ECLI:CZ:US:2016:1.US.3868.16.1
sp. zn. I. ÚS 3868/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele R. M., zastoupeného JUDr. Alešem Nytrou, advokátem se sídlem Přívozská 703/10, 702 00 Ostrava - Moravská Ostrava, proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 30. 10. 2015 č. j. 11 T 230/2012-660, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 2. 2016 č. j. 7 To 28/2016-713 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2016 č. j. 7 Tdo 964/2016-51, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ve včasné a řádně podané ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu porušení svého ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, garantovaného čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a článkem 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Dále namítá porušení svého práva na presumpci neviny ve smyslu čl. 40 odst. 2 Listiny a porušení čl. 1 odst. 1 Ústavy.
2. Ústavní soud z napadených rozhodnutí a z ústavní stížnosti zjistil, že stěžovatel byl napadenými rozhodnutími uznán vinným zločinem vydírání ve stadiu pokusu, protože poté, co se dožadoval po poškozené úhrady své pohledávky v úmyslu přimět ji k vyplacení finanční hotovosti ve výši 4 000 000 Kč za prodej domu, poškozené telefonicky vyhrožoval slovy "jestli mi ty peníze nepošleš, tak přiletím a zabiju tě a budeš se dívat do hlavně, já si užiju ten pohled, kdy budeš ležet v tratolišti krve a druhou kulku vpálím do sebe a naši společní synové budou sirotci", což v poškozené vzbudilo důvodnou obavu o její život, aniž by obviněnému finanční hotovost zaplatila; případně osobně k ní přistoupil, uchopil ji pravou rukou pod krkem a tento stiskl s takovou intenzitou, že poškozená nemohla dýchat, při tom jí vyhrožoval slovy "ty svině, já tě zabiju", což u poškozené opět vzbudilo důvodnou obavu o její život. Za to byl stěžovatel odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, odloženému podmíněně na zkušební dobu dvou roků.
3. Krajský soud ve svém napadeném rozhodnutí poukázal na to, že stěžovatel byl usvědčen nejen výpovědí poškozené, ale i dalšími provedenými důkazy, které věrohodnost výpovědi poškozené potvrzují. Matka poškozené E. M. a bratr poškozené J. M. potvrdili, že je poškozená o události bezprostředně poté informovala, svědkyně R. Č., kterou poškozená po odjezdu z místa činu požádala o pomoc, a která poškozené a jejím dětem zajistila nocleh, potvrdila, že poškozená jevila známky výrazného stresu a obávala se obžalovaného. Nebylo zjištěno, že by R. Č.měla jakýkoliv důvod vypovídat záměrně v neprospěch obžalovaného. Za zcela nepodloženou je nutno považovat námitku podaného odvolání obžalovaného, že R. Č. a osoba jménem M. Ž., který nebyl ve věci ani vyslechnut, by měli mít zájem na trestním stíhání obžalovaného. Poškozená zcela logicky vysvětlila, že záměrně nepožádala o zajištění noclehu své příbuzné, protože se obávala, že u nich by ji obžalovaný hledal, nýbrž se obrátila na realitní makléřku R. Č., u které jednak předpokládala, že bude schopna náhradní ubytování s ohledem na její pracovní zařazení zajistit, jednak že ji na takto zajištěném místě obžalovaný nenajde. Reálnost obavy poškozené potvrdila svědkyně E. M., která uvedla, že obžalovaný předmětného večera poškozenou v místě bydliště svědkyně skutečně hledal.
4. Nejvyšší soud pak v napadeném usensení uvedl, že z principu presumpce neviny kromě pravidla, podle něhož musí být obviněnému vina prokázána, plyne rovněž pravidlo in dubio pro reo, podle kterého, není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny v daném kontextu důvodné pochybnosti, je nutno rozhodnout ve prospěch obviněného. V trestní věci stěžovatele však byla vina obviněného spolehlivě prokázána a k porušení principu presumpce neviny nedošlo. Nedošlo ani k porušení zásady materiální pravdy, resp. zásady zjištění skutkového stavu věci bez důvodných pochybností vyjádřené v §2 odst. 5 trestního řádu, skutková zjištění, která se stala základem výroku o vině, vycházejí z důkazů, které byly provedeny zákonným způsobem, byla hodnocena v souladu s §2 odst. 6 trestního řádu a nevykazují žádné znaky svévole ve smyslu judikatury Ústavního soudu.
5. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti poukazuje na to, že nevyslechnutím dětí v prvotní fázi trestního řízeni, tedy neprovedením stěžejního důkazu prokazujícího jeho nevinu bylo zásadním způsobem porušeno jeho právo na spravedlivý proces. V současné době by výslech dětí již nic nepřinesl, neboť děti po více než třech letech manipulace již samy nevědí, co je a co není pravda a tento důkaz byl jednou provždy zmařen. Stěžovatel též shodně jako před obecnými soudy polemizuje se závěrem, že měl zbraň a že jeho bývalá manželka (tedy poškozená) neříká pravdu ani o zbrani, ani o svých obavách a zpochybňuje svědecká tvrzení, která jej usvědčují. Stěžovatel dále vytýká obecným soudům, že akcentovaly a přeceňovaly důkazy hovořící pro jeho vinu a upozadily či ignorovaly důkazy a argumenty svědčící pro něj. Obecné soudy měly podle stěžovatele rozhodovat podle zásady "in dubio pro reo" a zprostit jej obžaloby v plném rozsahu.
6. Ještě dříve, než mohl Ústavní soud přistoupit k věcnému projednání ústavní stížnosti, musel posoudit splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
7. Ústavní soud následně posoudil obsah projednávané ústavní stížnosti (§42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu), a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích zamítavých rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
8. Nad rámec uvedeného pak Ústavní soud připomíná svou ustálenou judikaturu zdůrazňující zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci ze strany Ústavního soudu a související zásadu jeho zdrženlivosti v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud neshledal. Důvody, proč obecné soudy stěžovatele odsoudily, jsou v napadených rozhodnutích jasně vyloženy. Obecné soudy reagovaly na stěžovatelovy argumenty a obsáhle a přesvědčivě vysvětlily své závěry. Není na Ústavním soudu, aby jejich rozhodnutí věcně přezkoumával, Ústavní soud pouze posuzuje, zda obecné soudy nevykročily z ústavně stanoveného rámce. Takové pochybení však Ústavní soud neshledal.
9. Na základě výše uvedeného proto Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. prosince 2016
David Uhlíř, v. r.
předseda senátu