ECLI:CZ:US:2016:1.US.3882.16.1
sp. zn. I. ÚS 3882/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Kateřinou Šimáčkovou o ústavní stížnosti stěžovatele M. K., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Karviná, zastoupeného Mgr. Liborem Čechem, advokátem, se sídlem Masarykovo nám. 508, Nový Bydžov, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci ze dne 17. 9. 2013 č. j. 28 T 9/2013-335 a usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 1. 2014 č. j. 3 To 128/2013-395, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se svou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, a to pro porušení svého práva na soudní ochranu a spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na obhajobu dle čl. 40 odst. 3 Listiny.
2. Stěžovatel byl na základě rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 17. 9. 2013 č. j. 28 T 9/2013-335 uznán vinným pokusem zvlášť závažného zločinu vraždy, jehož se dopustil tím, že v podnapilém stavu po předchozí slovní rozepři fyzicky napadl poškozeného, jehož s nápřahem bodl oboustranně broušeným nožem do horní části hrudníku a způsobil tak bodnořeznou ránu v oblasti nad hrudní kostí, dále jej ohrožoval nožem, kterým na něho nadále mířil a křičel, že ho zabije a vykuchá a též mu bránil v opuštění koupelny, přičemž si musel být vědom, že takto vedený útok může mít za následek smrt poškozeného a pro případ, že ji způsobí, byl s tím srozuměn. Tento rozsudek byl potvrzen napadeným usnesením Vrchního soudu v Olomouci.
3. Stěžovatel namítá, že bylo napadenými rozhodnutími zasaženo do jeho práva na soudní ochranu a na obhajobu. Polemizuje s provedenými důkazy a tvrdí, že jeho vina nebyla jednoznačně prokázána. Je přesvědčen, že byly hodnoceny důkazy toliko v jeho neprospěch, některé jím navržené důkazy nebyly provedeny a nebylo tak prokázáno, že poškozenému bránil v odchodu. Stěžovatel je přesvědčen, že jeho útok byl nesprávně kvalifikován, jeho intenzita nebyla veliká a byl veden na malou vzdálenost. Ve své ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že nepodal proti napadeným rozhodnutím dovolání, protože je přesvědčen, že bylo zasaženo do jeho základních práv.
4. Dříve než Ústavní soud přistoupí k věcnému projednání ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Při tomto posouzení v nynějším případě Ústavní soud zjistil, že ústavní stížnost je nepřípustná.
5. Podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítne návrh, je-li nepřípustný, nestanoví-li tento zákon jinak. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4). V uvedených ustanoveních se tak odráží princip subsidiarity ústavní stížnosti jako posledního prostředku ochrany základních práv jednotlivce, nastupujícího, pokud již jednotlivec nemá k dispozici jiné prostředky k obraně proti zásahu veřejné moci.
6. V projednávaném případě byl stěžovatel v napadeném rozhodnutí vrchního soudu poučen o možnosti podání dovolání. Tohoto mimořádného opravného prostředku ovšem, jak sám v ústavní stížnosti uvádí, nevyužil.
7. Ústavní soud připomíná, že ve své rozhodovací praxi již výslovně zdůraznil, že podmínkou přípustnosti ústavní stížnosti navazující na trestní řízení je podání dovolání jako mimořádného opravného prostředku [je-li přípustné dle §265a trestního řádu; viz stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 ze dne 4. 3. 2014 (40/2014 Sb.)]. Z citovaného stanoviska přitom vyplývá, že vyčerpání dovolání v trestní věci před podáním ústavní stížnosti je nezbytné i v případě, že jsou namítány kupříkladu nedostatky v procesu dokazování, včetně hodnocení důkazů, které by podle stěžovatele nemusely spadat pod zákonné dovolací důvody, jak jsou vykládány Nejvyšším soudem. Účelem dovolání je totiž vedle sjednocování judikatury i ochrana práv, zejména práv základních, a po Nejvyšším soudu lze požadovat, aby cestou interpretace ustanovení trestního řádu o dovolání zajistil naplnění obou zmíněných účelů dovolání. Naopak příliš restriktivní výklad ustanovení o důvodnosti dovolání je ústavně neudržitelný. Pokud se tedy stěžovatel domnívá, že bylo zasaženo do jeho práva na spravedlivý proces a práva na obhajobu, prostředkem pro jeho právní ochranu je primárně dovolání, a teprve v případě jeho neúspěchu ústavní stížnost.
8. Z uvedeného vyplývá, že stěžovatel byl povinen před podáním ústavní stížnosti vyčerpat dovolání coby mimořádný opravný prostředek, který v jeho věci byl přípustný dle §265a trestního řádu.
9. Tuto podmínku však nesplnil. Proto Ústavnímu soudu nezbylo než uzavřít, že stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky k ochraně svého práva ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, a podanou ústavní stížnost odmítnout jako nepřípustný návrh dle §43 odst. 1 písm. e) téhož zákona.
10. Nad to Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost byla podána taktéž opožděně, neboť napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci bylo vyhlášeno 8. 1. 2014 na závěr veřejného zasedání, jehož se stěžovatel účastnil, a ústavní stížnost byla podána k poštovní přepravě až 22. 11. 2016. Dalším důvodem odmítnutí ústavní stížnosti ve smyslu §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu je tedy též její opožděnost.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. prosince 2016
Kateřina Šimáčková, v. r.
soudkyně zpravodajka