ECLI:CZ:US:2016:1.US.3696.16.1
sp. zn. I. ÚS 3696/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti P. Ž., zastoupeného JUDr. Filipem Štípkem, advokátem, se sídlem Hradiště 96/6-8, Ústí nad Labem, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne ze dne 5. září 2016, č. j. 32 Co 268/2016-1571, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Předchozí průběh řízení a vymezení věci
1. Ústavní stížností stěžovatel napadl v záhlaví tohoto usnesení uvedené rozhodnutí, kterým byla upravena výše výživného k jeho nezletilé dceři, a navrhl jeho zrušení pro rozpor s právem na spravedlivý proces, které je mu zaručeno čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a s právem na ochranu rodiny dle čl. 32 odst. 1 Listiny.
2. Rozsudkem Okresního soudu Praha - východ ze dne 27. dubna 2016, č. j. 30 P 395/2012-1499, byl zamítnut stěžovatelův návrh na snížení výživného na jeho nezletilou dceru. Soud zároveň částečně vyhověl návrhu matky nezletilé a rozhodl o zvýšení výživného tak, že se zvyšuje na částku 17 000 Kč měsíčně, přičemž 12 000 Kč měsíčně má být hrazeno k rukám matky a 5 000 Kč měsíčně na účet nezletilé, a to s účinností od právní moci rozsudku.
3. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Praze napadeným rozsudkem rozhodnutí okresního soudu změnil s tím, že výši výživného stanovil pro období od 1. září 2015 do 31. srpna 2016 na 17 000 Kč měsíčně, přičemž 12 000 Kč měsíčně má být hrazeno k rukám matky a 5 000 Kč měsíčně na účet nezletilé. Dále pak částečně vyhověl odvolání matky nezletilé a s účinností od 1. září 2016 stanovil výši výživného na 20 000 Kč měsíčně, přičemž 15 000 Kč měsíčně má být hrazeno k rukám matky a 5 000 Kč měsíčně na vinkulovaný účet nezletilé. Toto další zvýšení výše výživného soud odůvodnil tak, že lépe odpovídá zákonným hlediskům pro stanovování výše výživného. Otci bylo zároveň uloženo zaplatit dlužné výživné ve výši 16 000 Kč k rukám matky.
4. Soud v odvolacím řízení vyhověl námitkám obou rodičů a provedl další důkazy směřující k důkladnějšímu zjištění skutkového stavu, zejména pak objasnění výše příjmů obou rodičů a výdajů na vzdělávací aktivity dcery.
II. Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítá, že odůvodnění napadeného rozhodnutí je nepřezkoumatelné, jelikož v něm soud činí paušalizující hodnocení a považuje za prokázané některé skutečnosti, aniž by u nich uvedl konkrétní důkaz, který by k tomuto závěru vedl. Jedná se pak především o závěry týkající se majetkových a příjmových poměrů jak stěžovatele, tak matky nezletilé.
6. Odvolací soud podle stěžovatele postupoval formálně a odůvodnění napadeného rozhodnutí je zjednodušené a nedostatečné, čímž mělo být porušeno jeho právo na spravedlivý proces. Na tomto místě stěžovatel odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3624/13.
7. Hlavním důvodem stížnosti pak ovšem podle stěžovatele je, že se soudy nezabývaly potřebami jeho dalších tří dětí, kdy se soud nezabýval tím, jak velká by měla být stěžovatelova vyživovací povinnost i ve vztahu k těmto dětem, čímž došlo nejen k porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces, ale také k porušení práv jeho dalších dětí, konkrétně práva na ochranu rodičovství, rodiny, dětí a mladistvých podle čl. 32 Listiny.
III. Hodnocení Ústavního soudu
8. Ústavní soud zvážil obsah ústavní stížnosti i napadených výroků dotčených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. Ústavní soud připomíná, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou záležitostí obecných soudů.
10. Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 81 Ústavy) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů. Obecný soud tak sám rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní, které z navržených (či i nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné, které dokazovat netřeba atd. Ústavní soud do organizace dokazování zasahuje jen za mimořádných podmínek, o jejichž naplnění však stěžovatelovy námitky nesvědčí. Důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu; zpravidla až tehdy je dosaženo ústavněprávní roviny problému (srov. například usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 144/06 ze dne 31. 10. 2006, usnesení sp. zn. II. ÚS 3371/10 ze dne 10. 3. 2011 či usnesení sp. zn. I. ÚS 3175/11 ze dne 8. 3. 2012). K takovým závěrům však Ústavní soud při posuzování napadeného rozsudku nedospěl. Napadený rozsudek obsahuje srozumitelné, logické, přehledné a celkově ústavně uspokojivé odůvodnění, z něhož je patrné, jaké skutkové závěry na základě jakých důkazů krajský soud učinil a jak věc právně posoudil.
11. Obecné soudy dokazování provedly ústavně konformním způsobem a dospěly k určitým skutkovým závěrům, které byly shledány jako dostatečné k vydání rozhodnutí ve věci. Odvolací soud se v řízení námitkami stěžovatele zabýval a provedl další jím navrhované důkazy.
12. Vhodné je na tomto místě také obecně zmínit, že při dokazování v civilním řízení soudním není nutné rozhodovat na základě naprosté jistoty, a zjišťovat ve stěžovatelově případě zcela přesně konkrétní výši, jaké jeho příjmy měsíčně dosahují. Jako nanejvýš obtížná by se opačná situace jevila např. právě v případě stěžovatele, kdy on i matka nezletilé dosahují svých příjmů mj. také jako osoby samostatně výdělečně činné. K dosažení výsledku konformního s právem na spravedlivý proces účastníků tak dostačuje, pokud soudy při dodržení zásady volného hodnocení důkazů dospějí k tzv. praktické jistotě alespoň o určité přibližné úrovni výše jejich příjmů svědčící o jejich životní úrovni, která má být mezi rodiči a dětmi dle §915 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, zásadně shodná [k potřebné míře důkazního standardu srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 173/13 ze dne 20. 8. 2014 (N 156/74 SbNU 333]. Toho bylo v řízení před obecnými soudy dosaženo.
13. Ústavní soud ani neshledal porušení stěžovatelových základních práv v tom, že se obecné soudy nezabývaly otázkou, jak velká by měla být vyživovací povinnost stěžovatele k jeho dalším dětem. Předně je nutno říci, že tato otázka ani nebyla předmětem dotčeného řízení, které se týkalo pouze určení výše výživného na jeho dceru svěřenou do péče matky. Soudy tudíž ani nebyly povolány k jejímu řešení. Zároveň Ústavní soud nedospěl k závěru, že by krajský soud stanovením konkrétní výše výživného na dceru stěžovatele zásadně ohrozil schopnost stěžovatele vyživovat i jeho ostatní děti.
14. Ústavní soud tak v posuzované věci žádné pochybení ústavněprávní relevance v postupu a rozhodnutích obecných soudů neshledal a stěžovatel svou ústavní stížností jen pokračuje v polemice se závěry dokazování a právního hodnocení v rámci podústavního práva, které řádně provedly obecné soudy.
15. Ústavní soud z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. prosince 2016
David Uhlíř, v. r.
předseda senátu