ECLI:CZ:US:2016:1.US.3883.14.1
sp. zn. I. ÚS 3883/14
Usnesení
Ústavní soud v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Kateřiny Šimáčkové a Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaj) rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení o ústavní stížnosti stěžovatele Ch. D., zastoupeného JUDr. Klárou Samkovou, Ph.D., advokátkou se sídlem Praha 2, Španělská 6, směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 9. 2014, č. j. 19 Co 319/2014-2066, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 17. 3. 2014, č. j. 16 P 72/2011-1994, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavní soud obdržel dne 10. 12. 2014 návrh stěžovatele na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu ustanovení §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kterým se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že se jimi cítí být dotčen na svých ústavně zaručených právech. Namítá porušení práv dle čl. 2 odst. 2, čl. 32 odst. 1 a 4, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 90 Ústavy České republiky, čl. 6 odst. 1, čl. 8, čl. 14 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 17. 3. 2014, č. j. 16 P 72/2011-1994, byl výrokem I. zamítnut návrh stěžovatele (otce) na snížení výživného na nezletilého syna a výrokem III. byl změněn předchozí rozsudek Krajského soudu v Brně v části týkající se úpravy styku otce s nezletilým, a nově byl tento styk upraven v rozsahu 2x ročně v každém roce vždy první úterý v měsíci červnu a první úterý v měsíci prosinci každého roku od 14:00 do 15:00 hod. na uvedeném specializovaném pracovišti za účasti odborného pracovníka tohoto zařízení.
3. Pokud jde o úpravu styku otce s nezletilým, soud přihlédl k tomu, že během řízení o úpravě poměrů nezletilého došlo postupně ke zhoršení vztahů mezi nezletilým a otcem, čemuž odpovídala i postupná úprava styků nezletilého s otcem ve smyslu jeho zužování a postupného přechodu od styku za přítomnosti matky ke styku na specializovaném pracovišti za přítomnosti odborného pracovníka. Neasistovaný styk (stanovený předchozím rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 25. 2. 2011, č. j. 44 Co 211/2010-1011) se ani jednou nerealizoval. Z jednotlivých důkazů (zprávy PhDr. V. Masákové z Pedagogicko-psychologické poradny, zprávy Fondu ohrožených dětí, znalecký posudek PhDr. Pavláta, znalecký posudek doc. PhDr. Kocourkové a MUDr. J. Koutka, Ph.D.) vyplynulo, že zdravotní stav nezletilého se postupně zhoršoval (zvyšující se neurotické projevy), u nezletilého se rozvíjí neurotická porucha s převahou úzkostných rysů. Soud vzal rovněž za prokázané, že otec není ochoten spolupracovat pod vedením odborníka z Pedagogicko-psychologické poradny na zlepšení vztahů se synem, komunikuje s nedostatkem empatie, opakovaně synovi předkládá negativní hodnocení členů jeho rodiny (matky, manžela matky, atd.). Asistované styky, které dosud proběhly, nepřinesly zlepšení a pozitivní posun, pokud jde o posílení vztahů mezi otcem a dítětem. V řízení bylo prokázáno, že styk nezletilého s otcem ve formě, v jaké probíhá, se zásadním způsobem projevuje na psychickém zdraví nezletilého ve smyslu jeho postupného zhoršování, přičemž pokusy o obnovení vztahů mezi synem a otcem, probíhající řádově v délce několika let, žádnou pozitivní změnu nepřinesly. Soud na druhou stranu přihlédl k tomu, že otec je, resp. by měl být, identifikační vzor pro syna a uzavřel, že omezení četnosti styků by mohlo vést ke zklidnění situace a postupnému zlepšení vztahu mezi otcem a dítětem.
4. Co se týče návrhu stěžovatele na snížení výživného, soud se zabýval otázkou, zda od předchozího rozhodování o výživném došlo ke změně poměrů na straně rodičů a nezletilého. Předchozím rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 25. 2. 2011, č. j. 44 Co 211/2010-1011, bylo uloženo otci platit výživné ve výši 15 000,- Kč. Obvodní soud pro Prahu 2 nyní neshledal na straně otce takové změny, které by odůvodňovaly snížení výživného o jakoukoli částku. Po shrnutí jednotlivých příjmů a výdajů pak uzavírá, že je i nadále schopen dosahovat příjmů ve výši 100 000,- Kč měsíčně. Poukázal též na to, že i přes opakované výzvy soudu otec své poměry řádným způsobem nedoložil; i proto soud prvního stupně uzavřel, že návrh otce na snížení výživného není důvodný.
5. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 3. 9. 2014, č. j. 19 Co 319/2014-2066, byl rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o snížení výživného potvrzen a ve výroku o styku nezletilého s otcem změněn tak, že je otec oprávněn stýkat se s nezletilým každé první úterý v měsíci březnu, červnu, září a prosinci, a to od 14:00 hod. do 15:00 hod. na specializovaném pracovišti za účasti odborného pracovníka tohoto zařízení.
6. Pokud jde o výši výživného, dospěl k závěru, že nebyla prokázána změna poměrů, která by otcem navrhované snížení odůvodňovala. Jinak řečeno, pokud bylo výživné rozsudkem soudu prvního stupně stanoveno příliš vysoké, nelze ho reparovat dalším rozsudkem bez zásadní změny poměrů.
7. Úpravu styku otce s nezletilým odvolací soud shledal nedostatečnou, když má za to, že je třeba pokusit se o styk syna s otcem alespoň 1x za 3 měsíce v podobě asistovaného styku. Až další, následný vývoj ukáže, zda vztahy otce a syna mají postupně tendenci se do určité míry stabilizovat či nikoliv.
8. Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 9. 2014, č. j. 19 Co 319/2014-2006, a výroku I. a III. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 17. 3. 2014, č. j. 16 P 72/2011-1994, podává stěžovatel ústavní stížnost.
II.
9. V ústavní stížnosti stěžovatel nejprve rekapituluje průběh řízení předcházející ústavní stížností napadeným rozhodnutím. Ve věci tak rozhodoval nejprve Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 30. 3. 2010, sp. zn. 83 Nc 120/2005, a následně Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 25. 2. 2011, č. j. 44 Co 211/2010-1011. Proti těmto rozhodnutím podal stěžovatel rovněž ústavní stížnost, která však byla odmítnuta.
10. Stěžovatel poukazuje na to, že matka nezletilého prakticky ihned (8 měsíců) po právní moci rozhodnutí podala zcela nový návrh na úpravu poměrů k nezletilému, aniž by prokázala jakoukoli změnu poměrů. Má za to, že ústavní stížností napadená rozhodnutí obecných soudů se nezabývala otázkou změny poměrů ve věci styků nezletilého s otcem. Změnou poměrů se tak zabývaly pouze ve vztahu snížení výživného k nezletilému. Stěžovatel proto považuje odůvodnění napadených rozhodnutí, pokud jde o absenci zkoumání změny poměrů, za nepřezkoumatelné a v rozporu s požadavky na spravedlivý proces.
11. Stěžovatel považuje též rozhodnutí Městského soudu v Praze, resp. jeho odůvodnění týkající se omezení styku nezletilého s otcem, za extrémně rozporné s požadavkem na řádné odůvodnění rozsudku.
12. Stanovený rozsah styků s nezletilým je podle stěžovatele naprosto nedostatečný, neumožňující dostatečné výchovné působení stěžovatele na nezletilého, jakož ani upevňování jejich citové vazby.
13. Rovněž pokud jde o určení výše výživného má za to, že obecné soudy dostatečně nehodnotily další okolnosti (zvláštní invalidita otce), které byly dokazovány a mají vliv na stanovení přiměřeného výživného. Závěr odvolacího soudu, že otec je s to dosahovat příjmů 80 000,- Kč měsíčně, nevyplývá z dokazování a jde o pouhou spekulaci soudů. Stěžovateli je kladeno za vinu, že údajně dostatečně netvrdil před soudy, jaká je povaha finančních prostředků na účtech.
14. Pokud jde o samotnou úpravu styku, stěžovatel soudu prvního stupně vytýká, že při omezení styku otce s nezletilým v rozsahu 2x ročně vycházel pouze z neuceleného a dezinterpretujícího výkladu znaleckého posudku. Odvolací soud tento stav změnil a upravil styk nezletilého na 4 x ročně, opomněl však hodnotit, proč došlo k tak významnému zúžení styku oproti předešlé úpravě.
15. Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje v tom, že se mu nedostalo ani v jednom rozhodnutí řádného odůvodnění, a to především ve směru k dokazování vhodnosti či nevhodnosti styku s nezletilým a jeho rozsahu. Jediným argumentem soudu je neurčité odkázání na závěry znaleckého posudku. Odkazuje též na rozsudek ESLP ve věci Kutzner vs. Německo, v němž pokud je prokázáno rodinné pouto, je třeba, aby stát umožnil toto pouto rozvíjet.
