ECLI:CZ:US:2016:1.US.3827.16.1
sp. zn. I. ÚS 3827/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti Š. Š., zastoupené Mgr. Luďkem Voigtem, advokátem, se sídlem Bělohorská 163/185, Praha 6, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 5. září 2016 č. j. 10 Co 236/2016-89, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Předchozí průběh řízení a vymezení věci
1. Ústavní stížností stěžovatelka napadla v záhlaví tohoto usnesení uvedené rozhodnutí, kterým byla upravena rodičovská péče k její nezletilé dceři, a navrhla jeho zrušení pro rozpor s právem na spravedlivý proces, které je jí zaručeno čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právem na ochranu rodinného života dle čl. 10 odst. 2 Listiny a právem na péči o děti dle čl. 32 odst. 4 Listiny. Zároveň shledává také porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod.
2. Rozsudkem Okresního soudu v Rokycanech ze dne 24. března 2016, č. j. 8 Nc 503/2015 - 56, bylo na návrh stěžovatelky rozhodnuto o svěření tříleté dcery do péče stěžovatelky, upraven styk nezletilé s otcem v rozsahu dva dny týdně a otci stanoveno výživné. Zároveň soud zamítl návrh otce na svěření nezletilé do střídavé péče.
3. K odvolání otce nezletilé Krajský soud v Plzni napadeným rozsudkem rozhodnutí okresního soudu změnil s tím, že svěřil nezletilou do střídavé péče obou rodičů, kdy střídání má probíhat v týdenních intervalech s výjimkou letních prázdnin a Vánoc. Zároveň bylo stanoveno výživné oběma rodičům, a to ve shodné výši 2 000 Kč měsíčně. Rozhodnutí o svěření do střídavé péče soud odůvodnil tak, že toto je v nejlepším zájmu dítěte, neboť nezletilá vyrůstala v prostředí, kde byla všemi členy rodiny milována, otec, matka i prarodiče ze strany otce, u nichž od narození s rodiči žila, k ní mají silné citové pouto a ona k nim taktéž. Všechny tyto osoby jsou dle soudu schopny se o dítě řádně postarat, což vyplynulo z výpovědí rodičů i šetření opatrovníka. Opatrovník dítěte uvedl, že svěření do střídavé péče je v zájmu dítěte. Soud zohlednil také dosavadní široký styk s otcem a skutečnost, že nezletilá již začala navštěvovat předškolní zařízení.
4. Dne 10. 11. 2016 podala stěžovatelka také dovolání, o kterém nebylo Nejvyšším soudem doposud rozhodnuto. O jeho nepřípustnosti však byli účastníci poučeni v napadeném rozhodnutí.
5. Rodiče nezletilé nežijí ve společné domácnosti od listopadu 2015, jejich manželství však nebylo doposud rozvedeno.
II. Argumentace stěžovatelky
6. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti namítá, že v průběhu dokazování před krajským soudem nebylo opatrovníku umožněno se dostatečně vyjádřit, kdy bylo ke zjištění jeho názoru provedeno pouze dokazování zprávou opatrovníka, čímž mělo dojít k zásahu do stěžovatelčina práva na spravedlivý proces. Stěžovatelka dále uvádí, že byl nedostatečně zkoumán možný dopad střídavé péče na psychický vývoj dítěte, neboť její dcera nebyla podrobena znaleckému zkoumání.
7. Stěžovatelka dále uvedla, že svěření do střídavé péče není v souladu se zájmy nezletilé, jelikož časté střídání prostředí nezletilou poškozuje na vývoji a nepřiměřeně ji zatěžuje. Střídavá péče dle tvrzení stěžovatelky není navíc v rozporu se zájmem nezletilé z důvodu, že by s ní stěžovatelka nesouhlasila, ale protože mezi rodiči absentuje komunikace a vzájemně si nedůvěřují.
III. Hodnocení Ústavního soudu
8. Úvodem Ústavní soud připomíná, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou záležitostí obecných soudů. Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 81 Ústavy) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů. Obecný soud tak sám rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní, které z navržených (či i nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné, které dokazovat netřeba atd. Pokud tedy krajský soud dospěl k závěru, že na základě zjištěných skutečností je možné dospět k závěru o vhodnosti střídavé péče i bez provedení znaleckého zkoumání, nejedná se o procesní vadu, která by zakládala porušení stěžovatelčina práva na spravedlivý proces.
9. Ústavní soud do organizace dokazování zasahuje jen za mimořádných podmínek, o jejichž naplnění však stěžovatelčiny námitky nesvědčí. Důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu; zpravidla až tehdy je dosaženo ústavněprávní roviny problému (srov. například usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 144/06 ze dne 31. 10. 2006, usnesení sp. zn. II. ÚS 3371/10 ze dne 10. 3. 2011 či usnesení sp. zn. I. ÚS 3175/11 ze dne 8. 3. 2012). K takovým závěrům však Ústavní soud při posuzování napadeného rozsudku nedospěl. Napadený rozsudek obsahuje srozumitelné, logické, přehledné a celkově ústavně uspokojivé odůvodnění, z něhož je patrné, jaké skutkové závěry krajský soud učinil a jak věc právně posoudil.
