ECLI:CZ:US:2016:1.US.3775.16.1
sp. zn. I. ÚS 3775/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu a soudce zpravodaje Davida Uhlíře, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka, o ústavní stížnosti V. M., t. č. Vazební věznice Praha-Ruzyně, zastoupeného Mgr. Janem Vargou, advokátem, se sídlem v Praze 2, Fügnerovo náměstí 1808/3, proti usnesení Okresního soudu v Příbrami ze dne 3. září 2016 č. j. 1 Nt 802/2016-22 a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 22. září 2016 č. j. 14 To 304/2016-60, za účasti Okresního soudu v Příbrami a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 15. listopadu 2016, stěžovatel podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhoval zrušení v záhlaví uvedených usnesení s tvrzením, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva podle čl. 8 odst. 2 a odst. 5 a čl. 36 odst. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Stěžovatel je stíhán pro zvlášť závažný zločin nedovolené výroby a jiné nakládání s psychotropními látkami a jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. b), odst. 3 písm. c) trestního zákoníku spáchaný ve spolupachatelství.
3. Usnesením Okresního soudu v Příbrami ze dne 3. září 2016 č. j. 1 Nt 802/2016-22 byl stěžovatel vzat do vazby podle §68 odst. 1 trestního řádu z důvodů uvedených v §67 písm. a), b), c) trestního řádu. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel stížnost, kterou Krajský soud v Praze usnesením ze dne 22. září 2016 č. j. 14 To 304/2016-60 zamítl.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho ústavně zaručená práva na osobní svobodu a na spravedlivý proces a že nebyla respektována zásada presumpce neviny. Stěžovatel je přesvědčen, že v jeho případě nejsou dány důvody pro vazbu, neboť není odůvodněno jeho podezření, že se dopustil jednání, které je mu kladeno za vinu, napadená rozhodnutí jsou příliš přísná a nejsou ani řádně odůvodněna. Obecné soudy, podle tvrzení stěžovatele, nehodnotily jeho osobu, resp. stav trestního řízení v aktuálním stavu ke dni rozhodování o vzetí do vazby, nýbrž s neaktuálními informacemi. Stěžovatel byl dne 17. srpna 2016 propuštěn z výkonu trestu odnětí svobody a na svobodě pobýval až do opětovného zadržení dne 2. září 2016 a má za to, že se neskrýval, neuprchl ani jinak nemařil vyšetřování, není reálně ohrožen trestní sazbou v rozmezí 8 - 12 let odnětí svobody a není ani ohrožen trestem odnětí svobody dosahujícím 8 let, který by ve smyslu platné judikatury mohl odůvodňovat vazbu útěkovou. Podle tvrzení stěžovatele neexistuje dostatečné množství důkazů a ani jediná konkrétní obava z toho, že by měl působit na dosud nevyslechnuté svědky, tedy že není dán ani důvod vazby koluzní. Stěžovatel současně uvedl, že si je vědom toho, že je proti jeho osobě vedeno další trestní stíhání a přiznává se, že v určité míře trestnou činnost páchal, avšak je si vědom vážnosti jeho současné situace a nehodlá ohrozit prokázání jeho snahy, že povede řádný život. Na podporu svých tvrzení stěžovatel odkázal na nálezy Ústavního soudu ze dne 23. května 2006 sp. zn. I. ÚS 470/05 (N 104/41 SbNU 315), ze dne 30. listopadu 2006 sp. zn. III. ÚS ÚS 612/06 (N 215/43 SbNU 393) a ze dne 11. srpna 1998 sp. zn. IV. ÚS 264/98 (N 85/11 SbNU 261).
5. Ústavní soud vzal v úvahu tvrzení předložená stěžovatelem, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Ústavní soud opakovaně zdůraznil, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.
7. Základní podmínkou zbavení osobní svobody je důvodné podezření ze spáchání trestného činu. Předpokládá existenci skutečností nebo důkazů způsobilých přesvědčit objektivního pozorovatele, že osoba mohla spáchat trestný čin. Podezření ze spáchání trestného činu musí být důvodné jak v tom směru, zda byl spáchán určitý konkrétní trestný čin, tak i zda jej spáchala dotyčná osoba. Z povahy věci vyplývá, že stupeň podezření nemůže být tak vysoký, jaký se vyžaduje pro obžalobu, natož pak pro odsouzení.
8. Obecně platí, že posoudit konkrétní okolnosti každého jednotlivého případu se zřetelem na učiněná skutková zjištění náleží obecným soudům, což je výrazem jejich nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 Ústavy), a totéž platí ohledně hodnocení těchto zjištění pro potřeby jejich podřazení pod ustanovení §67 trestního řádu. Pochybení takového charakteru, které by odůvodňovalo zásah Ústavního soudu ve vazebním řízení, v posuzované věci shledáno nebylo. Ústavní soud konstatuje, že postup obecných soudů vedoucí k vydání napadených rozhodnutí o vzetí do vazby posuzován ve svém celku, nevykazuje žádné protiústavní deficity.