16. Stěžovatel má též za to, že oba soudy upřednostňovaly matku ve všech směrech, aniž by si zajistily dostatečné podklady pro rozhodnutí.
17. Poukazuje na nález Ústavního soudu (necituje však již konkrétní spisovou značku), podle kterého úkolem soudů je upravit styk rodičů s dětmi, a nikoli jej omezit či dokonce vyloučit. Byla tak porušena i práva stěžovatele jako rodiče.
18. Porušení práva na spravedlivý proces shledává i v otázce určení výživného. Obecné soudy nezdůvodnily výši stanoveného výživného a důvody, proč nedošlo ke změně poměrů, když otec nemá dlouhodobě příjem ze závislé činnosti ani z činnosti podnikatelské a trvale pobírá plný invalidní důchod.
19. Namítá též porušení zásady volného hodnocení důkazů (§133 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů). V jeho věci byl neúplně zjištěn skutkový stav. Soudy se nevypořádaly s řadou důkazů ve spise založených a do odůvodnění rozhodnutí je nezahrnuly. Závěry soudů obsahují zásadní rozpory, které jsou v extrémním nesouladu s provedenými skutečnostmi.
20. Stěžovatel má též za to, že obecné soudy nerespektovaly ustanovení Úmluvy o právech dítěte, která stanoví, že zájem dítěte musí být předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejnými nebo soukromými zařízeními sociální péče, soudy, správními nebo zákonodárnými orgány. Zájmy nezletilého tak podle stěžovatele nebyly vůbec sledovány. Nemůže být přece v zájmu nezletilého stýkat se s otcem po dobu 1 hodiny 4 x za rok v rámci asistenčního centra pod dohledem třetích osob.
III.
21. Ústavní soud poté, co shledal ústavní stížnost přípustnou a bez formálních vad, posoudil její obsah, přezkoumal napadená rozhodnutí, včetně spisu Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 16 P 72/2011, který si za tím účelem vyžádal, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
22. Ústavní soud, jak již mnohokrát v rozsáhlé rozhodovací praxi konstatoval, není součástí soustavy soudů, a proto není povolán k přezkumu jejich rozhodnutí jako další odvolací orgán. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Samotný postup v řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad práva, jakož i jeho aplikace, náleží obecným soudům, které jsou součástí soudní soustavy podle čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky. V judikatuře Ústavního soudu akcentuje doktrína minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, což vyplývá ze samotného postavení Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti. Ústavnímu soudu proto ani v řízeních o ústavních stížnostech, směřujících proti rozhodnutím obecných soudů, týkajících se úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem, v žádném případě nenáleží hodnotit důkazy provedené obecnými soudy v příslušných řízeních a na základě tohoto vlastního hodnocení důkazů předjímat rozhodnutí o tom, komu má být dítě svěřeno do péče, jakým způsobem (co do rozsahu i konkrétního vymezení časového harmonogramu) má být rozhodnuto o styku rodičů s nezletilým dítětem, atd. (např. nález sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014, N 105/73 SbNU 683).
23. Stěžovatel předkládá v ústavní stížnosti námitky, kterými staví Ústavní soud právě do role další instance v systému obecného soudnictví, neboť své námitky obdobného znění předkládal již v řízeních před obecnými soudy a ústavní stížnost tak fakticky považuje za další procesní prostředek, jehož prostřednictvím se domáhá změny konkrétní úpravy jeho styku s nezletilým synem, vymezené obecnými soudy (zejména krajským soudem). V řízení před Ústavním soudem tak polemizuje s právními závěry obecných soudů toliko na úrovni podústavního práva.
