ECLI:CZ:US:2016:1.US.3792.16.1
sp. zn. I. ÚS 3792/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele P. F., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Praha - Ruzyně, zastoupeného JUDr. Rostislavem Tomisem, advokátem advokátní kanceláře DOUBEK & PARTNERS, advokátní kancelář s.r.o., se sídlem Na Poříčí 1047/26, 110 00 Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2015, č. j. 4 Tdo 747/2015-32, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 6. 2014, sp. zn. 2 To 56/2014, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 3. 2014, sp. zn. 1 T 7/2013, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení předmětu řízení
1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 16. 11. 2016, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces tak, jak je chrání čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a ústavní maxima žádný trest bez zákona tak, jak ji zakotvuje čl. 39 Listiny.
II. Rekapitulace skutkového stavu a procesního vývoje
2. Stěžovatel byl v záhlaví uvedeným rozsudkem Městského soudu v Praze uznán vinným pokusem zvlášť závažného zločinu znásilnění dle ustanovení §185 odst. 1, odst. 2 písm. a) a odst. 3 písm. a) ve spojení s ustanovením §21 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník") a odsouzen k trestu odnětí svobody v délce trvání pěti let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem. Čin se měl odehrát tak, že stěžovatel jako strýc nezletilého poškozeného P. F. se měl s poškozeným nacházet sám ve sklepních a technických prostorách domu a poškozený se předklonil, neboť si měl prohlížet střepy rozbitého skla, čehož stěžovatel využil, stáhl mu tepláky a trenýrky a pokusil se mu zavést svůj penis do konečníku, ačkoliv se poškozený bránil a vyzýval stěžovatele, ať toho zanechá, přičemž poškozeného držel za obě ramena, říkal mu, ať je zticha a sliboval mu finanční odměnu ve výši 100,- Kč, jestliže o celém incidentu pomlčí.
3. Pro tento čin byl v předcházejícím trestním řízení nejprve stěžovatel Městským soudem v Praze odsouzen, nicméně ke stěžovatelovu odvolání Vrchní soud v Praze tento první odsuzující rozsudek zrušil pro vady dokazování, kdy konstatoval, že v dalším řízení bude nutno provést jako důkaz videozáznam s výpovědí poškozeného z přípravného řízení. Poškozený nebyl v dalším průběhu řízení totiž vyslýchán, neboť orgány činné v trestním řízení měly za to, že poškozený jako osoba mladší osmnácti (resp. dokonce patnácti) let by byl vystaven opakovanou výpovědí zvýšenému riziku sekundární viktimizace, a tedy že v jeho případě nebyly splněny podmínky ustanovení §102 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), pro opakování výpovědi. Po doplnění dokazování o přehrání záznamu s výpovědí poškozeného znovu rozhodl svým v záhlaví uvedeným rozsudkem Městský soud v Praze tak, jak popsáno výše sub 2.
4. Závěr o vině tohoto svého v pořadí druhého odsuzujícího rozsudku odůvodnil Městský soud v Praze zejména tím, že uvěřil výpovědi poškozeného, přičemž vyšel mimo jiné i ze znaleckého posudku, který potvrdil obecnou i specifickou věrohodnost poškozeného, ze skutečnosti, že nebyl zjištěn žádný uvěřitelný důvod, proč by se měl poškozený chtít stěžovateli mstít, a dále ze skutečnosti, že poškozený se s incidentem svěřil svým spolužákům a teprve na jejich naléhání jej oznámil i třídní učitelce. S výpovědí poškozeného podle závěrů Městského soudu v Praze korespondoval i nález semene na místě činu, odpovídající profilu DNA stěžovatele. O obdobných zkušenostech, jako měl se stěžovatelem poškozený, navíc v řízení vypověděl i svědek T. K., rovněž synovec stěžovatele, a také svědek L. K., který neměl s rodinou stěžovatele nic společného a orgány činné v trestním řízení se o něm dozvěděly proto, že je synem protokolující úřednice Městského soudu v Praze, která si v souvislosti s případem vzpomněla na to, že její syn se jí kdysi svěřil s tím, že stěžovatel jej měl zneužít jako fotbalový trenér, čemuž tehdy neuvěřila. Městský soud v Praze rovněž uzavřel, že obhajoba stěžovatele, že tento v důsledku neurologického onemocnění není schopen dosáhnout erekce a při manipulaci s těžkými předměty u něj dochází k samovolnému výronu semene, čímž vysvětloval i jeho nález na místě činu, byla vyvrácena znaleckým zkoumáním osoby stěžovatele, jehož výsledky samovolné úniky semene i erektilní dysfunkci zcela vyvrátily.
5. S napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze se stěžovatel neztotožnil a podal proti němu odvolání, jímž brojil proti výroku o vině. Ve svém odvolání se zejména vymezoval proti tomu, že Městský soud v Praze zamítl jeho návrh na doplnění dokazování ohledně znaleckého zkoumání jeho neurologického stavu, jež mělo prokázat skutečnosti jím tvrzené na svou obhajobu, proti tomu, že mu bylo znemožněno reagovat na výpověď poškozeného, již soud odmítl v hlavním líčení opakovat přímo s poškozeným, proti tomu, že členové senátu i soudní znalec údajně při doplnění dokazování měli sedět mimo zorný úhel promítaného záznamu o výpovědi poškozeného, proti tomu, že soud prvého stupně nedostatečně časově určil okamžik spáchání činu, proti tomu, že soud prvého stupně hodnotil skutečnosti a důkazy pečlivěji v neprospěch stěžovatele než v jeho prospěch, jakož i proti tomu, že soud prvého stupně vzal nedostatečně do úvahy okolnosti zpochybňující věrohodnost poškozeného, a tím i pravdivost jeho výpovědi, kdy podle stěžovatele znalecké zkoumání vyloučilo verzi poškozeného, že mu stěžovatel zavedl do konečníku svůj penis, navíc podle stěžovatele a výpovědí svědků - rodičů stěžovatele - měl poškozený v průběhu řízení chtít svou výpověď změnit s tím, že si vše vymyslel, ale toto mu nebylo umožněno. Toto jeho odvolání však zamítl Vrchní soud v Praze svým usnesením, specifikovaným v záhlaví tohoto usnesení. Vrchní soud se v odůvodnění tohoto svého usnesení víceméně ztotožnil s postupem i závěry Městského soudu v Praze.
6. S takovým výsledkem se stěžovatel nespokojil a proti napadenému usnesení Vrchního soudu v Praze podal dovolání. V něm zopakoval svou konzistentně uplatňovanou obhajobu, zejména skutečnost, že mu nebyla dána možnost konfrontovat výpověď poškozeného, jakož i neodstraněné rozpory mezi výpovědí poškozeného a závěry znaleckého dokazování. Nejvyšší soud se s touto argumentací neztotožnil a v napadeném rozhodnutí ani řízení mu předcházejícím žádného pochybení neshledal, proto dovolání stěžovatele odmítl jako zjevně neopodstatněné.
III. Argumentace stěžovatele
7. Stěžovatel uvedl svou ústavní stížnost stručným popisem předchozího průběhu řízení, následně uvádí vlastní argumentaci. Ta směřuje k zpochybnění procesního postupu soudu prvého stupně, jejž nenapravily ani soudy v opravných řízeních, spočívající v tom, že svědecká výpověď poškozeného byla toliko nahrána v přípravném řízení a následně přehrána v opakovaném hlavním líčení, přičemž šlo o důkaz zcela stěžejní, od nějž se odvíjelo vyhledávání většiny dalších důkazů.
8. Tento důkaz dle názoru stěžovatele je přitom nekonzistentní jak vnitřně, tak i s ostatními výsledky dokazování. Stěžovatel poukazuje na to, že poškozený vypověděl na jedné straně, že stěžovatel měl vniknout svým penisem do jeho konečníku, na straně druhé ovšem vypověděl, že stál ke stěžovateli zády, a proto neviděl, co se za ním děje. Znalecké dokazování následně vyloučilo, že by mohlo dojít k plnému průniku pohlavního údu stěžovatele do konečníku poškozeného. Stěžovatel proto míní, že výpověď poškozeného je pro celou věc natolik zásadní důkaz, že byla naplněna podmínka ustanovení §102 odst. 2 trestního řádu, umožňující v nutných případech opakování svědecké výpovědi osoby mladší osmnácti let.
9. Ze všech těchto důvodů stěžovatel dovozuje, že postupem obecných soudů bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces dle ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny a v jeho důsledku i ústavní maxima žádný trestný čin, žádný trest bez zákona dle ustanovení čl. 39 Listiny. Stěžovatel proto Ústavnímu soudu navrhl, aby všechna tři v záhlaví uvedená rozhodnutí zrušil.
IV. Posouzení Ústavním soudem
10. Pravomoc Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je založena ustanovením čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky jen tehdy, jestliže tímto rozhodnutím došlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod. Jakékoliv jiné vady takového rozhodnutí se nachází mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu, a tomu je tak zapovězeno se jimi zabývat. Ústavní soud totiž nestojí nad ústavou, nýbrž podléhá stejné povinnosti respektovat ústavně zakotvenou dělbu veřejné moci a rozdělení úkolů a jim odpovídajícím práv a povinností jejích orgánů, jako kterýkoliv jiný takový její orgán. Proto se musí důsledně vystříhat svévole a bedlivě dbát mezí svých pravomocí svěřených mu Ústavou. Jinak by popřel samotný smysl své existence jakožto soudního orgánu ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je tak Ústavní soud povinen vždy nejprve zkoumat, zda jsou ústavní stížností napadená rozhodnutí způsobilá k vlastnímu meritornímu přezkumu, tedy zda těmito rozhodnutími vůbec mohla být porušena ústavně garantovaná práva či svobody stěžovatele. Pakliže Ústavní soud dospěje k závěru, že tomu tak není, musí ústavní stížnost odmítnout dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Tento závěr pak plně dopadá i na nyní projednávaný případ.
11. Stěžovatel napadá porušení svého práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny, které mělo spočívat v tom, že nebyla opakována svědecká výpověď poškozeného, který je osobou mladší osmnácti let, ačkoliv vzhledem k jejímu významu a indiciím její nepravdivosti byl k tomuto opakování dán zákonný důvod. Této námitce však více přiléhá právo na potenciálně efektivní ovlivnění řízení dle čl. 40 odst. 3 Listiny, resp. právo vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky proti sobě a dosáhnout předvolání a výslech svědků ve svůj prospěch za stejných podmínek, jako svědků proti sobě, garantované čl. 6 odst. 1 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
12. Ústavní soud v prvé řadě podotýká, že ochrana významných zájmů svědka obecně může představovat legitimní omezení práva na obhajobu (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Doorson v. Nizozemí ze dne 26. 3. 1996, č. stížnosti 20524/92, odst. 74), a to za splnění tří předpokladů (srov. např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Schatschaschwili v. Německo ze dne 15 12. 2015, č. stížnosti 9154/10, odst. 107): za prvé, že je zde silný důvod pro to, aby svědek nebyl vyslechnut znovu (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 11. 3. 2003, sp. zn. II. ÚS 662/01 [N 37/29 SbNU 319], nález Ústavního soudu ze dne 3. 3. 1999, sp. zn. III. ÚS 210/98 [N 33/13 SbNU 241]; za druhé, že jeho svědecká výpověď nebude jediným či rozhodujícím důkazem, na jehož základě dospěje soud k závěru o vině (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Al-Khawaja a Tahery v. Spojené království ze dne 15. 12. 2011, č. stížností 26766/05 a 22228/06, odst. 119, obdobně nález Ústavního soudu ze dne 11. 10. 2004, sp. zn. IV. ÚS 538/03 [N 142/35 SbNU 21], příp. nález Ústavního soudu ze dne 27. 4. 2009, sp. zn. I. ÚS 3206/08 [N 99/53 SbNU 251], nález Ústavního soudu ze dne 2. 7. 2008, sp. zn. Pl. ÚS 1/07 [N 122/50 SbNU 57], nález Ústavního soudu ze dne 3. 10. 2006, sp. zn. I. ÚS 481/04 [N 173/43 SbNU 3]); a za třetí, že obhajoba bude za omezení svého práva klást svědkovi otázky kompenzována při dalším procesním postupu (srov. např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Gani v. Španělsko ze dne 19. 2. 2013, č. stížnosti 61800/08, odst. 41).
13. Ochrana svědka, který je zároveň poškozeným, před sekundární viktimizací, příp. obavou z dalšího prohlubování prožitého traumatu, je v případech trestního řízení pro sexuální delikt, jenž měl být spáchán na nezletilém, nepochybně dostatečně silným důvodem k tomu, aby takový svědek nebyl vyslýchán opakovaně (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci S. N. v. Švédsko ze dne 2. 7. 2002, stížnost č. 34209/96, odst. 47, či rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci P. S. v. Německo ze dne 20. 12. 2001, stížnost č. 33900/96, odst. 28). Původní výpověď sice nemůže být jediným usvědčujícím důkazem, o nějž bude opřen závěr o vině, použití této svědecké výpovědi však není vyloučeno, podporují-li ji další ve věci provedené důkazy (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci S. E. v. Itálie ze dne 12. 1. 1999, č. stížnosti 36689/97 či rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Verdam v. Nizozemí ze dne 31. 8. 1999, č. stížnosti 35253/97).
14. Řečené plně dopadá i na nyní projednávaný případ. Poškozený v době řízení byl osobou mladší patnácti let a šlo o řízení pro zvlášť závažný zločin znásilnění, tj. nejzávažnější trestný čin proti lidské důstojnosti v sexuální oblasti, jaký trestní zákoník zná. Legitimní důvod pro to, aby poškozený nebyl vystaven riziku sekundární viktimizace v průběhu hlavního líčení zde tedy byl dán. Nešlo přitom v žádném případě ani o důkaz jediný, na němž by soud prvého stupně založil svůj závěr o vině (srov. výše sub 4.). Obhajoba rovněž byla kompenzována v dalším postupu řízení zejména rozsahem důkazních prostředků, jichž bylo k objasnění věci využito.
15. V řízení byly provedeny svědecké výpovědi většího počtu osob, včetně blízkých rodinných příslušníků stěžovatele, jakož i osob, jejichž výpovědi mohly toliko dokreslit charakter stěžovatele (např. svědek M. K., který není nijak spojen s předmětným incidentem, ale stěžovatele znal jako vychovatel ve školní družině, kde stěžovatel vyzvedával svou dceru), zpracovány znalecké posudky z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, klinická psychologie a sexuologie pro objasnění sexuálních preferencí stěžovatele, znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví dětské klinické psychologie pro objasnění obecné i specifické věrohodnosti poškozeného, jakož i znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství pro objasnění možného průběhu pohlavního styku stěžovatele s poškozeným, bylo provedeno dokazování ve vztahu k osobnosti poškozeného v širším sociálním kontextu (vyjádření OSPOD, zpráva třídní učitelky), soud se zabýval i tím, zda mohlo k činu dojít v uvedeném období (výpis docházky poškozeného v třídní knize), řádně bylo zajištěn a vyhodnocen výše uvedený biologický materiál na místě činu atd. Provedení dokazování tedy plně vyhovovalo požadavkům ustanovení §2 odst. 5 a 6 trestního řádu a jeho rozsah lze označit za nadstandardní, což zjevně reflektuje mimo omezení práva obhajoby klást otázky poškozenému i závažnost a citlivost celého případu.
16. Pokud na základě tohoto dokazování dospěly obecné soudy k závěru o vině stěžovatele, nemá tomuto postupu Ústavní soud v mezích svých pravomocí čeho vytknout. Námitka vnitřní i vnější nekoherentnosti výpovědi poškozeného představuje pak pouze apel na přehodnocení skutkového stavu. Ústavní soud však v zásadě není oprávněn přezkoumávat ani skutková zjištění, k nimž dospěly obecné soudy (srov. k tomu např. nález sp. zn. I. ÚS 301/02 ze dne 1. 8. 2005 [N 146/38 SbNU 159]), nejde-li o případy tzv. opomenutých důkazů, případy důkazů nezákonných a případů extrémního rozporu mezi provedeným dokazováním a zjištěným skutkovým stavem (srov. mimo jiné např. nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03 [N 91/33 SbNU 377], usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05 [U 22/38 SbNU 579], usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03 [U 1/32 SbNU 451], a další judikaturu v těchto rozhodnutích uvedenou).
17. Mimo tyto případy Ústavnímu soudu nepřísluší skutkové závěry obecných soudů nijak přezkoumávat. Ústavní soud připomíná, že trestní řízení jako proces retrospektivního zjišťování minulých jevů, z nichž některé velmi významné spočívají v duševních pochodech či stavech lidí, které jsou již ze své povahy značně obtížně zpětně verifikovatelné, je vždy spojeno s určitými pochybnostmi. K vyslovení viny soudem se proto nevyžaduje ničím a nikým ani v sebemenší míře nezpochybnitelný skutkový stav, ale vnitřní přesvědčení soudce, nabyté v rámci předepsaného procesního postupu na základě objektivně přezkoumatelných úvah, vtělených do odůvodnění jeho rozhodnutí, o tom, že konkrétní osoba čin spáchala. Toto přesvědčení musí mít kvalitu tzv. praktické jistoty, tj. stavu, v němž nejsou o vině obviněného důvodné pochybnosti (k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 9. 6. 2014, sp. zn. IV. ÚS 787/13 [N 116/73 SbNU 801], nález Ústavního soudu ze dne 8. 8. 2013, sp. zn. II. ÚS 2142/11 [N 141/70 SbNU 323], nález Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2011, sp. zn. I. ÚS 864/11 [N 116/61 SbNU 695], nález Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 1624/09 [N 43/56 SbNU 479], nález Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2010, sp. zn. III. ÚS 722/09 [N 2/56 SbNU 11], nález Ústavního soudu ze dne 29. 4. 2009, sp. zn. I. ÚS 3094/08 [N 103/53 SbNU 293] a mnohé další).
18. Dospěl-li na základě výše popsaných důkazů Městský soud v Praze k závěru o vině stěžovatele a Vrchní soud v Praze, jakož i Nejvyšší soud, se s tímto závěrem ztotožnily, stalo se tak po řádně vedeném trestním řízení a tento závěr byl i řádně odůvodněn. Ústavní soud proto do něj nemůže nijak zasahovat. Na okraj možno podotknout, že stěžovatel opakovaně uplatňuje jako stěžejní námitku skutečnost, že poškozený měl podle jeho názoru tvrdit plnou penetraci svého konečníku stěžovatelem, ačkoliv znalec z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství toto vyloučil. Tato námitka je však zcela zjevně lichá, neboť se opírá toliko o doslovnou formulaci poškozeného, z níž nelze vycházet mechanicky. Při znaleckém zkoumání setrval poškozený na svém tvrzení, že intenzita bolesti byla malá a že nekrvácel, proto soud dospěl ve shodě s nálezy tohoto znaleckého posudku k závěru, že plná penetrace se stěžovateli nezdařila, nicméně že došlo toliko k pokusu o ni.
19. Stěžovatel dále opomíjí, že pro závěr o vině obecných soudů bylo velmi významné, že byla zcela vyvrácena jeho obhajoba. Stěžovatel tvrdil, že má striktně heterogenní sexuální preferenci a že trpí natolik závažnou erektilní dysfunkcí, že není prakticky schopen ztopoření svého penisu, přičemž v důsledku jeho choroby u něj dochází k samovolnému úniku moči i semene a nález jeho semene na místě činu vysvětlil tím, že tam zdvihal těžký agregát, v důsledku čehož k úniku semene došlo. Znaleckým dokazováním však bylo zjištěno, že stěžovatel je plně erektabilní a náhodný výron semene v důsledku nakládání s těžkou váhou byl naopak vyloučen. Znalecký posudek pak odhalil u stěžovatele i reakci na homosexuální prepubescentální podněty, přičemž o tom, že měl být stěžovatelem pohlavně zneužit, vypovídali i dva další svědci, z nichž jeden (syn protokolující úřednice) neměl s celou věcí nic společného a neměl tak žádný důvod stěžovatele křivě obvinit, zejména s ohledem na časový odstup od doby, kdy mělo k jeho pohlavnímu zneužití dojít. Ve světle těchto soudem prvého stupně pečlivě zvážených skutečností má Ústavní soud za to, že tento dospěl ke správnému závěru, že nejsou dány pochybnosti o pravdivosti výpovědi poškozeného, které by byly způsobilé odůvodnit jeho opakovanou výpověď dle ustanovení §102 odst. 2 trestního řádu.
V. Závěr
20. Protože Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod, rozhodl o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. prosince 2016
Tomáš Lichovník v. r.
předseda I. senátu Ústavního soudu