ECLI:CZ:US:2016:1.US.393.16.1
sp. zn. I. ÚS 393/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka ve věci ústavní stížnosti Ing. Jana Ladislava Varmuži, zastoupeného Mgr. Markem Vojáčkem, advokátem se sídlem Na Florenci 2116/15, 110 00 Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 1908/2015-267 ze dne 29. 10. 2015, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, jímž mělo dojít zejména k porušení ustanovení čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z napadeného rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se žalobou podanou ke Krajskému soudu v Brně domáhal po žalované, Vydavatelství Referendum s. r. o., ochrany své osobnosti v souvislosti s publikací článku v elektronickém deníku Referendum (www.denikreferendum.cz) s názvem "Podnikatel Varmuža přeplatil zlínský magistrát a soud je jeho". O žalobě nejprve rozhodl Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 31. 3. 2014, č. j. 24 C 117/2011-185, tak, že žalované uložil, aby zveřejnil v elektronickém deníku Referendum omluvu a trvale odstranil ze serveru www.denikreferendum.cz z uvedeného článku věty "Případ má všechny rysy korupce" a "Stát podle ní prodal významnou budovu v centru města raději než obci pochybnému podnikateli". K odvolání žalované bylo toto rozhodnutí rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci č. j. 1 Co 200/2014-216 ze dne 19. 11. 2014 změněno a žaloba byla zamítnuta. Odvolací soud se neztotožnil s názorem krajského soudu, že označení stěžovatele za pochybného podnikatele v kontextu se závěrem, že veřejná soutěž vykazuje znaky korupce, není přiměřeným výkonem kritiky zakládajícím se na pravdivých informacích a že je namístě, aby mu byla poskytnuta ochrana, protože došlo k vychýlení zaručeného práva na svobodu projevu a šíření informací (čl. 17 odst. 2 Listiny) na úkor jeho práv na ochranu jeho cti a důstojnosti. Odkázal přitom na judikaturu Nejvyššího soudu (kupř. rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 2691/2007), Ústavního soudu (nález sp. zn. III. ÚS 11/2004) i Evropského soudu pro lidská práva (rozsudek ze dne 17. 12. 2004 ve věci Pedersen a Baadsgaard proti Dánsku aj.) při posuzování kolize ústavních práv stěžovatele a žalované. Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud vpředu uvedeným usnesením odmítl podle §243c odst. 1 a 2 občanského soudního řádu (dále též "o. s. ř."), neboť dospěl k závěru, že dovolání neobsahuje relevantní údaje o tom, v čem by bylo možno spatřovat splnění předpokladů přípustnosti dovolání.
Proti rozhodnutí Nejvyššího soudu brojí stěžovatel ústavní stížností, domáhaje se jeho kasace. Stěžovatel uvedl, že zcela jednoznačně splnil požadavky §237 občanského soudního řádu a dostatečně vymezil předpoklady přípustnosti dovolání, včetně specifických odkazů na relevantní judikaturu a popisu, jakým způsobem se odvolací soud od této judikatury odklonil. Není tak zde dle názoru stěžovatele důvod pro odmítnutí dovolání. Dovolací soud nejen postupoval nesprávně, ale zároveň svým postupem porušil ústavně zaručené právo stěžovatele na spravedlivý proces. Tyto své argumenty stěžovatel v ústavní stížnosti blíže rozvedl.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaného soudního aktu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. kupř. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)]. Výše popsaná situace, v níž by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout a zrušit naříkané rozhodnutí, v projednávané věci nenastala.
Pokud jde o výhrady stěžovatele směřující proti usnesení Nejvyššího soudu, je třeba připomenout, že se jedná o rozhodnutí, jímž bylo rozhodnuto o dovolání opírající se o ustanovení §236 a §237 a násl. o. s. ř. v platném znění. Dovolací důvody dle posledně uvedeného zákonného ustanovení představují jeden z nástrojů, jehož prostřednictvím Nejvyšší soud plní své poslání sjednocovat judikaturu obecných soudů, přičemž přípustnost dovolání závisí na úvaze samotného dovolacího soudu, jelikož na meritorní projednání tohoto mimořádného opravného prostředku neexistuje ex lege nárok. U rozhodnutí o dovolání dle platné právní úpravy, nemají-li původ ve formálních či procesních vadách návrhu, lze z ústavněprávního pohledu toliko zkoumat, zda Nejvyšší soud své rozhodnutí dostatečně objasnil.
Stěžovateli lze přisvědčit v tom, že Nejvyšší soud na jedné straně odmítl dovolání z důvodu absence relevantních údajů o tom, v čem je třeba spatřovat přípustnost dovolání z hledisek uvedených v §237 o. s. ř., aby vzápětí provedl posouzení dovolacích námitek stěžovatele na pozadí napadeného rozsudku odvolacího soudu co do právního posouzení věci. Tuto dílčí "nekonzistenci" však nelze přeceňovat, nýbrž naopak je třeba vyzdvihnout, že ačkoli měl dovolací soud za to, že stěžovatel ve svém dovolání otázku jeho přípustnosti buduje na porovnání vlastního náhledu na skutkovou podstatu sporu a na tomto základě konstruuje vlastní názor o domnělém odklonu odvolacího soudu od ustálené judikatury dovolacího soudu, přesto podrobil právní závěry, na nichž rozhodnutí odvolacího soudu spočívalo, vlastnímu hodnocení co do souladu se svojí ustálenou judikaturou, jakož i judikaturou Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva. Nejvyšší soud se konkrétně ztotožnil s aplikací výše uvedené judikatury použité odvolacím soudem na souzený případ, takže je zřejmé, že ani za situace, kdy by jím byly stěžovatelovy dovolací námitky shledány způsobilými otevřít dovolání věcnému přezkumu, nezměnilo by to ničeho na postoji dovolacího soudu k právnímu řešení zvolenému vrchním soudem.
Především však nelze přehlédnout, že dovolání stěžovatel postavil na otázce, zda napadené výroky pronesené na adresu stěžovatele jsou skutkovými tvrzeními, jak je o tom stěžovatel přesvědčen, anebo zda jde o hodnotící soudy. To však přípustnost dovolání ze své podstaty založit nemůže. Takové hodnocení již provedl odvolací soud a vyložil, proč je pokládá za hodnotící úsudky (a nikoli skutková tvrzení) se všemi důsledky z toho plynoucími, s čímž se Nejvyšší soud posléze ztotožnil. Skutečnost, že stěžovatel s tímto hodnocením nesouhlasí a sporuje je, ještě nečiní napadené usnesení dovolacího soudu ústavně nekonformním. Ústavní soud přitom sám není oprávněn vstoupit do prostoru vymezenému obecným soudům a takové hodnocení podrobit vlastnímu přezkumu.
Stěžovatel již žádné další námitky proti témuž či jinému rozhodnutí nevznesl. Za daných okolností tedy Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost odmítl dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 25. února 2016
David Uhlíř v. r.
předseda senátu