24. Jak ovšem Ústavní soud v minulosti judikoval ve vztahu k přezkumu rozhodnutí obecných soudů, týkajících se problematiky úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem, jeho úkolem je především posoudit, zda obecné soudy neporušily základní práva a svobody stěžovatele, kupříkladu tím, že by excesivním způsobem nerespektovaly již samotná ustanovení podústavního práva, přičemž nerespektování obsahu a smyslu příslušných zákonných ustanovení znamená přesah do ústavní roviny i proto, že příslušnou podústavní úpravou je právě ústavní úprava realizována a konkretizována [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1206/09 ze dne 23. 2. 2010 (N 32/56 SbNU 363); či nález sp. zn. I. ÚS 266/10 ze dne 18. 8. 2010 (N 165/58 SbNU 421), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná rovněž na http://nalus.usoud.cz]. V rámci tohoto přezkumu Ústavní soud také vždy posuzuje, zda řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna v nejlepším zájmu dítěte (ve smyslu čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), zda byly za účelem zjištění nejlepšího zájmu dítěte shromážděny veškeré potřebné důkazy, přičemž důkazní aktivita nedopadá na samotné účastníky, ale na soud, a zda byla veškerá rozhodnutí vydaná v průběhu řízení v tomto smyslu náležitě odůvodněna.
25. Za tímto účelem Ústavní soud ve své judikatuře vymezil ústavněprávní kritéria pro svěřování dětí do péče, jejichž naplnění v rámci přezkumu rozhodnutí obecných soudů s ohledem na konkrétní okolnosti daného individuálního případu vždy zkoumá. Mezi kritéria, která musí obecné soudy z hlediska nutnosti rozhodovat v nejlepším zájmu dítěte v řízení o úpravě výchovných poměrů vzít v potaz, patří zejména: "(1) existence pokrevního pouta mezi dítětem a o jeho svěření do péče usilující osobou; (2) míra zachování identity dítěte a jeho rodinných vazeb v případě jeho svěření do péče té které osoby; (3) schopnost osoby usilující o svěření dítěte do péče zajistit jeho vývoj a fyzické, vzdělávací, emocionální, materiální a jiné potřeby; a (4) přání dítěte" (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2482/13, body 19 a 21, a tam citovanou judikaturu).
26. Ústavní soud se rovněž v nálezu ze dne 30. 5. 2014, sp. zn. I. ÚS 1506/13 (N 110/73 SbNU 739), vyjádřil ke hlavnímu kritériu při úpravě výchovných poměrů, a to k zájmu nezletilého dítěte. Ochrana zájmu nezletilého je zakotvena především v Úmluvě o právech dítěte, přijaté dne 20. 11. 1989 v New Yorku a vyhlášené sdělením Federálního ministerstva zahraničních věcí ČSFR č. 104/1991 Sb., konkrétně pak v jejím čl. 3 odst. 1, jenž stanoví, že "Zájem dítěte musí být předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejnými nebo soukromými zařízeními sociální péče, soudy, správními nebo zákonodárnými orgány." Orgánům státu je pak určen i čl. 18 odst. 1, který předpokládá, že "Státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, vynaloží veškeré úsilí k tomu, aby byla uznána zásada, že oba rodiče mají společnou odpovědnost za výchovu a vývoj dítěte. Rodiče, nebo v odpovídajících případech zákonní zástupci, mají prvotní odpovědnost za výchovu a vývoj dítěte. Základním smyslem jejich péče musí přitom být zájem dítěte." Komentář Výboru OSN pro práva dítěte, jímž tento interpretoval čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, pak ve vztahu k hledisku nejlepšího zájmu dítěte uvádí následující: "Koncept nejlepšího zájmu dítěte je flexibilní a adaptabilní. Měl by být přizpůsoben a definován individuálně s ohledem na specifickou situaci, v níž se dítě či děti, jichž se věc týká, nachází, přičemž pozornost by měla být věnována jejich osobním poměrům, situaci a potřebám. V rámci individuálních rozhodnutí musí být nejlepší zájem dítěte hodnocen a stanoven ve světle specifických okolností konkrétního dítěte." [viz General comment No. 14 (2013) on the right of the child to have his or her best interests taken as a primary consideration (art. 3, para. 1), str. 9, dostupné na http://www.ohchr.org].
