ECLI:CZ:US:2016:1.US.379.16.1
sp. zn. I. ÚS 379/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Kateřiny Šimáčkové a Tomáše Lichovníka ve věci stěžovatelky Anety Crkoňové, právně zastoupené Mgr. Michaelou Dvořáčkovou, advokátkou se sídlem Sokolovská 32/22, Praha 8, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 22. 4. 2015 sp. zn. 60 C 60/2014 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 11. 2015 sp. zn. 11 Co 280/2015, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 3. 2. 2016 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Ústavní stížností napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4, byla zamítnuta žaloba na výživné pro zletilé dítě, kterou se stěžovatelka domáhala na svém otci, Janu Bejčkovi, výživného ve výši 10 000 Kč měsíčně. Výrokem II. tohoto rozsudku bylo stěžovatelce uloženo zaplatit žalovanému Janu Bejčkovi náhradu nákladů řízení ve výši 53 240 Kč. K odvolání stěžovatelky byl rozsudek soudu prvního stupně Městským soudem v Praze potvrzen a stěžovatelce byla uložena povinnost náhrady nákladů odvolacího řízení ve výši 26 620 Kč.
Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti uvedla, že v minulosti předně neměla být zrušena vyživovací povinnost jejího otce. Vyšla přitom z toho, že je stále studentkou střední školy a živnostenský list využívá pouze za účelem občasného přivýdělku. Podle náhledu stěžovatelky je postup obecných soudů v rozporu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2121/14, podle něhož musí obecný soud existenci vyživovací povinnosti přezkoumávat, a to i přesto, že o této bylo v minulosti soudem již rozhodnuto.
Stěžovatelka ukončila v roce 2009 základní školu. Poté následovalo studium oboru kadeřnice (školní rok 2009-2010). Ve škole byla stěžovatelka pouze jeden rok, a to pro své zdravotní problémy. Škola na její požadavek na individuální studijní plán nereflektovala. Ve školním roce 2010-2011 stěžovatelka přestoupila na obor krejčová. I z něj však po roce odešla, a to kvůli svým zdravotním problémům a nedobrému kolektivu. V roce 2011- 2012 začala stěžovatelka studovat obor barman - číšník, v němž však vydržela jen jeden rok, neboť si na ni zasedla jedna z vyučujících. Ve školním roce 2013/2014 začala stěžovatelka studovat odbornou školu uměleckoprůmyslovou, kde začínala v oboru umělecký kovář, který však musela pro své migrenózní stavy opustit, pracovalo se ve velmi hlučném prostředí. Studijní obor stěžovatelka studovala s individuálním studijním plánem, avšak ke zkouškám nešla, neboť si na ně netroufala, měla strach. Následně stěžovatelka ve školním roce 2014/2015 přestoupila na obor umělecký starožitník.
Své zdravotní problémy stěžovatelka odůvodnila především tím, že v raném věku prodělala zdravotní problémy s břichem - akutní zánět slepého střeva, zánět dělohy a vaječníků. Dále stěžovatelka trpí srůsty, které vedly k migrénám a oslabení imunity, což se projevuje tím, že častěji trpí chřipkami.
Uvedené skutečnosti interpretoval nalézací soud podle stěžovatelky zcela excesivně, když konstatoval, že během 6 let stěžovatelka vystřídala celkem 5 učebních oborů, které spolu žádným způsobem nesouvisely. Ze samotného vyjádření stěžovatelky pak podle soudu prvního stupně vyplývá, že si školy vybírala náhodně, bez hlubšího rozmyšlení. Soudy obou stupňů se vůbec nezabývaly zdravotním stavem stěžovatelky, který je důvodem pro střídání učebních oborů. V tomto směru stěžovatelka nebyla poučena podle §118a o. s. ř., aby svá tvrzení doplnila, či navrhla důkazy k tomu, že střídání učebních oborů není pouhým svévolným jednáním stěžovatelky, nýbrž se tak děje na základě objektivních skutečností - tedy zdravotního stavu. Ten jí také brání vystudovat jakýkoli obor, který by si zvolila a též jí brání v plnění jejích studijních povinností. Obecné soudy rovněž pochybily v tom, že neprovedly výslech matky. Stěžovatelka považuje za zcela logické, že volila vždy další obor nikoliv související, pokud dosavadní obor nebylo možno absolvovat pro překážky v podobě zdravotních obtíží.
