ECLI:CZ:US:2016:1.US.387.16.1
sp. zn. I. ÚS 387/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka, o ústavní stížnosti M. P., zastoupeného JUDr. Dušanem Strýčkem, advokátem, se sídlem Příbram II, Mariánské údolí 126, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. listopadu 2015 č. j. 7 Tdo 1199/2015-23, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 11. března 2015 sp. zn. 12 To 412/2014-308 a rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 9. června 2014 č. j. 3 T 37/2014-216, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Příbrami, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 3. února 2016, stěžovatel podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhoval zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí pro tvrzené porušení jeho ústavně zaručeného základního práva na spravedlivý proces, deklarovaného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Stěžovatel a společnost ARIM-DL s.r.o. byli rozsudkem Okresního soudu v Příbrami společně uznáni vinnými přečinem vydírání podle §175 odst. 1 trestního zákoníku. Stěžovatel byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 11 měsíců, přičemž výkon trestu byl podmíněn odložen na zkušební dobu v trvání 4 let. Společnosti ARIM-DL s.r.o. byl uložen peněžitý trest v 50 denních sazbách po 1 000 Kč, tedy celkem 50 000 Kč. Stěžovateli bylo kladeno za vinu, že jako statutární orgán - jednatel společnosti ARIM-DL s.r.o. dne 5. prosince 2012 v úmyslu vynutit si proplacení faktur ze svého mobilního telefonu, kontaktoval pracovnici společnosti JETCON, spol. s r.o. s požadavkem na zaplacení dlužných faktur pod pohrůžkou násilí.
3. Proti rozsudku okresního soudu podali stěžovatel prostřednictvím svého obhájce a rovněž společnost ARIM-DL s.r.o. prostřednictvím své opatrovnice odvolání, které shodně směřovalo primárně proti výroku o vině. Krajský soud v Praze podaná odvolání jako nedůvodná zamítl.
4. Stěžovatel proti usnesení odvolacího soudu podal prostřednictvím svého obhájce dovolání, opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti ve věci rozhodujícím soudům vytýkal zejména nedostatečně zjištěný skutkový stav, nesprávné hodnocení provedených důkazů, formalistický přístup, mechanické posuzování a porušení zásady in dubio pro reo. Podle názoru stěžovatele to, že každý ze slyšených svědků vypovídal rozdílně (a v některých momentech zásadně rozdílně), svědčí pro jejich nevěrohodnost a nelze takové rozdíly paušálně omlouvat plynutím času či subjektivními schopnostmi nahlížet na tytéž události rozdílně. K tomu stěžovatel namítal, že skutečnost, že se stěžovatel v minulosti dopustil protiprávního jednání (dokonce vícekrát) z hlediska viny naprosto nic k souzenému skutku nemůže říkat. Tím spíše, že právo v podobě nároku na zaplacení provedených prací bylo jednoznačně na jeho straně.
6. Ústavní soud vzal v úvahu tvrzení předložená stěžovatelem, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Ústavní soud ve své činnosti vychází z principu, že státní moc může být uplatňována jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Ústavní soud, s ohledem na ústavní vymezení svých pravomocí (čl. 87 Ústavy), zejména respektuje skutečnost - což vyslovil v řadě svých rozhodnutí - že není součástí soustavy obecných soudů, a že mu proto zpravidla ani nepřísluší přehodnocovat "hodnocení" dokazování před nimi prováděné a také mu nepřísluší právo přezkumného dohledu nad činností soudů. Na straně druhé však Ústavnímu soudu náleží posoudit, zda v řízení před obecnými soudy nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele zaručené ústavním pořádkem a v rámci toho uvážit, zda řízení před nimi bylo jako celek spravedlivé.
8. Ústavní soud připomíná, že k porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod dochází primárně za situace, je-li někomu upřena samotná možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud soud o podaném návrhu odmítne jednat či zůstává-li nečinný, či odmítne-li provést důkazy, ač hodnocení jiných provedených důkazů by nevedlo ke zjištění skutkového stavu věci bez důvodných pochybností. Dále pak by bylo možné shledat porušení článku 36 odst. 1 Listiny v případě, že by právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. K takové situaci ale v posuzovaném případě nedošlo.
9. Stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje námitky, s nimiž se ve věci rozhodující soudy vypořádaly v průběhu trestního řízení a žádá-li přezkum těchto námitek, staví Ústavní soud do role další soudní instance, která Ústavnímu soudu nepřísluší.