27. Shora uvedená povinnost soudů přihlédnout při rozhodování o výchovných poměrech nezletilého především k zájmu nezletilého se promítla do ustanovení §906 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "občanský zákoník"), podle kterého, má-li být rozhodnuto o rozvodu manželství rodičů dítěte, soud nejprve určí, jak bude každý z rodičů napříště o dítě pečovat, a to s uvážením zájmu dítěte. Podle §907 odst. 2 občanského zákoníku při rozhodování o svěření do péče soud rozhoduje tak, aby rozhodnutí odpovídalo zájmu dítěte. Soud přitom bere ohled na osobnost dítěte, zejména na jeho vlohy a schopnosti ve vztahu k vývojovým možnostem a životním poměrům rodičů, jakož i na citovou orientaci a zázemí dítěte, na výchovné schopnosti každého z rodičů, na stávající a očekávanou stálost výchovného prostředí, v němž má dítě napříště žít, na citové vazby dítěte k jeho sourozencům, prarodičům, popřípadě dalším příbuzným i nepříbuzným osobám. Soud vezme vždy v úvahu, který z rodičů dosud o dítě řádně pečoval a řádně dbal o jeho citovou, rozumovou a mravní výchovu, jakož i to, u kterého z rodičů má dítě lepší předpoklady zdravého a úspěšného vývoje. Odst. 3 téhož paragrafu pak stanoví, že soud při rozhodování o svěření dítěte do péče dbá rovněž na právo dítěte na péči obou rodičů a udržování pravidelného osobního styku s nimi, na právo druhého rodiče, jemuž dítě nebude svěřeno, na pravidelnou informaci o dítěti, dále soud bere zřetel rovněž ke schopnosti rodiče dohodnout se na výchově dítěte s druhým rodičem.
28. Pohledem na uvedená hlediska přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí, přičemž dospěl k závěru, že jak soud prvního stupně, tak odvolací soud při svém rozhodování pečlivě a důsledně vzaly do úvahy uvedené ústavní požadavky a kritéria a konfrontovaly je s konkrétními skutkovými okolnostmi projednávaného případu. Právní závěry, na jejichž základě upravily styk stěžovatele s nezletilým synem, považuje Ústavní soud za ústavně konformní, neboť korespondují s předestřenými ústavněprávními kritérii pro rozhodování obecných soudů ohledně úpravy výchovných poměrů rodičů k nezletilým dětem, a neshledal v nich namítaná porušení základních práv stěžovatele.
29. Je nutné připomenout, že ve věci bylo rozhodováno opakovaně. Ústavní stížností napadeným rozhodnutím předcházel rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 30. 3. 2010, č. j. 83 Nc 120/2005-830, jenž pokud jde o styk nezletilého s otcem, tento upravil v rozsahu každého sudého kalendářního týdne v roce vždy v pátek od 9:00 hodin do 11:00 hodin v zařízení Fondu ohrožených dětí za přítomnosti odborného pracovníka tohoto zařízení, a pokud jde o výživné, otci bylo uloženo platit výživné ve výši 10 000,- Kč měsíčně. Tento rozsudek byl změněn rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 25. 2. 2011, č. j. 44 Co 211/2010-1011, a to pokud jde o výši stanoveného výživného tak, že nově do budoucna od konkrétního data určil, že otec je povinen platit výživné ve výši 15 000,- Kč, a pokud jde o styk s nezletilým, rozsudek byl změněn tak, že je otec oprávněn stýkat se s nezletilým vždy v každém sudém kalendářním týdnu v roce v sobotu vždy od 10:00 hodin do 17:00 hodin. Tento rozsudek nabyl právní moci dne 11. 4. 2011. Proti těmto rozhodnutím byla stěžovatelem podána ústavní stížnost, o níž Ústavní soud rozhodl v řízení vedeném pod sp. zn. IV. ÚS 1311/11 tak, že ji dne 3. 6. 2011 jako zjevně neopodstatněnou odmítl. Stěžovatel si dne 23. 12. 2011 podal stížnost (č. 1071/12) proti České republice k Evropskému soudu pro lidská práva, kde především tvrdil, že řízení o výkon rodičovské zodpovědnosti nebylo spravedlivé a nerespektovalo zájmy chráněné čl. 8 Úmluvy a současně že státní orgány nepřijaly odpovídající opatření, aby mu zajistily styk s dítětem. Evropský soud pro lidská práva prohlásil stížnost za přijatelnou, pokud jde o námitku založenou na čl. 8 Úmluvy z hlediska řízení, kterým byl upraven styk stěžovatele s dítětem, a v ostatním ji prohlásil za nepřijatelnou. Následně rozhodl, že k porušení čl. 8 Úmluvy nedošlo. Tolik jen pro shrnutí dosavadního řízení.
