně od roku 2006, pak není žádný důvod, proč by v této věci mělo být poskytováno jakékoliv speciální poučení o hmotném právu. Nejvyšší soud stěžovatelovo dovolání odmítl s tím, že v něm byl uplatněn jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení §241a odst. 1 o.s.ř. (stěžovatel namítal vadu řízení spočívající v tom, že v předmětné věci nebyla "ve smyslu ustanovení §5 a §43 odst. 1 o.s.ř. ze strany soudu splněna poučovací povinnost"), a v dovolacím řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat.
3. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, že již před obecnými soudy marně namítal porušení svého práva na spravedlivý proces, spočívajícího zejména v důvodu chybné ustálené soudní praxe, která nepovažuje za povinnost soudu poučit účastníky řízení o nutnosti žalovat výčet subjektů tak, aby byla naplněna věcná legitimace požadovaná zákonem. Dále zásah do svého práva na spravedlivý proces stěžovatel spatřuje i ve formalistickém odmítnutí svého dovolání.
4. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
5. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
6. Nad rámec uvedeného pak Ústavní soud připomíná svou ustálenou judikaturu zdůrazňující zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci ze strany Ústavního soudu a související zásadu jeho zdrženlivosti v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Ústavnímu soudu ve světle výše nastíněných principů nepřísluší role interpreta podústavního práva a zásadně se v tomto ohledu zdržuje zásahů do činnosti obecných soudů. Výjimku z této zásady představují pouze případy, kdy by interpretace trpěla tak výraznými vadami, že by byla způsobilá zasáhnout i do práv na ústavní úrovni, např. pokud by interpretace vykazovala znaky svévole [srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 181/14 ze dne 13. 3. 2014, usnesení sp. zn. IV. ÚS 3006/13 ze dne 12. 3. 2014]. V projednávaném případě však k takové situaci nedošlo. Rozsah pasivně legitimovaných subjektů v tomto případě vyplývá ze zákona, odpovídá logice věci (výsledek dražby je pro jejího navrhovatele stejně důležitý jako pro vydražitele) a je skutečně judikatorně fixován minimálně deset let. Nad to stěžovatel byl v řízení před soudem prvního stupně vyzván, aby zvážil, zda nehodlá okruh žalovaných rozšířit. Soudy musí plnit svou poučovací povinnost, tu však dle Ústavního soudu okresní soud v této věci naplnily. Nelze ani přehlédnout roli právního zástupce v řízení, ten přece má být primárně obeznámen s právní úpravou a judikaturou a v souladu s ní v řízení postupovat.
7. S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo než podanou ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný v souladu s §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. února 2016
David Uhlíř, v. r.
předseda senátu