ECLI:CZ:US:2016:1.US.4019.16.1
sp. zn. I. ÚS 4019/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele Jiřího Lesáka, zastoupeného JUDr. Evženem Zachariášem, advokátem se sídlem v Pardubicích, Mezi Mosty 1793, proti rozsudku Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 15. září 2016 č. j. 57 C 54/2015-44, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ve včasné a řádně podané ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí z důvodu porušení svého ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, garantovaného čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále poukazuje na porušení čl. 31, 38 a 8 Listiny.
2. Ústavní soud z napadeného rozhodnutí a z ústavní stížnosti zjistil, že Česká republika - Krajské ředitelství policie Královéhradeckého kraje jako žalobkyně se domáhala po stěžovateli zaplacení částky 556 Kč s příslušenstvím, protože byl zadržen Policií ČR v situaci, kdy v silně podnapilém stavu u obce Javornice řídil motorové vozidlo. Hlídka Policie ČR se stěžovatele rozhodla zkontrolovat, ale ten začal ujíždět do polí, kde z vozidla vystoupil a začal utíkat. Hlídka Policie ČR stěžovatele zadržela a vyzvala k provedení dechové zkoušky, což stěžovatel odmítl. Následně byl převezen k ošetření na Protialkoholní záchytnou stanici v Hradci Králové, kde byla lékařkou u stěžovatele konstatována opilost. Žalobkyni s dopravou stěžovatele na záchytnou stanici služebním vozidlem vznikly náklady ve výši 556 Kč, které je dle §17 odst. 4 zákona č. 379/2005 Sb. o opatřeních k ochraně před škodami působenými tabákovými výrobky, alkoholem a jinými návykovými látkami, stěžovatel povinen uhradit. Toto tvrzení bylo prokázáno úředním záznamem zpracovaným Policií ČR OO Rychnov nad Kněžnou ze dne 13. 6. 2015 čj. KRPH 58634-5/PŘ-2015-0500714 a potvrzením MUDr. Zuzany Kopkové z Protialkoholní záchytné stanice v Hradci Králové ze dne 13. 6. 2015. Stěžovatel se žalobou nesouhlasil. Připustil, že byl Policií ČR zadržen, ale zcela bezdůvodně. Stěžovatel totiž popřel, že by v uvedený čas řídil uvedené motorové vozidlo a poukázal na to, že se ohledně této skutečnosti vedlo správní řízení před Městským úřadem v Rychnově nad Kněžnou pod sp. zn. SPR-3247/2015-MŠ, které bylo zastaveno. Protože stěžovatel nikterak nesporoval tvrzení, že byl 13. 6. 2015 zadržen hlídkou Policie ČR, na jejíž výzvu se odmítl podrobit dechové zkoušce, okresní soud dospěl k závěru, že se na něj hledí dle ustanovení §16 odst. 5 zákona č. 379/2005 Sb. jako by byl pod vlivem alkoholu nebo jiné návykové látky a dle §17 odst. 4 uvedeného zákona tudíž hradí dopravu, vyšetření, ošetření a následný pobyt na záchytné stanici, což v daném případě představuje žalovaná částka coby náklady na dopravu. Protože stěžovatel dosud žalobci tyto náklady nezaplatil, soud jej touto povinností zavázal včetně úroků z prodlení. Důvodností zadržení stěžovatele se soud nezabýval, neboť to nebylo předmětem řízení.
3. Stěžovatel okresnímu soudu vytýká, že nenahlédl na detailní zvláštnosti, okolnosti a skutečnosti doprovázející samotnou věc z jednotlivých zákonných hledisek, z hlediska dobrých mravů a základních práv a svobod. Stěžovatel zopakoval své tvrzení, že byl sice hlídkou Policie zadržen, ale bezdůvodně, protože automobil neřídil. V autě se současně nacházelo více lidí, včetně stěžovatele to bylo celkem 8 osob, kteří všichni při výslechu před správním orgánem v procesním postavení svědků potvrdili, že automobil stěžovatel neřídil. Proti těmto výpovědím zůstali osamoceni pouze dva policisté, kteří zákrok prováděli.
4. Ještě dříve, než mohl Ústavní soud přistoupit k věcnému projednání ústavní stížnosti, musel posoudit splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
5. Ústavní soud následně posoudil obsah projednávané ústavní stížnosti (§42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu), a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích zamítavých rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
6. Stěžovatel v posuzované věci brojí proti tomu, že postupem okresního soudu byl zkrácena na částce 556 Kč se zákonným příslušenstvím 8 % p. a. za cca jeden rok. S ohledem na výši této částky je zřejmé, že se jedná o věc bagatelní, která zpravidla pro nikoliv zcela zásadní faktické (kvantitativní) dopady na osobu stěžovatele, resp. na jeho majetkové poměry, ústavněprávní roviny nedosahuje; výjimkou jsou případy, kdy s ohledem na konkrétní okolnosti (jako je např. majetková situace dotčeného subjektu nebo kumulativní působení dalších obdobných případů) bude možno usoudit jinak, event. dopustí-li se orgány veřejné moci natolik zásadních pochybení, že v jejich důsledku nastává kolize se samotnou esencí určitého ústavně zaručeného základního práva nebo svobody, zpravidla pak práva na spravedlivý proces (tj. s procesními principy, jež jsou pro vedení řízení stěžejními), ledaže by věc vykazovala "přesah" individuálního zájmu [viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 25. srpna 2004 sp. zn. III. ÚS 405/04 (U 43/34 SbNU 421), ze dne 13. 10. 2011 sp. zn. III. ÚS 1975/11 a ze dne 13. 8. 2013 sp. zn. III. ÚS 1367/13 (dostupná na http://nalus.usoud.cz)]. Z ústavní stížnosti neplyne, že by uložená povinnost mohla mít zásadní vliv na stěžovatelovu sociální situaci. Nelze ani dospět k závěru o "přesahu věci".
7. Na základě výše uvedeného proto Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. prosince 2016
David Uhlíř, v. r.
předseda senátu