ECLI:CZ:US:2016:1.US.3607.15.1
sp. zn. I. ÚS 3607/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Ludvíkem Davidem o ústavní stížnosti stěžovatele M. H., právně zastoupeného Mgr. Tomášem Voldánem, advokátem se sídlem Haštalská 27, Praha 1, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. 7. 2015 č. j. 9 To 322/2015-540, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 10. 12. 2015 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí a tvrdí, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Dříve, než Ústavní soud přistoupí k projednání a rozhodnutí věci samé, prověřuje, zda jsou splněny formální podmínky stanovené pro ústavní stížnost zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
3. Ústavní soud se nejprve zabýval přípustností ústavní stížnosti. Jedním z důvodů, pro který je ústavní stížnost nepřípustná, je okolnost, že stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
4. V ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu má svůj právní základ zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne též princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Ústavní soud v minulosti mnohokrát konstatoval, že je v rámci řízení o ústavní stížnosti oprávněn rozhodovat toliko o rozhodnutích pravomocných, a to nikoli jen ve smyslu formálním, ale i potud, že se musí jednat o rozhodnutí "konečná". Ústavní stížnost je tak krajním prostředkem k ochraně práva nastupujícím až v případě, že náprava před jinými orgány veřejné moci již není standardním postupem možná a příslušné orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit (srov. nález sp. zn. III. ÚS 117/2000, dostupný na http://nalus.usoud.cz). Ochrana ústavnosti totiž není a ani z povahy věci nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je povinností všech orgánů veřejné moci a zejména pak obecné justice (srov. čl. 4 Ústavy České republiky).
5. Otázkou (ne)přípustnosti ústavní stížnosti v trestních věcech v souvislosti s podáním dovolání se Ústavní soud zabýval ve stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 ze dne 4. 3. 2014 (publ. pod č. 40/2014 Sb.), v němž mj. konstatoval, že "z dikce ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 jednoznačně vyplývá povinnost stěžovatelů vyčerpat všechny procesní prostředky, které jim zákon k ochraně jejich práva poskytuje - tedy i mimořádný opravný prostředek v podobě dovolání v trestních věcech, pokud je dovolání v dané věci přípustné .... ústavní stížnost je prostředkem ochrany práv, který je subsidiární ke standardním ‚neústavním' institutům. Především obecné soudy jsou povolány k ochraně práv fyzických a právnických osob, a teprve není-li dosaženo nápravy v rámci režimu obecného soudnictví, může se v rozsahu omezeném hledisky ústavnosti uplatnit ochrana poskytovaná přezkumem Ústavního soudu." Stěžovatel se tedy mýlí, pokud se domnívá, že v jeho trestní věci není potřeba dovolání jako mimořádný opravný prostředek vyčerpat.
6. Protože stěžovatel v dané věci dovolání nepodal, soudce zpravodaj mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, ústavní stížnost podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. února 2016
Ludvík David, v. r.
soudce zpravodaj
Za správnost vyhotovení: Ivana Šmerdová