9. Okresní soud v Příbrami se vzetím stěžovatele do vazby řádně zabýval a ve svém rozhodnutí vyložil, na základě kterých důkazů dospěl ke svému závěru, že jsou dány důvody pro vazbu. Okresní soud zdůraznil, že stěžovatel se v minulosti vyhýbal nástupu do výkonu trestu, kdy se zdržoval na neznámém místě a do výkonu trestu musel být dodán. Na tom nemění nic ani aktuální situace, kdy je zaměstnán a žije se svou přítelkyní v Praze, neboť se jedná o velmi krátkodobý pobyt po propuštění z výkonu trestu a není zde žádná záruka, že bude v rámci celého trestního řízení i nadále všem orgánům činným v trestním řízení, dostupný. V současné době je proti němu vedeno další trestní stíhání pro totožný trestný čin a je dána důvodná obava, že by při ponechání na svobodě v trestné činnosti obdobného charakteru pokračoval.
10. Krajský soud v Praze částečně uznal námitky stěžovatele, že rozhodnutí soudu prvního stupně není dostatečně odůvodněno, proto doplnil odůvodnění rozhodnutí a v reakci na námitky stěžovatele uvedl, že spisový materiál dává dostatečnou oporu pro závěr, že proti stěžovateli bylo zahájeno trestní stíhání pro zvlášť závažný zločin, kterého se měl dopustit tím, že vyráběl pervitin a jednání se dopustil přesto, že byl v posledních třech letech za takový čin odsouzen a potrestán. Stěžovatel je ve smyslu stávající judikatury ohrožen vysokým trestem (trestní sazba činí 8 - 12 let), inklinuje k drogové trestné činnosti a měl jí páchat bezprostředně po pravomocném odsouzení. Stížnostní soud v postupu soudu prvního stupně ani v jeho rozhodnutí žádné pochybení neshledal. Pokud pak stěžovatel žádal o konání vazebního zasedání, rozhodl krajský soud o stížnosti bez konání tohoto zasedání, neboť stěžovatel byl v posledních šesti týdnech k vazbě slyšen a neuvedl žádné nové skutečnosti, které by dosud nebyly známy a které by mohly být podstatné pro rozhodnutí.
11. Pokud stěžovatel namítal porušení zásady presumpce neviny, v širších souvislostech konstatováno, tato zásada, podle níž musí být s každým jednotlivcem zacházeno jako s nevinným až do chvíle, než je pravomocným odsuzujícím rozsudkem prokázán opak (čl. 40 odst. 2 Listiny), je součástí vztahu mezi státem a jednotlivcem v demokratické společnosti založené na svrchovanosti zákona. Tato zásada má svůj význam nejenom z hlediska předcházení justičním omylům, ale také z hlediska vyvážení nerovnosti mezi jednotlivcem a státem. Stát, na rozdíl od jednotlivce, totiž disponuje početným aparátem a širokým spektrem pravomocí, díky nimž může jednotlivce podrobit vyšetřování, trestnímu stíhání, soudnímu procesu či odsouzení a potrestání; má tedy jasnou mocenskou převahu. Demokratický právní stát musí tyto pravomoci využívat v souladu s určitými standardy, jakými jsou především respekt k důstojnosti a autonomii každého člověka (čl. 1 Listiny). Proto, uplatňuje-li stát vůči jednotlivci svoji moc ve fázích předcházejících vynesení rozsudku o vině, musí k tomu předložit dostatečně silné důvody. Tuto povinnost má bez ohledu na to, jak přesvědčivé či dokonce zjevné jsou důkazy svědčící o vině dané osoby. Presumpce neviny totiž neznamená faktickou presumpci, že se stíhaná osoba činu nedopustila, nýbrž jde především o právně politický a morální princip, který je základem vztahu mezi státem a jednotlivcem, a který určuje, jakým způsobem má být vůči jednotlivcům uplatňována státní moc (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 4. října 2016 sp. zn. III. ÚS 3027/16). V souvislosti se skutečností, že stěžovatel u vazebního zasedání připustil, že "trestná činnost nějaká probíhala", nelze tuto námitku stěžovatele považovat za oprávněnou.
12. Za výše uvedených okolností nemohou mít relevanci ani odkazy stěžovatele na právní závěry uvedené v citovaných nálezech Ústavního soudu, neboť zde chybí přímý vztah k posuzované věci stěžovatele.
13. Ústavní soud uzavírá, že závěry ve věci učiněné Okresním soudem v Příbrami a Krajským soudem v Praze nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení tvrzených základních práv stěžovatele zaručených ústavním pořádkem České republiky.
14. Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. prosince 2016
David Uhlíř v. r.
předseda senátu