10. Ústavní soud z obsahu odůvodnění napadených rozhodnutí ověřil, že soud prvního stupně náležitě popsal, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková tvrzení opřel, jakými úvahami se řídil a na základě jakých skutečností kvalifikoval jednání stěžovatele jako přečin vydírání. Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že obhajoba obou obžalovaných byla vyvrácena a jejich částečné doznání je potvrzováno výpověďmi svědků Náhluka, Novákové, Štěcha a Karbuly. Tito svědci podrobně a přesvědčivě popsali, za jakých okolností je stěžovatel kontaktoval a co bylo obsahem jejich telefonních hovorů. Vypověděli, že měli ze stěžovatele strach, o čemž svědčí i skutečnost, že k proplacení faktur v celkové výši 34 590 Kč došlo téhož dne, kdy došlo k telefonátu se stěžovatelem (konkrétně dne 5. prosince 2012). Soud považoval jejich výpovědi za věrohodné a pravdivé, neboť jejich výpovědi jsou v podstatných bodech v souladu a jsou v souladu i s dalšími provedenými důkazy (zejména s obsahem předmětné e-mailové zprávy, která byla odeslána týž den a bezprostředně po telefonátu stěžovatele). Drobné odchylky ve výpovědích jednotlivých svědků si soud vysvětlil odstupem času a subjektivním vnímáním situace jednotlivými svědky. I tyto drobné odchylky ve výpovědích jednotlivých svědků svědčí podle názoru soudu o věrohodnosti svědků a o tom, že se na výpovědích spolu nedomlouvali. Výpověďmi svědků tak byla zcela vyvrácena obhajoba stěžovatele, co se týče toho, že stěžovatel pouze vymáhal zaplacení dlužných faktur. Způsob vymáhání, jaký stěžovatel zvolil, podle závěru učiněného soudem, evidentně překročil rámec běžné urgence, což ve své podstatě uznal i sám stěžovatel, když ve své výpovědi uvedl, že běžně se chová k dlužným osobám slušně a zdvořile, neboť s nimi chce dále spolupracovat, s poškozenou společností však nechce mít již nic společného a opakovaně zdůraznil, jak ho svými výmluvami, proč nezaplatí, rozčilovali a že se s takovým jednáním ještě nesetkal.
11. Odvolací soud na základě podaného odvolání stěžovatele a obžalované společnosti ARIM-DL s.r.o. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost všech výroků napadeného rozsudku, jakož i správnost postupu řízení, které jejich vydání předcházelo, a to z hlediska vytýkaných vad. Odvolací soud mimo jiné konstatoval, že okresní soud se předmětnou věcí skutečně pečlivě zabýval, zákonným způsobem provedl celou řadu důkazů, které mohly k jejímu objasnění přispět, řádně je hodnotil samostatně i ve všech souvislostech, přičemž skutkové závěry - byť s nimi stěžovatel nesouhlasí - mají plnou oporu v provedeném dokazování. Ze správně zjištěného skutkového stavu pak soud prvního stupně vyvodil i odpovídající závěry právní. Odvolací soud se neztotožnil ani s námitkami stěžovatele ohledně protokolace, a byť je zřejmé, že okresní soud původně rozhodoval v rozporu s ustanovením §57 odst. 1 trestního řádu, nemůže toto pochybení (samo o sobě) v žádném případě mít vliv na věcnou správnost a zákonnost rozhodnutí, které bylo v tomto řízení učiněno.
12. Dovolací soud pak v odůvodnění svého rozhodnutí uzavřel, že stěžovatel v podaném dovolání vedl polemiku se skutkovými zjištěními soudů a se způsobem hodnocení důkazů. Dovolací soud nepřisvědčil ani námitce stěžovatele, že svým jednáním nemohl jako fyzická osoba naplnit skutkovou podstatu přečinu vydírání, neboť ji naplnila pouze společnost ARIM-DL s.r.o., tedy právnická osoba, ve které je jednatelem. Podle názoru dovolacího soudu stěžovatel jako statutární orgán tzv. jednočlenné obchodní společnosti ARIM-DL s.r.o., jednal nepochybně v rámci její činnosti a v jejím zájmu a takové jednání je proto nutné přičíst uvedené společnosti podle ustanovení §7, §8 odst. 1 písm. a) a §8 odst. 2 písm. a) zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, ve znění pozdějších předpisů. Podle §9 odst. 3 citovaného zákona o trestní odpovědnosti právnických osob pak trestní odpovědností právnické osoby není dotčena trestní odpovědnost fyzických osob uvedených v §8 odst. 1 tohoto zákona a naopak, čímž je fakticky zakotvena souběžná trestní odpovědnost fyzické i právnické osoby. Dovolací soud uzavřel, že soudy obou stupňů v předmětné trestní věci postupovaly v souladu se zákonem, pokud shledaly vinnými přečinem vydírání podle §175 odst. 1 trestního zákoníku jak obviněnou společnost ARIM-DL s.r.o., jako právnickou osobu, tak i stěžovatele jako fyzickou osobu a právní kvalifikace skutku je proto správná.
13. Namítá-li stěžovatel, že v řízení před obecnými soudy nebyla respektována zásada in dubio pro reo, nelze s ním souhlasit, neboť tato má prostor pouze tam, kde soud po vyhodnocení důkazů dospěje k závěru, že zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál. V předmětném případě však neměl soud po vyhodnocení provedených důkazů pochybnosti o skutkovém stavu věci a své úvahy o tomto svém názoru zahrnul do odůvodnění rozhodnutí. Podmínky pro uplatnění výše citované zásady tak v předmětném případě nebyly dány, neboť z hlediska ve věci rozhodujících soudů byla skutková zjištění postavena najisto.
14. V posuzované věci Ústavní soud mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, obsažených v judikatuře Ústavního soudu, jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah, nezjistil. Stěžovateli se tak nezdařilo doložit porušení tvrzeného základního práva na spravedlivý proces, zaručeného ústavním pořádkem.
15. Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. května 2016
David Uhlíř v. r.
předseda senátu