ECLI:CZ:US:2016:1.US.3923.16.1
sp. zn. I. ÚS 3923/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Pavla Hrdiny, zastoupeného JUDr. Lukášem Frenclem, advokátem se sídlem Klimentská 1652/36, 110 00 Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 21 Cdo 1801/2016-621, ze dne 18. 8. 2016, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ve včasné a řádně podané ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí z důvodu porušení svého ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále poukazuje na porušení čl. 90 a čl. 96, odst. 1 Ústavy.
2. Ústavní soud z napadeného rozhodnutí a z ústavní stížnosti zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 8. 10. 2012 č. j. 111 Ec 154/2010-286 zamítl žalobu, kterou se stěžovatel jako žalobce domáhal, aby mu žalovaná vrátila finanční dary, které od něj dostala v průběhu jejich partnerského soužití, v celkové výši 283.100 Kč s příslušenstvím, a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 54.804 Kč. Obvodní soud specifikoval, že jen některé dary přesáhly 10.000 Kč a zamítnutí žaloby odůvodnil tím, že podle ustanovení §630 občanského zákoníku se žalobce, tedy stěžovatel, může domáhat vrácení daru jen tehdy, jestliže se obdarovaný k němu nebo ke členům jeho rodiny chová tak, že hrubě porušuje dobré mravy, a že žalobce neprokázal své tvrzení, že by žalovaná s ním ukončila vztah výlučně z důvodu, že se dostal do ekonomických obtíží a přestal jí poskytovat finanční dary, ačkoliv byl opakovaně poučen o tom, že bude ve sporu neúspěšný, jestliže své tvrzení neprokáže. Stěžovatel neprokázal svá tvrzení o "nemorálním" rozchodu žalované s ním, ani "vypočítavost" žalované, protože přijímání finanční podpory není samo o sobě "ničím nemravným". Stěžovatel nepopsal a neprokázal ani konkrétní jednání žalované, jímž měla nepravdivě předstírat, že její finanční poměry jsou horší než ve skutečnosti. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. 6. 2013 č. j. 17 Co 162/2013-468 potvrdil rozsudek obvodního soudu ve výroku o zamítnutí žaloby "co do částky 171.460 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 19. 6. 2010 do zaplacení" a ve výroku o nákladech řízení, odmítl odvolání "co do částky v celkové výši 111.640 Kč s příslušenstvím" a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů. Rozhodnutí o odmítnutí odvolání zdůvodnil tím, že jde o numerický součet částek nepřesahujících 10.000 Kč, které žalobce daroval žalované, že každý z darů nepřesahujících 10.000 Kč je samostatným nárokem, jenž je třeba z procesního hlediska posuzovat jako samostatný předmět řízení, a že proto muselo být odvolání žalobce směřující do výroku o zamítnutí žaloby ohledně vrácení poskytnutých finančních darů nepřesahujících 10.000 Kč odmítnuto podle ustanovení §202 odst. 2 občanského soudního řádu. Ve věci samé shodně s obvodním soudem uzavřel, že stěžovatel navzdory poučení ze strany soudu neprokázal, že by žalovaná udržovala poměr s ním pouze ze zištných důvodů a že by zneužila jeho citovou vazbu k získání hmotného prospěchu, a ani to, že by stěžovateli neposkytla pomoc při řešení jeho psychických problémů poté, co se mu rozpadla rodina, a přišel o zaměstnání. Proti tomuto rozsudku městského soudu stěžovatel podal žalobu pro zmatečnost, tu Městský soud v Praze usnesením ze dne 20. 3. 2015 č. j. 17 Co 162/2013-551 zamítl. K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 12. 11. 2015 č. j. 4 Co 114/2015-590 změnil usnesení soudu prvního stupně ve výši náhrady nákladů řízení, jinak jej potvrdil. Nejvyšší soud pak napadeným usnesením rozhodl tak, že výrokem I. odmítl dovolání proti usnesení vrchního soudu, v níž bylo potvrzeno rozhodnutí městského soudu o zamítnutí žaloby pro zmatečnost směřující do výroku, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně co do částky 171.460,- Kč. Výrokem II. pak Nejvyšší soud zrušil ve zbytku rozsudek městského soudu. Svůj odmítavý výrok (pod č. I.) Nejvyšší soud odůvodnil tím, že jak ohledně poučení stěžovatele, tak i ohledně nesčítání menších darů nižší soudy postupovaly v souladu s právním názorem, vyjádřeným v judikatuře Nejvyššího soudu. Výrokem č. II Nejvyšší soud vyhověl dovolání stěžovatele v části směřující proti výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 6. 2013 č. j. 17 Co 162/2013-468, kterým bylo odmítnuto odvolání žalobce "co do částky v celkové výši 111.640 Kč s příslušenstvím", neboť tento odmítavý výrok shledal protizákonným.
3. Stěžovatel připomíná, že obecné soudy stěžovatele poučovaly o jeho právech nejasným a zavádějícím způsobem a následkem toho pak žalobu stěžovatele zamítly. Zamítnutím žaloby péro neunesení důkazního břemene soudy zakrývaly věcné zamítnutí poskytnutí soudní ochrany nároku stěžovatele. Obecné soudy opakovaně zaměňovaly apel stěžovatele na uplatňování dotčených zásad správného rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy za jeho snahu mít úspěch v řízení. Stěžovatel dále opakuje svou argumentaci z řízení před obecnými soudy a kritizuje chování své bývalé partnerky, která jej opustila, když se dostal do závažných finančních, psychických, rodinných a profesních problémů a prožíval svou největší životní krizi, v době, kdy se topil v dluzích a přicházel o své zaměstnání, ze vzniklé situace měl deprese a také se z nich léčil. Zásah do svých procesních práv stěžovatel spatřuje i v tom, že obvodní soud ani městský soud nikdy neprojednávaly skutečná skutková tvrzení stěžovatele.
4. Ještě dříve, než mohl Ústavní soud přistoupit k věcnému projednání ústavní stížnosti, musel posoudit splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
5. Ústavní soud následně posoudil obsah projednávané ústavní stížnosti (§42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu), a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích zamítavých rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
6. Nad rámec uvedeného pak Ústavní soud připomíná svou ustálenou judikaturu zdůrazňující zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci ze strany Ústavního soudu a související zásadu jeho zdrženlivosti v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud neshledal.
7. Na základě výše uvedeného proto Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele proti odmítavému výroku napadeného rozhodnutí podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou. V části, v níž se stěžovatel domáhal zrušení zrušovacího výroku napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu, Ústavní soud stížnost stěžovatele odmítl podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu pro nevyčerpání všech prostředku, neboť soudní řízení ještě není tímto výrokem skončeno a případného zásahu Ústavního soudu je třeba vyčkat až do ukončení řízení před obecnými soudy.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. prosince 2016
David Uhlíř, v. r.
předseda senátu