Dále stěžovatelka poukázala na to, že obecné soudy nepřistoupily k aplikaci §150 o. s. ř., který má sloužit ke zmírnění majetkových dopadů na účastníka řízení. Soudy obou stupňů se majetkovými poměry stěžovatelky vůbec nezabývaly. Pochybení ze strany soudů je stěžovatelkou spatřováno i v tom, že nařízením předběžného opatření ve své věci byla utvrzena ve správnosti svého počínání.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
K předloženému návrhu stěžovatelky je předně třeba konstatovat, že Ústavní soud není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí ani nenahrazuje hodnocení důkazů či jiné samostatné úvahy obecných soudů svými vlastními závěry. Jeho úkolem není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných např. občanským zákoníkem nebo dalšími předpisy, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. Výklad zákonů a jejich aplikace na jednotlivé případy je tedy v zásadě věcí obecných soudů. Ústavní soud nelze považovat za "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí.
Stěžovatelka ve svém návrhu poukázala na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2121/14. Podle náhledu I. senátu Ústavního soudu však ratio tohoto rozhodnutí je třeba spatřovat v tom, že obecné soudy musí v případech výživného zletilých osob věnovat patřičnou pozornost tomu, zda je požadované výživné účelné. To znamená, zda se zletilý potomek skutečně nemůže sám živit, případně zda lze jeho přípravu na budoucí povolání považovat za účelnou. Podle náhledu Ústavního soudu je odůvodnění rozhodnutí obecných soudů prakticky vyčerpávající, neboť tyto vzaly v potaz nejen to, že stěžovatelka často střídala studijní obory, ale též její zdravotní stav. Z odůvodnění odvolacího soudu navíc vyplývá, že stěžovatelka si v minulosti požádala o přiznání invalidního důchodu, nicméně tento jí přiznán nebyl, neboť u ní poklesla pracovní schopnost pouze o 10 %. Logice volby studijních oborů, jakož i důvodům pro jejich opuštění se řádně věnoval již nalézací soud a Ústavnímu soudu za daného stavu věci nepřísluší jeho závěry jakkoli přehodnocovat.
Ústavní soud nechce v žádném případě zpochybňovat zdravotní stav stěžovatelky a v podstatě není ani důvod jí v tomto směru nevěřit. Nicméně se zjevně nejedná o takové zdravotní problémy, jež by ji vyřazovaly z pracovní činnosti či řádného studia (snad s výjimkou uměleckého kovářství). Je sice pravdou, že díky svému zdravotnímu stavu měla stěžovatelka studium složitější, než kupříkladu její spolužáci, nicméně to neznamená, že by se zvýšenou pílí nemohla dobrat pozitivních výsledků. Jen na okraj lze uvést, že navzdory svému výraznému zdravotnímu handicapu se studiu věnuje celá řada osob, která je schopna studium dokončit, a to čistě díky své pevné vůli a osobnímu nasazení. Podle náhledu Ústavního soudu lze mít pochopení pro jisté hledání životní cesty, nicméně její nalezení by nemělo vybočovat z určitého racionálního rámce.
Namítá-li stěžovatelka ve svém návrhu, že nebyla řádně poučena podle §118a o. s. ř., nutno konstatovat, že z tvrzení stěžovatelky nevyplývá, že by neměla dostatečný prostor pro uplatnění svých námitek nebo že by nepřednesla všechny podstatné důkazy. Jak z ústavní stížnosti, tak i z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu nevyplývá, že by tato námitka byla vznesena již v rámci odvolacího řízení.
K té části ústavní stížnosti, v níž stěžovatelka poukazuje na možné využití ustanovení §150 o. s. ř., je třeba uvést, že aplikace tohoto ustanovení je zcela na úvaze obecného soudu. Představuje výjimku z obecného pravidla, podle něhož nese náklady ten z účastníků řízení, jenž nebyl ve věci úspěšný. Pokud se chce soudce od tohoto pravidla odchýlit a z důvodů zvláštního zřetele upravit nákladový výrok jinak, musí svůj postup pečlivě odůvodnit. Pokud však ve věci rozhodující soudce nespatřuje zmíněné důvody zvláštního zřetele, nelze jej k tomuto postupu nutit. Jinými slovy řečeno, nejedná se o takové ustanovení zákona, jež by bylo nárokové povahy.
Poukazuje-li stěžovatelka na to, že nařízením předběžného opatření byla utvrzena ve správnosti svého počínání, nutno uvést, že se nejedná o právní institut, sloužící k trvalé úpravě právních vztahů. V opačném případě by bylo jakékoliv další soudní řízení zbytečné. Účelem předběžného opatření je upravit právní vztahy pouze dočasně, a to do doby, než bude rozhodnuto ve věci samé. Funkce předběžného opatření je především preventivní. V projednávané věci se předběžné opatření týkalo výživného, kde lze dovodit potřebu zajištění alespoň dočasné výživy. To však neznamená, že by rozhodnutí ve věci nutně muselo odpovídat tomu, jak bylo rozhodnuto předběžným opatřením.
Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. února 2016
David Uhlíř v. r.
předseda senátu