ECLI:CZ:US:2016:1.US.3680.15.1
sp. zn. I. ÚS 3680/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Ing. Karla Šišky, zastoupeného JUDr. Markem Görgesem, advokátem se sídlem Žižkova 52, 301 00 Plzeň, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 5 As 60/2015-30 ze dne 8. 10. 2015 a rozsudku Krajského soudu v Plzni č. j. 57 A 87/2013-70 ze dne 30. 1. 2015, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť se domnívá, že jimi došlo k porušení jeho práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí, stěžovatel ve správním řízení usiloval o zřízení obory dančí zvěře na blíže specifikovaných pozemcích ve Starém Smolivci. Stěžovatel požádal Městský úřad v Nepomuku o vydání rozhodnutí o uznání obory podle §7 odst. 1 zákona č. 23/1962 Sb., o myslivosti. Přílohou žádosti byly dle stěžovatele i "písemné souhlasy, resp. písemné dohody" se všemi vlastníky dotčených pozemků s oplocením pozemků a se sdružením honebních pozemků do obory.
Městský úřad v Nepomuku stěžovatelovu žádost zamítl, odvolání proti tomuto rozhodnutí zamítl krajský úřad Plzeňského kraje, odbor životního prostředí. Ústavní stížností napadenými rozhodnutími byla posléze zamítnuta i stěžovatelova správní žaloba a kasační stížnost.
Podstatou rozhodnutí správních orgánů a krajského soudu byla skutečnost, že stěžovatel údajně nedisponoval souhlasy všech vlastníků pozemků přičleňovaných do obory, neboť obec Mladý Smolivec k jednomu z pozemků souhlas nikdy nedala, k ostatním jej odvolala, přičemž svůj souhlas odvolal i František Tatar.
Nejvyšší správní soud pak sice přisvědčil stěžovatelovým námitkám, podle nichž je dle zákona o myslivosti potřeba dohoda mezi žadatelem a vlastníkem připojovaného pozemku, nikoli jen souhlas tohoto vlastníka, jakožto jednostranné právní jednání. Nejvyšší správní soud k tomu však dodal, že stěžovatel v daném případě žádné dohody neuzavřel, a správní orgány i krajský soud tak postupovaly pro stěžovatele výhodněji, jestliže jim postačovaly souhlasy. Stěžovatel neměl k dispozici ani souhlasy všech vlastníků připojovaných pozemků, ani s nimi uzavřené dohody, a proto jeho žádosti vyhověno být nemohlo. Chybné posouzení věci krajským soudem tak nemělo pro stěžovatele negativní důsledky.
V ústavní stížnosti stěžovatel opětovně namítá, že dle starého zákona o myslivosti byla nepochybně potřeba dohoda mezi žadatelem a vlastníkem připojovaného pozemku, nikoli jen souhlas tohoto vlastníka. Chybné posouzení této otázky krajským soudem a správními orgány vedlo údajně k tomu, že soud nesprávně posoudil existenci uzavřených dohod, jelikož neměl k dispozici doklady o tom, že dohody mezi stěžovatelem a Františkem Tatarem a obcí Mladý Smolivec zanikly.
Stěžovatel dále namítá překvapivost rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, který sice přisvědčil stěžovateli v jeho argumentaci, zároveň však kasační stížnost zamítl na základě zcela nového právního názoru, na nějž stěžovatel neměl možnost reagovat. Nejvyšší správní soud tím údajně i překročil pravidlo pro přezkum rozhodnutí krajského soudu v rozsahu uplatněných námitek, aniž by k tomu byly dány zákonné podmínky podle §109 odst. 4 soudního řádu správního. Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu navíc stěžovatel považuje za přehnaně formalistické, pokud uzavřené dohody považoval za souhlasy. Stěžovatel poukazuje na to, že mu vada ve formě dohod nebyla nikdy v průběhu správního řízení vytknuta a nebyla mu dána možnost ji odstranit. Stěžovatel dále soudům vyčítá, že zamítly jeho návrhy na doplnění dokazování, kterým by prokázal uzavření dvoustranných dohod. Pokud by jej navíc kterýkoli soud poučil o tom, že považuje formu dohod za významnou pro své posouzení, byl připraven uplatnit také další skutková zjištění a navrhnout další důkazy.
