ECLI:CZ:US:2016:1.US.3817.16.1
sp. zn. I. ÚS 3817/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka, o ústavní stížnosti A. H., zastoupeného Mgr. Karolinou Kovácsovou, advokátkou, se sídlem Praha 2, Václavská 2073/20, proti usnesení Okresního soudu v Sokolově ze dne 13. dubna 2016 č. j. 13 P 13/2011-4205, usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 18. srpna 2016 sp. zn. 11 Co 324/2016 a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 9. listopadu 2015 č. j. 10 Co 325/2015-4069, za účasti Okresního soudu v Sokolově a Krajského soudu v Plzni, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 18. listopadu 2016, stěžovatel podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhoval zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva podle čl. 4 a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen Ústava), čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Okresní soud v Sokolově usnesením ze dne 13. dubna 2016 č. j. 13 P 13/2011-4205 zastavil řízení o návrhu stěžovatele ze dne 30. listopadu 2015 na stanovení výživného matce nezletilého syna za období od prosince 2012 do listopadu 2015 z důvodu neodstranitelného nedostatku podmínek řízení - překážky věci pravomocně rozhodnuté, neboť rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 9. listopadu 2015 č. j. 20 Co 325/2015-4069 byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ze dne 29. června 2015 č. j. 13 P 13/2011-3955, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 29. června 2015 č. j. 13 P 13/2011-3980, kterým byla pravomocně upravena péče nezletilého syna na dobu před a po rozvodu manželství a dále bylo určeno výživné, na které mimo jiné s účinností od 1. září 2013 do budoucna je stěžovatel povinen přispívat 4 000 Kč měsíčně.
3. K odvolání podanému stěžovatelem Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 18. srpna 2016 sp. zn. 11 Co 324/2016 usnesení soudu prvního stupně potvrdil.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, když návrh k ochraně práv nezletilého nebyl věcně projednán a nebylo o něm rozhodováno a z týchž důvodů namítá i porušení práva svého nezletilého dítěte na rodičovskou výchovu a péči a práva stěžovatele pečovat o děti a vychovávat je. Stěžovatel zdůraznil, že se po celou dobu téměř osmi let řízení o úpravě péče domáhal zachování práva dítěte na péči obou rodičů a zachování jeho povinnosti o dítě pečovat. Stěžovatel má za to, že výživné mělo být vyměřeno i matce nezletilého, přestože bylo svěřeno do její péče a podanou ústavní stížností se domáhá práva na to, aby věc (zpětné výživné za dobu od 1. prosince 2012 do 31. listopadu 2015) byla vůbec obecnými soudy řádně projednána. Na podporu svých tvrzení stěžovatel odkázal na judikaturu Ústavního soudu, zejména na usnesení ze dne 16. srpna 2016 sp. zn. I. ÚS 1930/16, usnesení ze dne 24. května 2016 sp. zn. III. ÚS 3789/15 a nález ze dne 25. září 2014 sp. zn. I. ÚS 3216/13 (N 176/74 SbNU 529).
5. Ústavní soud před tím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, zkoumá, zda ústavní stížnost splňuje požadované náležitosti a zda jsou dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu.
6. Podle ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost je možno podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Pokud pak stěžovatel napadá rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 9. listopadu 2015 č. j. 10 Co 325/2015-4069, který nabyl právní moci dne 23. prosince 2015, je zcela evidentní, že ve vztahu k tomuto rozhodnutí je ústavní stížnost podána po lhůtě stanovené pro jeho podání zákonem o Ústavním soudu.
7. Ústavní soud po přezkoumání napadených usnesení z hlediska porušení tvrzených práv stěžovatele a po zvážení všech konkrétních okolností případu dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Ústavní soud připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy) Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným. Ústavní soud ve své judikatuře již dříve uvedl, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, dále otázka, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Ústavní soud může dále posoudit, zda napadená rozhodnutí byla náležitě, srozumitelně a ústavně konformním způsobem odůvodněna a zda zjevně nejsou výsledkem libovůle ze strany soudů.
9. Zásah do práv, jichž se stěžovatel dovolával, shledán nebyl. Z odůvodnění napadených usnesení vyplývá, že ve věci rozhodující soudy se celou věcí řádně zabývaly a v odůvodnění pak svá usnesení zcela logickým a přezkoumatelným způsobem odůvodnily. Podrobně rozvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily a podle kterých zákonných ustanovení postupovaly. Lze konstatovat, že stěžovatel v ústavní stížnosti pokračuje v polemice se soudy na úrovni jimi aplikovaného práva, a to především uplatněním obdobných námitek, jež namítal v průběhu řízení. Ústavní soud nepřisvědčil ani tvrzení stěžovatele, že právní výklad úpravy poměrů k nezletilému dítěti mimo společnou péči a stanovení výživného i matce, a to i zpětně, je třeba změnit ve prospěch stěžovatelem nastíněného názoru, neboť se jedná se o zcela subjektivní náhled stěžovatele, který je v rozporu s konstantní judikaturou.
10. Ústavní soud považuje odůvodnění napadených usnesení za ústavně konformní a srozumitelná a nemá důvod učiněné závěry jakkoli zpochybňovat. Ve výkladu aplikovaných právních předpisů neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou.
11. Za výše uvedených okolností nemohou mít relevanci ani odkazy stěžovatele na právní závěry uvedené v citovaných rozhodnutích Ústavního soudu, neboť zde chybí přímý vztah k posuzované věci.
12. Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl z části podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu jako podanou po lhůtě stanovené pro její podání a zčásti podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. prosince 2016
David Uhlíř v. r.
předseda senátu