30. V následném řízení, po přenesení příslušnosti z Městského soudu v Brně na Obvodní soud pro Prahu 2, jež bylo vedeno k návrhu matky ze dne 20. 12. 2011, doplněné podáním ze dne 1. 10. 2012, matka navrhla (na základě vypracovaného znaleckého posudku PhDr. J. Pavláta) zákaz styku nezletilého s otcem. Rovněž otec předkládal soudu své návrhy, a to nejprve návrh ze dne 20. 7. 2011 (nahrazení souhlasu matky ohledně volby základní školy) a následně dne 27. 3. 2012, kterým se naopak domáhá rozšíření styku s nezletilým a konečně dne 8. 10. 2012, kde navrhoval snížení výživného na 3 000,- Kč.
31. Z vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 2, sp. zn. 16 P 72/2011, bylo zjištěno, že v řízení (po podání nového návrhu vedlejší účastnicí) se konalo celkem osm jednání před soudem prvního stupně, soud prvního stupně po provedeném podrobném dokazování důsledně vážil především zájem nezletilého, a pokud jde o styk nezletilého s otcem, nevyhověl ani jednomu z návrhů rodičů nezletilého. Styk nezletilého s otcem však zásadně omezil s odkazem na §891 odst. 2 občanského zákoníku, když stanovil asistovaný styk v rozsahu 2x ročně po dobu 1 hodiny. Odvolací soud přisvědčil skutkovým zjištěním učiněným soudem prvního stupně, považoval však za žádoucí, aby v zájmu možné stabilizace a zlepšení vztahů otce se synem (a nikoli jejich vytěsnění) byl asistovaný styk stanoven alespoň 1x za 3 měsíce a v tomto ohledu změnil rozhodnutí soudu prvního stupně.
32. Soudy při rozhodování přihlédly též k tomu, že od ve věci posledně vydaného rozhodnutí (rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 25. 2. 2011, č. j. 44 Co 211/2010-1011), kterým byl určen neasistovaný styk v rozsahu vždy každou sudou sobotu od 10:00 hodin do 17:00 hodin se ani jeden takový styk nerealizoval, přičemž v řízení nebylo prokázáno, že by důvodem tohoto stavu byla manipulace ze strany matky. Konkrétní neasistované styky probíhaly zpravidla tak, že se otec dostavil do bydliště matky, avšak nezletilý s ním odmítl odejít [viz např. zpráva Konzultačního a terapeutického institutu Praha AKTIP ze dne 23. 4. 2011 o předání dítěte (č. l. 1333), z níž vyplývá, že otec se dostavil s televizním štábem a na žádost matky, aby televize odešla, reagoval odmítnutím s tím, že přítomnost TV je nutnost; zpráva AKTIP ze dne 21. 5. 2011 o předání dítěte (č. l. 1334), z níž vyplývá, že nezletilý odmítl s otcem odejít a poté, co odešel domů, jej matka opakovaně přivolala a pobídla, aby šel s otcem; úřední záznam Policie ČR ze dne 23. 4. 2011, č. j. ORII-7204-1/ČJ-2011-001211 (č. l. 1329-1330), úřední záznam Policie ČR ze dne 21. 5. 2011, č. j. ORII-7316-6/ČJ-2011-001211 (č. l. 1331-1332), z něhož se podává, že z podnětu stěžovatele se dostavila hlídka policie k domu vedlejší účastnice, kde mělo dojít k předání nezletilého otci, který to však odmítl].
