ECLI:CZ:US:2016:1.US.3857.15.1
sp. zn. I. ÚS 3857/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1. G. Š. a 2. J. Š., obou zastoupených Mgr. Alicí Huspekovou, advokátkou se sídlem v Plzni, Pobřežní 780/8, směřující proti rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 10. září 2014 č. j. 5 C 74/2014-60, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích, ze dne 26. ledna 2015 č. j. 18 Co 610/2014-138, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. října 2015, č. j. 33 Cdo 2135/2015-162, za účasti Okresního soudu v Ústí nad Orlicí, Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích a Nevyššího soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů, neboť mají za to, že jimi došlo k porušení jejich základních práv na spravedlivý proces a soudní ochranu zaručených čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud v Ústí nad Orlicí ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl žalobu stěžovatelů, jíž se domáhali určení, že dohoda o svolení k vykonatelnosti notářského zápisu a uznání dluhu ve výši 3 700 000 Kč uzavřená mezi stěžovateli a Josefem Truncem je neplatná od samého počátku a plnění z ní vyplývající je nevymahatelné. Soud dále rozhodl o povinnosti uhradit náklady řízení a povinnosti vrátit zaplacenou jistotu.
3. K odvolání stěžovatelů Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích, rozsudek soudu prvého stupně potvrdil a rozhodl o povinnosti uhradit náklady řízení.
4. Dovolání stěžovatelů Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl jako nepřípustné.
5. Stěžovatelé v ústavní stížnosti závěry obecných soudů i nadále zpochybňují a na podporu tvrzení o porušení svého práva na spravedlivý proces, předkládají obdobnou argumentaci (pohybující se výhradně na úrovni podústavního práva), která byla již obsahem nejen výše uvedeného dovolání či předtím odvolání, ale dokonce i součástí jejich žalobní argumentace. Stěžovatelé tak setrvávají na svém stanovisku, že se soudy měly v rámci tohoto řízení zabývat otázkou existence svobodné vůle v právním jednání při uzavírání dohody o svolení k vykonatelnosti notářského zápisu a uznání dluhu.
6. Tvrdí, že dohodu podepsali ze strachu a dluh měl přitom vzniknout poskytnutím půjčky, která ve skutečnosti nebyla vyplacena. Nárok, který věřitel vůči nim uplatnil, má údajně ve skutečnosti původ v obchodních vztazích mezi jeho obchodní společností a obchodní společností stěžovatelky 1). Stěžovatel 2) byl toliko zaměstnancem obchodní společnosti stěžovatelky 1). Obchodní společnost, jejíž je stěžovatelka 1) jedinou jednatelkou a společnicí, vedla po řadu let účetnictví obchodní společnosti věřitele. Věřitel zjistil, že po řadu let přečerpávala značné částky z účtů jeho společnosti a předražovala účetní služby. Stěžovatelka 1) pod tlakem okolností, které jsou v ústavní stížnosti podrobně popsány, podepsala spolu se stěžovatelem 2) u notáře předmětnou dohodu. Stěžovatelé dodávají, že stěžovatelka 1) byla rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 25. 6. 2015, sp. zn. 1 T 68/2015 uznána vinou zločinem zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 4 písm. b) a d) trestního zákoníku a odsouzena k trestu odnětí svobody na tři roky s podmíněným odkladem na zkušební dobu pěti let při stanovení zvláštní podmínky osvědčení spočívající v povinnosti během zkušební doby dle svých sil uhradit poškozenému věřiteli způsobenou škodu. Podle ustanovení §228 odst. 1 trestního řádu byla stěžovatelce 1) uložena povinnost nahradit škodu poškozené společnosti věřitele ve výši 3 020 287,60 Kč s úrokem. Se zbytkem nároku byla společnost věřitele odkázána na občanskoprávní řízení. Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích, usnesením ze dne 4. 11. 2015, č. j. 14 To 296/2015-524, odvolání stěžovatelky 1) zamítl (právní moc nebyla na přiloženém dokumentu vyznačena).
7. Trestní řízení, v němž bylo prověřováno trestní oznámení stěžovatelky 1), podle nějž se věřitel a další osoby, které na ni údajně vykonávaly nátlak před uzavřením předmětné dohody, se dopustily přečinu vydírání, skončilo založením ad acta, neboť policie údajně žádné protiprávní jednání neshledala. Stěžovatelka 1) proti těmto závěrům údajně brojí v rámci opravných prostředků. Řízení tak není u konce.
8. Stěžovatelé údajně před podáním žaloby oznámili věřiteli odstoupení od vynucené dohody a vyzvali jej k novému jednání za standardních podmínek. Stěžovatelé obecným soudům vytýkají, že se odmítly zabývat námitkou neplatnosti právního jednání učiněného pod nátlakem.
