ECLI:CZ:US:2016:1.US.3691.15.1
sp. zn. I. ÚS 3691/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele Otomara Kotyka, zastoupeného Mgr. Ondřejem Mičaníkem, advokátem se sídlem U Skleníku 1905/7, Ostrava, proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 62 ECm 196/2010-135 ze dne 20. 12. 2013, rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j 2 Cmo 483/2014-203 ze dne 3. 3. 2015 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2015 č. j. 23 Cdo 3278/2015-229, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ve včasné a řádně podané ústavní stížnosti se stěžovatel domáhal zrušení napadených rozhodnutí pro porušení svého ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a na ochranu vlastnictví podle čl. 11 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí vyplynulo, že žalobkyně ČSOB Leasing, a.s. se žalobou domáhala po stěžovateli zaplacení 323 461 Kč s 54,75 % úrokem z prodlení ročně od 21. 10. 2009 do zaplacení. Stěžovatel uzavřel se žalobkyní dne 5. října 2007 leasingovou smlouvu na automobil, jejíž součástí byly Všeobecné smluvní podmínky (podle nichž úrok z prodlení činil 0,15 % z dlužné částky denně, tedy 54,75 % ročně). Stěžovatel neplatil řádně a včas sjednané splátky, a proto žalobkyně smlouvu předčasně ukončila. Městský soud v Praze napadeným rozsudkem ze dne 20. prosince 2013, č. j. 62 ECm 196/2010-135, stanovil stěžovateli povinnost zaplatit žalobkyni 178 461 Kč s 54,75 % úrokem z prodlení ročně od 21. 10. 2009 do zaplacení a na náhradě nákladů řízení 12 398,50 Kč (výrok pod bodem I) a zamítl žalobu v rozsahu 145 000 Kč s 54,75 % úrokem z prodlení ročně od 21. 10. 2009 do zaplacení (výrok pod bodem II). Soud prvního stupně se neztotožnil s názorem stěžovatele, že sjednaná výše úroků z prodlení je v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku a s dobrými mravy (poukázal i na mnohem vyšší poplatek z prodlení, který je sankcí za neplacení nájemného bytu a ve většině případů tedy postihuje dokonce fyzické osoby - spotřebitele). Není rozumný důvod chránit dlužící podnikatele více než dlužící spotřebitele. Stěžovatel ani netvrdil žádné konkrétní skutečnosti, které by měly soud přesvědčit o opaku. Výše požadovaného úroku z prodlení plně závisí na době, po kterou stěžovatel neplnil, na nepřiměřenost proto nelze usuzovat z celkové výše úroku z prodlení, neboť je důsledkem dlouhodobého prodlení a s tím spojeným navyšováním o jinak přiměřenou "denní sazbu" úroku z prodlení.
3. K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze napadeným rozsudkem ze dne 3. března 2015 č. j. 2 Cmo 483/2014-203, rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku I. v rozsahu žalobkyni přiznaného úroku z prodlení z částky 178 461 Kč ve výši 54,75 % ročně od 21. 10. 2009 do zaplacení potvrzuje (výrok pod bodem I), tentýž výrok v části o nákladech řízení změnil tak, že stěžovatel je povinen zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení 11 838,25 Kč (výrok pod bodem II) a uložil stěžovateli povinnost zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů odvolacího řízení 25 845,60 Kč (výrok pod bodem III). Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně neshledal úrok z prodlení ve výši 0,15 % denně z dlužné částky v rozporu s dobrými mravy. Taková výše úroku z prodlení je běžně sjednávána v leasingových smlouvách, plní funkci sankční, zajišťovací a uhrazovací. Uvedené vychází z pozice pronajímatele v leasingovém vztahu, který na základě poptávky a výběru nájemce poskytne finanční krytí vybraného předmětu leasingu. Úrok z prodlení má zajišťovat kromě jiného i řádný průběh leasingového vztahu až do úplného zaplacení ceny pořízeného předmětu leasingu a jeho prodeji nájemci. Dojde-li z důvodů na straně nájemce k předčasnému ukončení leasingového vztahu, plní sjednaný úrok z prodlení i funkci uhrazovací. Soud prvního stupně učinil správný závěr o tom, že finální výše úroku z prodlení závisí na době prodlení a nelze z ní usuzovat na nepřiměřenou sazbu úroku z prodlení. K namítanému rozporu výše úroku z prodlení s dobrými mravy či zásadami poctivého obchodního styku odvolací soud doplnil, že v rozporu s uvedeným je naopak prodlení žalovaného s úhradou závazku.
4. Rozhodnutí odvolacího soudu napadl stěžovatel dovoláním, které Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl. Nejvyšší soud připustil, že podle ustálené rozhodovací praxe lze právo na úroky z prodlení poměřovat ustanovením §3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, pouze v tom smyslu, zda jeho výkon je či není v rozporu s dobrými mravy. Není (a nemůže být) paušálně stanovena procentuální hranice, od níž by se výkon práva na úroky z prodlení považoval za rozporný s dobrými mravy. Posuzuje-li soud "mravnost" výkonu práva na úroky z prodlení, nemůže si vystačit pouze se srovnáním ujednané sazby úroků z prodlení se sazbou zákonnou, ale musí zohlednit konkrétní okolnosti daného případu. Porušení zásad poctivého obchodního styku při uplatnění nároku na úrok z prodlení nelze obecně, pro všechny případy, vyvozovat pouze z nepoměru sjednaného úroku a hodnoty zajišťovaného závazku, ale je nutno je zkoumat v každém případě ve vazbě na konkrétní okolnosti. Přitom je třeba se zabývat jak důvody, které ke sjednání konkrétní výše úroku z prodlení vedly, a okolnostmi, které je provázely, tak důvody nesplnění zajištěného závazku, popřípadě i dopady přiznání sjednaného úroku z prodlení na osobu, vůči které je uplatňován. K odepření práva na zaplacení úroků z prodlení soudy by mělo docházet pouze výjimečně, aby byla chráněna zásada smluvní autonomie.
5. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, že napadená rozhodnutí zasáhla do jeho práva na spravedlivý proces a ochranu vlastnictví. Pro použití ustanovení §3 odst. 1 občanského zákoníku byly splněny podmínky i v jeho případě. Přiznání práva na úrok z prodlení je za této situace porušením normy podústavního práva v důsledku jeho interpretace v rozporu s principy spravedlnosti a podle stěžovatele zakládá rovněž dotčení jeho shora uvedených základních práv a svobod.
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
7. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé. K zásahu do základních práv stěžovatele však v řízení před obecnými soudy nedošlo.
8. V posuzovaném případě tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost stěžovatele postrádá ústavněprávní dimenzi, a proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. ledna 2016
David Uhlíř, v. r.
předseda senátu