33. V dalším řízení bylo opakovaně rozhodováno též o předběžných opatřeních, týkajících se úpravy styku.
34. Z přiloženého spisu, jakož i napadených rozhodnutí, bylo rovněž zjištěno, že v průběhu řízení bylo patrné postupné zhoršování vztahů mezi nezletilým a otcem, postupné zhoršování zdravotního stavu nezletilého ve smyslu neurotických projevů nezletilého (rozvíjející se neurotická porucha s převahou úzkostných rysů) - viz opakované zprávy psycholožky PhDr. V. Masákové z Pedagogicko-psychologické poradny [např. zpráva z průběžného sledování a kontaktů s rodiči ze dne 27. 3. 2012 (č. l. 1422), zpráva z průběžného sledování a kontaktů s rodiči ze dne 20. 9. 2012 (č. l. 1535-1537), zpráva z průběžného sledování ze dne 4. 11. 2013 (č. l. 1851-1852)], zprávy Fondu ohrožených dětí [záznam z asistovaného styku ze dne 9. 3. 2012 (č. l. 1423-1426), vyhodnocení asistovaných styků ze dne 23. 3. 2012 (č. l. 1421), vyjádření k asistovanému styku, který proběhl dne 20. 4. 2012 (č. l. 1446)], zpráva Centra pro rodinu Cestou necestou o průběhu asistovaných styků ze dne 24. 1. 2014 (č. l. 1931), znalecký posudek PhDr. Josefa Pavláta, znalce v oboru zdravotnictví, specializace klinická psychologie, ze dne 25. 9. 2012, zpracovaný z podnětu vedlejší účastnice (č. l. 1527), znalecký posudek soudem ustanovených znalců doc. PhDr. Kocourkové a MUDr. J. Koutka, Ph.D. (č. l. 1682-1735), zprávy opatrovníka [aktuální informace o průběhu a výstupech případové konference konané dne 4. 6. 2012 (č. l. 1481-1482), zpráva opatrovníka ze dne 4. 9. 2012 (č. l. 1533), zpráva opatrovníka o poměrech ze dne 9. 10. 2013 (č. l. 1796-1797). Rovněž bylo prokázáno, že otec při asistovaných stycích, které proběhly na základě vydaných předběžných opatření, komunikuje se synem nevhodně, bez empatie, předkládá synovi negativní hodnocení členů jeho rodiny (matky, manžela matky) a není přístupný spolupráci pod vedením odborníka, aby došlo ke zlepšení vztahů se synem. Jak znalci, tak odborníci naprosto vyloučili neasistovaný styk. Někteří dokonce navrhovali zcela zákaz styku nezletilého s otcem (znalec PhDr. Pavlát, Fond ohrožených dětí).
35. Obecné soudy provedly ve věci podrobné dokazování, přijaté závěry nevybočují ze skutkových zjištění, zájem nezletilého v posuzované věci byl dostatečně zkoumán. Ústavní soud považuje za nutné zdůraznit, že postoj nezletilého, sdělený či jinak zprostředkovaný skrze znalce, psycholožku Pedagogicko-psychologické poradny, Fond ohrožených dětí, aj. je stále konstantní a vyjadřuje neustálé odmítání styků s otcem a negativní postoj nezletilého ke svému otci.
36. Ústavní soud považuje námitku stěžovatele, že vedlejší účastnice neprokázala jakoukoli změnu poměrů, za nedůvodnou. Ustanovení §909 občanského zákoníku umožňuje soudu, aby při změně poměrů změnil i bez návrhu dřívější rozhodnutí soudu o výkonu práv a povinností vyplývajících z rodičovské odpovědnosti. Při interpretaci a aplikaci pojmu "změna poměrů" má soud možnost volné úvahy, jejíž obsah Ústavní soud nepřezkoumává a zabývá se jí pouze z hlediska identifikace rámce, v němž se volná úvaha soudu pohybuje (srov. nález sp. zn. II. ÚS 519/04 ze dne 24. 3. 2005, N 64/36 SbNU 689, nález sp. zn. IV. ÚS 244/03 ze dne 8. 4. 2004, N 53/33 SbNU 47). Bylo tedy věcí soudu, aby při zohlednění všech konkrétních okolností daného případu a z nich vyplývajícího nejlepšího zájmu dítěte, který musí být vždy předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, uvážily nejvhodnější uspořádání vztahů mezi rodiči a dětmi (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 1487/13 ze dne 30. 5. 2013, usnesení sp. zn. II. ÚS 2944/14 ze dne 25. 11. 2014). Řízení o výkonu rodičovské odpovědnosti patří mezi tzv. nesporná řízení, která jsou ovládána zásadou vyšetřovací. Soud je tak povinen provést i jiné než účastníky navrhované důkazy, aby byl náležitě zjištěn skutkový stav. I přesto však mají účastníci řízení povinnost tvrdit všechny významné skutečnosti pro rozhodnutí ve věci a povinnost označit důkazy k prokázání svých tvrzení pod případnou hrozbou, že jim nebude v řízení vyhověno. Vedlejší účastnice v návrhu ze dne 20. 12. 2011, doplněném podáním ze dne 1. 10. 2012, jímž předkládá znalecký posudek PhDr. Pavláta, předkládala tvrzení, pro která považuje dosavadní úpravu styku nezletilého s otcem (neasistovaná) za nerealizovatelnou a která má vážný dopad na psychický vývoj nezletilého. Z napadených rozhodnutí pak vyplývá, že obecné soudy následně provedly i jiné než vedlejší účastnicí navrhované důkazy (znalecký posudek, výslech znalců, zprávy různých odborných pracovišť, účastnické výslechy) a shledaly změnu ve zdravotním stavu nezletilého natolik vážnou, že bylo třeba nové rozhodnutí ve věci. I přesto, že odůvodnění postrádají konkrétní srovnání předchozího stavu a nového stavu, je zřejmé, že soudy rozhodovaly s přihlédnutím k nejlepšímu zájmu nezletilého, neboť jak z průběhu jednotlivých provedených důkazů vyplynulo, dosavadní stav směřoval k závažným zdravotním zhoršením psychického stavu nezletilého.