9. Stěžovatelé se obávají, že totožný dluh by mohl být v rámci exekuce vymáhán opakovaně.
10. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatelů a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů nicméně Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
11. Jak již bylo zdůrazněno výše, Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky], nikoliv zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu, jako činí obecné soudy; v posuzovaném případě v řízení o stěžovateli podaném dovolání, příp. odvolání, anebo dokonce ve stejném rozsahu, jako učinil soud prvního stupně v řízení o jimi podané žalobě (návrhu na určení), a tedy, aby věc posuzoval z hledisek běžné zákonnosti. Stěžovatelé svou argumentací obsaženou v ústavní stížnosti, která je ve svém obsahu v podstatě opakováním námitek uplatněných v předchozích řízeních, staví Ústavní soud právě do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu nepřísluší. Z jejího obsahu a z charakteru uplatněných námitek je zcela zřejmé, že stěžovatelé jimi brojí především proti samotnému, pro ně nepříznivému výsledku dosavadního průběhu řízení před obecnými soudy, přičemž ústavní stížnost pro ně představuje další z procesních prostředků, jak tento nepříznivý výsledek zvrátit v jejich prospěch. Ke sjednocování výkladu podústavního práva je v posuzované oblasti rozhodování příslušný zejména Nejvyšší soud a za tímto účelem také právní řád dotčeným účastníkům řízení poskytuje možnost podat mimořádný opravný prostředek v podobě dovolání, čehož také stěžovatelé v nyní posuzovaném případě využili.
12. Soud prvého stupně po provedeném dokazování dospěl k závěru, že podmínka existence naléhavého právního zájmu stěžovatelů na určení, že dohoda o svolení k vykonatelnosti notářského zápisu a uznání dluhu je neplatná, není splněna. Okolnost, že pohledávka, jíž se dohoda, o které byl sepsán předmětný notářský zápis, týká, vychází ze závazku, který nevznikl, nemůže nic změnit na tom, že takový zápis je exekučním titulem. Pokud však exekuční soud výkon rozhodnutí podle předmětného notářského zápisu v budoucnu nařídí, bude skutečnost, že oprávněný nemá na vymáhané plnění podle hmotného práva nárok, důvodem pro zastavení exekuce. Posouzení platnosti smlouvy, která byla mezi účastníky uzavřena, je otázkou předběžnou ve vztahu k řešení otázky existence či neexistence právního vztahu. Vzhledem k tomu, že požadované určení nejistotu v právním postavení účastníků neodstraňuje, soud neshledal na určení neplatnosti smlouvy naléhavý právní zájem. Tvrzený stav ohrožení práva stěžovatelů a nejistota v jejich právních vztazích by se totiž podle jeho závěrů ani hypotetickým vyhověním jejich žalobě neodstranila. Odvolací soud se se závěry soudu prvého stupně zcela ztotožnil a k opakovaným námitkám stěžovatelů jeho právní úvahy podpořil srozumitelnými právními argumenty.
13. Pokud tedy stěžovatelé v ústavní stížnosti, postrádající ústavněprávní argumentaci, i nadále zpochybňují výše rekapitulované právní závěry obecných soudů, přičemž namítají, že se odmítly zabývat jejich námitkami, Ústavní soud se s tímto tvrzením stěžovatelů neztotožňuje. Je naopak toho názoru, že se obecné soudy s nimi důkladně a řádně vypořádaly, při rozhodování přihlédly ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo, a věc po právní stránce hodnotily přiléhavě a v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, která upravují průběh civilního řízení a do nichž se promítají principy spravedlivého procesu obsažené v hlavě páté Listiny. Jejich rozhodování proto nelze označit za svévolné či nepředvídatelné, což ostatně konstatoval i Nejvyšší soud, když potvrdil právní názor okresního i krajského soudu ohledně neexistence naléhavého právního zájmu stěžovatelů na určení, že dohoda o svolení k vykonatelnosti notářského zápisu a uznání dluhu je neplatná. Ústavní soud se ztotožňuje s jeho závěrem (podpořeným i jeho ustálenou judikaturou, kupř. rozsudkem ze dne 27. 10. 2014, sp. zn. 33 Cdo 2714/2013, a mnoha dalšími), že pokud nebylo zahájeno exekuční řízení, obecné soudy správně považovaly předmětný notářský zápis za exekuční titul. Skutečnost, že stěžovatelé s uvedenými právními závěry setrvale nesouhlasí, sama o sobě porušení jejich základních práv nezakládá.
14. K obavám stěžovatelů, že dluh by mohl být vymáhán opakovaně, lze uvést, že situací, kdy pro tutéž pohledávku jsou vedeny dvě exekuce na podkladě dvou různých exekučních titulů, řešil opakovaně Nejvyšší soud. Dospěl k závěru, že (částečné) vymožení pohledávky v jedné exekuci je důvodem (částečného) zastavení druhé exekuce (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2011, sp. zn. 20 Cdo 2504/2010). Ústavní soud nemá důvod se od jeho stanoviska odchylovat.
15. Výše uvedeným právním závěrům, ani postupu obecných soudů nelze dle názoru Ústavního soudu z ústavněprávního hlediska nic podstatného vytknout, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
16. Pokud jde o část petitu ústavní stížnosti, ve které stěžovatelé navrhují, aby Ústavní soud přikázal Krajskému soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích, aby o věci znovu jednal a rozhodl, Ústavní soud ji podle ustanovení §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh, k jehož projednání není příslušný. Zákon o Ústavním soudu totiž Ústavnímu soudu neposkytuje pravomoc o takovém návrhu rozhodnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. února 2016
David Uhlíř v. r.
předseda senátu