10. Nutnost znalecky zkoumat dopad na psychický vývoj nezletilé dovozuje stěžovatelka z nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 169/16, ve kterém soud sice judikoval, že je potřeba se zabývat dopadem střídavé péče na psychický vývoj dítěte, avšak v dotčeném případě se jednalo o situaci, kdy důkaz znaleckým posudkem proveden byl a soudy se ve svém rozhodování odchýlily od závěrů a doporučení v něm obsažených, aniž by toto uspokojivě odůvodnily. Jednalo se navíc o situaci, kdy nezletilá navštěvovala v důsledku střídavé péče současně dvě základní školy, což v nezletilé způsobovalo napětí a negativně se na jejím psychickém stavu podepisovalo. Z citovaného rozhodnutí tak nelze dovozovat povinnost soudu provést při každém rozhodování o péči dítěte dokazování znaleckým posudkem. Případ stěžovatelky je navíc odlišný také ve skutečnosti, že v jejím případě nedochází ke změně vzdělávacího prostředí, neboť otec nezletilé souhlasí s docházkou nezletilé do její současné mateřské školy.
11. Pokud jde o námitky směřující vůči nedostatečným možnostem pro poskytování stanovisek opatrovníkem, z listin přiložených k ústavní stížnosti je zřejmé, že opatrovník (OSPOD Rokycany) měl možnost se v řízení k věci vyjadřovat. Své stanovisko soudu sdělil jak ve svém písemném vyjádření ze dne 15. 6. 2016, tak při jednání konaném 5. 9. 2016, kdy dle protokolu o jednání odkázal na své písemné vyjádření a navrhl svěření nezletilé do střídavé péče.
12. Ústavní soud se k otázce svěřování dítěte do péče po rozchodu rodičů ve své nálezové judikatuře již opakovaně vyjádřil [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014 (N 105/73 SbNU 683) či nález sp. zn. I. ÚS 1554/14 ze dne 30.
12. 2014]. Základním kamenem této judikatury je zásada nejlepšího zájmu dítěte ve smyslu čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte. V nálezu sp. zn. I. ÚS 1554/14 ze dne 30. 12. 2014 se Ústavní soud zabýval také otázkou, zda může být narušená komunikace mezi rodiči překážkou svěření dítěte do střídavé péče. Vyslovil závěr, že se tak může stát pouze výjimečně. Taková výjimečná situace v nyní posuzovaném případě nenastala.
13. Ústavní soud má za to, že v projednávané věci soud v napadeném rozhodnutí judikaturou nastíněným kritériím zcela dostál, neboť jeho odůvodnění založil na upřednostnění zájmu nezletilé, podloženého doporučením opatrovníka.
14. Jakkoliv lze chápat postoje rodiče, který nebyl v řízení úspěšný, nezbývá než konstatovat, že v těchto případech je především věcí rodičů, aby po vzájemné dohodě umožnili dítěti co nejširší kontakt s oběma rodiči, neboť žádný soud nemůže svým obecným výrokem zajistit bezproblémové fungování vzájemných rodinných vztahů. Vývoji nezletilých dětí především nijak neprospívá dlouhý spor rodičů, do nějž je nezletilá nesporně zatažena, a který fakticky nemůže být uspokojivě vyřešen orgány státu.
15. Stěžovatelka dále uvádí, že je pro nezletilou situace zmatečná a má negativní vliv na její osobnostní rozvoj. Matoucí je podle stěžovatelky také situace, kdy jeden z rodičů dítěti něco povolí a druhý ne. Je však otázkou, jak by se v tomto ohledu situace změnila a stabilizovala, poku by bylo rozhodnuto o výlučné péči matky se stanovením širokého styku otce s dcerou v řádu několika dní v týdnu, kdy i sama stěžovatelka u jednání před krajským soudem uvedla, že nezletilá se stále nachází na cestách s baťůžkem, a to jak v sudém, tak lichém týdnu. Minimálně v tomto ohledu je paradoxně zřejmé, že právě střídavá péče v celotýdenních intervalech může ke kýžené stabilizaci výchovného prostředí přispět.
16. Na pochybení ve výchovném přístupu otce pak matka usuzuje mj. z toho, že se otec o nezletilou nestará výlučně sám, ale nezletilá byla v minulosti během pobytu u otce v době jeho pracovní doby na hlídání také u jiných členů rodiny (např. babičky). Na tomto místě je nutno uvést, že dle §927 občanského zákoníku mají právo stýkat se s dítětem také další rodinní příslušníci, jako např. právě prarodiče. Tato situace navíc dle názoru Ústavního soudu nesvědčí o rozporu se zájmy nezletilé, jak tvrdí stěžovatelka, ale spíše naopak o vybudovaném rodinném zázemí, kdy otec má v případě péče o nezletilou potřebnou podporu ze strany své rodiny. Ze zprávy OSPOD bylo navíc zjištěno, že otec viditelně dobře a bezproblémově zvládá péči o domácnost i o dceru.
17. Ústavní soud tak z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. prosince 2016
David Uhlíř, v. r.
předseda senátu