ECLI:CZ:US:2016:1.US.3678.15.1
sp. zn. I. ÚS 3678/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Pavla Radoně, zastoupeného JUDr. Danielem Novotným, Ph. D., advokátem se sídlem Valdštejnovo nám. 76, Jičín, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 23C 40/2013-19 z 6. 2. 2014, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 11Co 204/2014-37 z 6. 8. 2014 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30Cdo 1219/2015-49 z 15. 9. 2015, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ve včasné a řádně podané ústavní stížnosti se stěžovatel domáhal zrušení napadených rozhodnutí pro porušení svého ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Dále stěžovatel namítá porušení čl. 89, čl. 90 a čl. 4 Ústavy.
2. Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí vyplynulo, že Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil napadený rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 jako soudu prvního stupně, kterým byla zamítnuta žaloba stěžovatele o zaplacení částky 200 000 Kč s příslušenstvím; této částky se žalobce domáhal jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu Policie ČR, k němuž mělo dojít v průběhu prověřování trestního oznámení žalobce. Stěžovatelovo dovolání bylo Nejvyšším soudem odmítnuto.
3. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, že napadená rozhodnutí zasáhla do jeho práva na náhradu újmy za protiprávní jednání orgánu veřejné moci a že ve vztahu k němu došlo k odepření spravedlnosti. Stěžovatel svou újmu spatřuje v tom, že se vůči němu dopustila jak konkrétní policistka, tak i Policie ČR protiprávního jednání, neboť mu nebylo doručeno usnesení o odložení věci dle §159a odst. 1 trestního řádu způsobem dle §64 trestního řádu, čímž mu jako poškozenému a oznamovateli mělo být záměrně odepřeno právo na opravný prostředek dle §159a odst. 7. Trestní oznámení tedy podle stěžovatele nebylo doposud řádně vyřízeno.
4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
5. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé. K zásahu do základních práv stěžovatele však v řízení před obecnými soudy nedošlo.
6. V posuzovaném případě tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost stěžovatele postrádá ústavněprávní dimenzi, a proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. ledna 2016
David Uhlíř, v. r.
předseda senátu