ECLI:CZ:US:2016:1.US.3964.16.1
sp. zn. I. ÚS 3964/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele V & V INTRACO, spol. s r.o., se sídlem Na vyhlídce 80, Sázava, Davle, zastoupeného JUDr. Pavlem Florianem, advokátem se sídlem Václavkova 10, Praha 6, proti rozsudkům Krajského soudu v Praze ze dne 23. 7. 2012 č. j. 48 ECm 60/2010-113 a ze dne 9. 6. 2014 č. j. 48 ECm 60/2010-187, proti rozsudkům Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 9. 2013 č. j. 12 Cmo 6/2013-147 a ze dne 20. 5. 2015 č. j. 12 Cmo 330/2014-214 a proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. 8. 2016 č. j. 32 Cdo 1327/2016-255, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ve včasné a řádně podané ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu porušení svého ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, garantovaného čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Ústavní soud z napadených rozhodnutí a z ústavní stížnosti zjistil, že rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 23. 7. 2012 č. j. 48 ECm 60/2010-113 byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi částku 15.790,60 USD spolu se zákonným úrokem z prodlení a v rozsahu částky 263 USD byla žaloba zamítnuta. Proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. 7. 2012 č. j. 48 ECm 60/2010-113 se stěžovatel dne 30. 12. 2012 odvolal a o tomto odvolání rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 24. 9. 2013 č. j. 12 Cmo 6/2013-147 a rozsudek soudu prvního stupně v bodě I. výroku potvrdil v rozsahu, podle kterého byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi 7.867,60 USD spolu s úrokem z prodlení. Ve zbývajícím napadeném rozsahu bodu I. výroku a bodu III. a IV. výroku rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud dospěl k závěru, že řízení bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a neztotožnil se s posouzením nároku jako nároku ze zasílatelské smlouvy s tím, že v daném případě lze z okolností sporu usuzovat, že je nutno užít ustanovení Úmluvy o námořní přepravě zboží (č. 193/1996 Sb.) Dle odvolacího soudu byly vystaveny na předmětné přepravy konosamenty a mezi účastníky předmětných přeprav tak byly uzavřeny smlouvy o přepravě s obsahem daným konosamentem. Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 6. 2014 č. j. 48 ECm 60/2010-187 doplnil dokazování o konosamenty a rozhodl tak, že stěžovatel je povinen zaplatit vedlejšímu účastníkovi 7.923 USD s úrokem z prodlení a náklady řízení ve výši 148.625,90 Kč a 898,68 Kč. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 5. 2015 č. j. 12 Cmo 330/2014-214, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v bodu I. a III. výroku a v bodu II. výroku změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že stěžovatel je povinen zaplatit vedlejšímu účastníkovi na náhradě nákladů řízení 164.731 Kč a ve výroku II. rozhodl tak, že stěžovatel je povinen zaplatit náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 21.150,80 Kč. Shodně jako soud prvního stupně zjistil odvolací soud, že mezi účastníky byly uzavřeny smlouvy o přepravě zboží a že obsah uzavřených smluv vyplývá z konosamentu. Zároveň uvedl, že použití Úmluvy o námořní přepravě vyplývá z toho, že konosamenty byly vydány v České republice, která je členským státem Úmluvy. Konosamenty prokazují, že dopravce převzal zboží k přepravě, nebo je naložil a prokazují tak provedení předmětných přeprav. Dále odvolací soud uvedl, že pokud stěžovatel považoval závěr soudu, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva o přepravě s obsahem daným konosamentem za nesprávný s poukazem na to, že námořním dopravcem byla osoba odlišná od vedlejšího účastníka, pak k tomu odvolací soud uvedl, že je v praxi běžné, že se na přepravě podílejí i další dopravci a neznamená to tedy, že mezi účastníky nebyly uzavřeny přepravní smlouvy. Odvolací soud dospěl ke shodnému závěru jako soud prvního stupně, že na zaplacení přepravného vzniklo žalobci (vedlejšímu účastníkovi) právo dle §625 obchodního zákoníku. Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 5. 2015 č. j. 12 Cmo 330/2014-214, podal stěžovatel dne 29. 7. 2015 dovolání k Nejvyššímu soudu ČR, které svým usnesením ze dne 30. 8. 2016 č. j. 32 Cdo 1327/2016-255 tento soud odmítl a uznal stěžovatele povinným zaplatit vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů řízení ve výši 10.890 Kč.
3. Porušení práva na spravedlivý proces dle článku 36 a násl. Listiny základních práv a svobod, spatřuje stěžovatel zejména v tom, že došlo k nesprávné právní kvalifikaci a k pochybení soudů při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy o případ, kdy skutkový stav byl posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl být správně použit a byl proto nesprávně zhodnocen a interpretován právní vztah mezi stěžovatelem a vedlejším účastníkem. Podle stěžovatele vedlejší účastník nemohl vystupovat jako operátor kombinované přepravy, protože dopravcem nikdy nebyl a ani jím být nemohl. Z obsahu konosamentu totiž ani nevyplývá, že by mezi vedlejším účastníkem a stěžovatelem byla sjednaná smlouva o námořní přepravě s obsahem daným konosamentem.
4. Ústavní soud následně posoudil obsah projednávané ústavní stížnosti (§42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu), a dospěl k závěru, že ústavní stížnost v části, v níž napadá zrušující výrok rozhodnutí Nejvyššího soudu (tedy výrok II.) je nepřípustná, neboť řízení v této části ještě neskončilo, ve zbytku pak představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích zamítavých rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
5. Nad rámec uvedeného pak Ústavní soud připomíná svou ustálenou judikaturu zdůrazňující zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci ze strany Ústavního soudu a související zásadu jeho zdrženlivosti v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud neshledal.
6. Na základě výše uvedeného proto Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. prosince 2016
David Uhlíř, v. r.
předseda senátu