Ústavní soud došel k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud není součástí obecné soustavy soudů, a proto zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti. Aplikace podústavních předpisů ve správním řízení je záležitostí správních orgánů a soudů v rámci správního soudnictví, přičemž Ústavní soud smí přezkoumat pouze to, zda v řízení nebyla dotčena ústavně zaručená práva či svobody účastníků a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.
Ústavní soud nepopírá, že se správní orgány i krajský soud dopustily určitých pochybení, ve shodě s Nejvyšším správním soudě má nicméně za to, že jimi nebyla porušena stěžovatelova ústavně zaručená práva. Lze dokonce s kasačním soudem souhlasit, že tato pochybení byla učiněna do jisté míry ve stěžovatelův prospěch.
V řízení bylo postaveno najisto, že dle §7 odst. 1 zákona o myslivosti je potřeba dohoda mezi žadatelem a vlastníkem připojovaného pozemku, tedy dvoustranné právní jednání, nikoli jen souhlas dotyčného vlastníka. Krajský soud i Nejvyšší správní soud měly dále za prokázané, že stěžovatel s dotyčnými vlastníky smlouvy neuzavřel, neboť tito pouze dali svůj souhlas (jednostranné právní jednání). Pokud stěžovatel tvrdí, že chybné právní posouzení ze strany krajského soudu, podle kterého postačoval souhlas, vedlo i k chybnému závěru stran neexistence dohody, nelze se s tímto argumentem ztotožnit. Krajský soud svůj závěr o neexistenci dohod (a z ní plynoucí absenci souhlasu u těch osob, které jej jednostranně vzaly zpět) vysvětlil a jeho odůvodnění, se kterým se v této části ztotožnil i Nejvyšší správní soud, obstojí bez ohledu na interpretaci §7 odst. 1 zákona o myslivosti (proto ostatně nebylo potřeba doplnit dokazování poté, co Nejvyšší správní soud uvedené ustanovení vyložil jinak).
Ústavní soud nesouhlasí ani s tím, že by rozhodnutí Nejvyššího správního soudu bylo pro stěžovatele překvapivé. Dle krajského soudu stěžovatel nepředložil smlouvy s vlastníky dotčených pozemků, nýbrž pouze jejich souhlasy, avšak i souhlasy by údajně postačovaly, pokud by je měl stěžovatel od všech vlastníků (což neměl). Stěžovateli za této situace muselo být zřejmé, že pokud chce být s kasační stížností úspěšný, bude muset prokázat, že a) ve skutečnosti všechny potřebné souhlasy měl, nebo b) že zákon vyžaduje dohody a zároveň, že stěžovatel tyto dohody uzavřel. Všechny tyto otázky se přitom v řízení před krajským soudem řešily a Nejvyššímu správnímu soudu je dával k posouzení i sám stěžovatel v kasační stížnosti. Stěží lze za těchto okolností hovořit o překvapivosti závěrů Nejvyššího správního soudu. Stěžovatel v této souvislosti také namítá, že mu vada v podobě absence dohod s vlastníky nebyla vytknuta a nebyla mu dána možnost ji odstranit, tento argument ovšem ignoruje skutečnost, že právě absence dohody (případně i souhlasu) byla podstatou celého řízení před správními orgány i řízení soudního. Pokud by stěžovatel splnil zákonem stanovené podmínky (ať už by je vyložil jako potřebu souhlasu, nebo dohody), k řízení před správními soudy by s největší pravděpodobností vůbec nedošlo. Ve zbytku Ústavní soud pro stručnost odkazuje na odůvodnění napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu.
Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. února 2016
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu