ECLI:CZ:US:2016:1.US.38.16.1
sp. zn. I. ÚS 38/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Tomášem Lichovníkem v právní věci stěžovatele Petra Veselého, zastoupeného JUDr. Michaelem Bartončíkem, Ph.D., advokátem se sídlem Koliště 55, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 33 Cdo 2013/2015-557 ze dne 29. 10. 2015, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem, doručeným Ústavnímu soudu dne 5. 1. 2016, domáhal se stěžovatel zrušení v záhlaví označeného usnesení Nejvyššího soudu, jímž byl zrušen výrok II. rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 29 Co 432/2014-512 ze dne 4. 12. 2014 a věc mu vrácena v tomto rozsahu k dalšímu řízení. Pro úplnost je možno poznamenat, že Městský soud v Praze citovaným rozhodnutím změnil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 č. j. 16 C 52/2012-434 ze dne 30. 6. 2014 co do výroku o náhradě nákladů prvoinstančního řízení tak, že uložil žalované zaplatit žalobci - stěžovateli na náhradě nákladů řízení částku 84 566 Kč.
Stěžovatel se obrátil na Ústavní soud, jsa přesvědčen, že napadeným usnesením Nejvyššího soudu, založeném na formalistickém posouzení věci, byla porušena jeho ústavně zaručená práva, vyplývající z čl. 4 odst. 1, čl. 11, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 4, čl. 90 a čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda návrh splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jeho projednání, stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. V projednávané věci k takovému závěru nedospěl.
Je na místě připomenout, že ústavní stížnost dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy tvoří procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod. Z ustanovení §72 odst. 1, 3, 4 a §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, lze vyvodit, že ústavní stížnost představuje subsidiární prostředek k ochraně práv, který je možno zásadně využít po vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje. Přímo v ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je vyjádřen formální obsah principu subsidiarity jako jednoho z pojmových znaků ústavní stížnosti, tedy že ústavní stížnost je nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Na druhé straně lze z principu subsidiarity vyvodit i jeho materiální obsah, který spočívá v samotné působnosti Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který poskytuje ochranu základním právům a svobodám jednotlivce teprve tehdy, pokud tato práva a svobody nebyly respektovány ostatními orgány veřejné moci. V subsidiaritě ústavní stížnosti se tak fakticky projevuje ústavní princip dělby moci mezi jednotlivými orgány veřejné moci.
Z výše uvedeného vyplývá, že stanoví-li právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob příslušný konkrétní orgán veřejné moci, nemůže Ústavní soud do jeho postavení zasáhnout tím, že by ve věci sám rozhodl dříve než tento orgán; princip právního státu takové souběžné rozhodování obecně nepřipouští [srov. ale §75 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu]. Úkolem Ústavního soudu není měnit či napravovat případná, ať již tvrzená, či skutečná pochybení obecných soudů v dosud neskončeném řízení, nýbrž je zásadně povolán, z hledisek souhrnných, po pravomocném skončení věci, k posouzení, zda řízení jako celek a jeho výsledek obstojí v rovině ústavněprávní. V rámci řízení o ústavní stížnosti je tedy Ústavní soud oprávněn rozhodovat toliko o rozhodnutích pravomocných, a to zjevně nikoli jen ve smyslu formálním, nýbrž i potud, že se musí jednat o rozhodnutí "konečná".
V nyní posuzovaném případě směřuje ústavní stížnost proti rozhodnutí Nejvyššího soudu, jímž byl zrušen rozsudek Městského soudu v Praze a věc mu vrácena k dalšímu řízení. V důsledku toho se věc nyní nachází ve stadiu řízení před odvolacím soudem, přičemž stěžovatel může svá práva bránit v předmětném řízení, a bude-li třeba, rovněž v rámci řízení o opravných prostředcích, které mu zákon poskytuje. S ohledem na tuto skutečnost nutno považovat ústavní stížnost za "předčasnou", resp. za nepřípustnou ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Tento závěr se přitom dle ustálené judikatury Ústavního soudu uplatní i tehdy, je-li orgán, který má ve věci opětovně rozhodnout, vázán právním názorem vysloveným v napadeném rozhodnutí.
Za daných okolností tudíž Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, odmítnout jako návrh nepřípustný podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. ledna 2016
Tomáš Lichovník v. r.
soudce zpravodaj