37. Pokud stěžovatel namítá, že stanovený rozsah styků s nezletilým je naprosto nedostatečný, neumožňující dostatečné výchovné působení stěžovatele na nezletilého, jakož ani upevňování jejich citové vazby, Ústavní soud nemohl přisvědčit ani této námitce. Znalec J. Pavlát, opatrovník nezletilého, jakož i Fond ohrožených dětí, navrhovali v zájmu zdravotního stavu nezletilého úplný zákaz styku nezletilého s otcem. Zákaz styku však představuje vážný zásah do oprávnění rodiče vyplývající z rodičovské odpovědnosti, a proto je třeba důkladně vážit všechny individuální okolnosti. I přesto, že bylo prokázáno, že styky s nezletilým ve formě, v jaké probíhají, se zásadním způsobem projevují na psychickém zdraví nezletilého ve smyslu jeho postupného zhoršování, nelze zcela na kontakt s otcem rezignovat, neboť role otce jako identifikačního vzoru má ve vývoji dítěte své postavení a úplné zamezení kontaktu by mohlo mít naprosto nevratné důsledky. S přesvědčením, že by se vzájemné vztahy otce a syna mohly do určité míry stabilizovat, obecné soudy upravily styk otce s nezletilým ve formě asistovaného styku v rozsahu 4 x ročně. Navíc je třeba podotknout, že rozhodnutí obecných soudů o úpravě poměrů k nezletilým dětem nemají povahu "absolutně konečných, nezměnitelných" rozhodnutí. To platí o to více, pokud obecné soudy své rozhodnutí zakládají na okolnostech, jejichž změna je v budoucnu reálně možná.
38. Pokud jde o rozhodování o výživném, soud prvního stupně zkoumal jak poměry matky, tak poměry otce, a to v tom smyslu, zda od posledního rozhodování došlo ke změně poměrů. Změnu, která by odůvodňovala snížení výživného, jak navrhoval otec (stěžovatel), však neshledal, což potvrdil následně i odvolací soud. Navíc, otec přes opakované výzvy soudu nedoložil své poměry řádným způsobem. Ztotožnily se se závěry učiněnými soudy v předchozím řízení, podle kterých je otec schopen dosahovat příjmů ve výši 100 000,- Kč (viz soudem vyžádané bankovní výpisy otce u LBBW Bank CZ a.s. - str. 6 napadeného rozsudku soudu prvního stupně).
39. Shora uvedené závěry, a to jak pokud jde o úpravu poměrů k nezletilému, tak pokud jde o stanovení výživného, považuje Ústavní soud za ústavně konformní, závěry extrémně nevybočují z učiněných skutkových zjištění. Obecné soudy zkoumaly nejen zájem nezletilého, ale současně se snažily zachovat zatím alespoň v minimálním rozsahu práva otce, jakožto jednoho z rodičů. Nelze však odhlédnout od skutečnosti, která vyplývá ze zpráv odborníků či znaleckých posudků, a to že postoj nezletilého, sdělený prostřednictvím znalců, odborných pracovníků Pedagogicko-psychologické poradny, odborných pracovníků institucí, v nichž probíhaly asistované styky, je stále konstantní a vyjadřuje neustálé odmítání styků s otcem a negativní postoj nezletilého ke svému otci.
40. Ústavní soud v postupu obecných soudů žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit porušení tvrzených práv stěžovatele, neshledal. Ve věci rozhodující soudy svá rozhodnutí přesvědčivě, srozumitelně a přezkoumatelným způsobem odůvodnily a podrobně rozvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily a podle kterých zákonných ustanovení postupovaly. V závěrech učiněných obecnými soudy neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou.
41. Ze shora uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítl. Stejně tak byl odmítnut i návrh s ní spojený, neboť se jedná o návrh akcesorický, jenž sdílí osud ústavní stížnosti [§43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. února 2016
Tomáš Lichovník v. r.
předseda I. senátu Ústavního soudu