ECLI:CZ:US:2016:1.US.42.16.1
sp. zn. I. ÚS 42/16
Nález
Nález Ústavního soudu - senátu složeného z předsedy senátu Davida Uhlíře a soudců Kateřiny Šimáčkové (soudce zpravodaj) a Tomáše Lichovníka - ze dne 29. března 2016 sp. zn. I. ÚS 42/16 ve věci ústavní stížnosti Mgr. Lukáše Foldyny, zastoupeného Mgr. Petrem Vaňkem, advokátem, se sídlem Sokolská třída 21, Ostrava, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 10. 2015 č. j. 71 Co 26/2015-64, vydanému v řízení o stěžovatelově žalobě na náhradu škody a nemajetkové újmy ve výši 52 948 Kč s příslušenstvím, které stěžovateli měly vzniknout v souvislosti s trestním řízením proti němu nezákonně vedeným, za účasti Krajského soudu v Ostravě jako účastníka řízení a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, se sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2, jako vedlejší účastnice řízení.
I. Výrokem II rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 10. 2015 č. j. 71 Co 26/2015-64 bylo porušeno základní právo stěžovatele zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
II. Výrok II rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 10. 2015 č. j. 71 Co 26/2015-64 se proto ruší.
III. Ve zbytku se ústavní stížnost odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavní stížností stěžovatel napadl v záhlaví označené rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě, který jako soud odvolací rozhodoval v řízení o stěžovatelově žalobě proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti (vedlejší účastnice v řízení před Ústavním soudem) na náhradu škody a nemajetkové újmy ve výši 52 948 Kč s příslušenstvím, které stěžovateli měly vzniknout v souvislosti s trestním řízením proti němu nezákonně vedeným. V nalézacím řízení před Okresním soudem v Ostravě byl stěžovatel zcela úspěšný, k jeho zpětvzetí žaloby bylo řízení zčásti zastaveno, ve zbylém rozsahu 33 992,90 Kč bylo žalobě vyhověno a dále byla stěžovateli přiznána náhrada nákladů řízení ve výši 20 376 Kč. K odvolání žalované krajský soud napadeným rozsudkem změnil rozhodnutí soudu prvního stupně vyjma výroku o částečném zastavení řízení, a to tak, že žalobu v rozsahu částky 30 000 Kč zamítl (výrok I), rozhodl o povinnosti stěžovatele nahradit vedlejší účastnici náklady řízení ve výši 209 Kč (výrok II) a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III).
2. Stěžovatel v ústavní stížnosti rekapituluje, že je příslušníkem Policie České republiky, dne 31. 10. 2012 mu bylo sděleno podezření ze spáchání přečinu maření úkolu úřední osoby z nedbalosti, rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 15. 3. 2013 byl zproštěn návrhu na potrestání a dne 11. 4. 2013 bylo řízení pravomocně skončeno. Stěžovatel posléze po vedlejší účastnici požadoval v řízení před obecnými soudy náhradu škody ve výši 12 948 Kč, kteroužto částku vynaložil na své právní zastoupení v trestním řízení, a dále zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 40 000 Kč za trestní řízení proti němu vedené po dobu 162 dnů. V průběhu nalézacího řízení vedlejší účastnice stěžovatelův nárok dodatečně zčásti akceptovala a stěžovateli přiznala částku 10 000 Kč jako přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu a částku 8 955,10 Kč jako náhradu nákladů na obhajobu.
3. Stěžovatel se domnívá, že napadeným rozhodnutím Krajského soudu v Ostravě byla porušena jeho ústavně zaručená práva, a to právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále též jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), právo na ochranu lidské důstojnosti dle čl. 10 Listiny a princip legitimního očekávání ve smyslu čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. Stěžovatel zdůrazňuje, že vedení trestního řízení proti němu u něj vyvolalo značný stres a nejistotu, a to jak v profesním, tak v osobním životě. Jako zcela nepřípadný stěžovatel kritizuje závěr krajského soudu, který presumuje u příslušníků Policie České republiky vyšší míru psychické odolnosti a profesního sebevědomí, což by se u stěžovatele mělo promítnout do schopnosti nést za své jednání odpovědnost a umět čelit kritice. Podle stěžovatele nelze příslušníkům Policie České republiky jen z titulu jejich náročného povolání přisuzovat v porovnání s ostatními občany nižší zadostiučinění. Stěžovatel připomíná, že soudy ani při rozhodování o přiměřeném zadostiučinění za nemajetkovou újmu nemohou postupovat svévolně, neboť především forma a výše zadostiučinění nesmí být v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti. To však v projednávaném případě podle stěžovatele splněno nebylo; krajským soudem aprobovanou částku zadostiučinění ve výši 10 000 Kč stěžovatel považuje za nepřiměřenou. Za adekvátní a spravedlivou, a to i při uvážení výše zadostiučinění přiznávaného v případech nezákonné vazby, naopak pokládá původně žalovanou částku 40 000 Kč, tj. cca 300 Kč za jeden den trestního stíhání na svobodě - oproti částce necelých 62 Kč za jeden den, aprobované krajským soudem. Stěžovatel přitom na podporu svých tvrzení poukazuje na nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1976/09 ze dne 13. 12. 2011 (N 208/63 SbNU 419) a sp. zn. I. ÚS 3336/09 ze dne 18. 2. 2010 (N 31/56 SbNU 353).
4. Vedle samotné výše zadostiučinění za nemajetkovou újmu stěžovatel rozporuje také rozhodnutí krajského soudu o nákladech nalézacího řízení. Stěžovatel s odkazem na judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího soudu připomíná, že ve sporech o přiměřené zadostiučinění jeho formu a výši nakonec podle své úvahy určuje soud ve smyslu §136 občanského soudního řádu, tudíž při rozhodování o nákladech řízení je třeba postupovat podle §142 odst. 3 občanského soudního řádu; respektive je třeba na žalobce hledět jako na plně úspěšného i tehdy, pokud dosáhne konstatování porušení práva, tj. prokáže svůj nárok, byť mu zároveň není přiznáno požadované plnění v plné výši. To je přitom rovněž případ stěžovatele, neboť i krajský soud v napadeném rozhodnutí konstatoval porušení práva stěžovatele. Proto stěžovateli měla být přiznána náhrada nákladů řízení v plné výši, a naopak rozhodnutí krajského soudu o povinnosti stěžovatele hradit náklady řízení vedlejší účastnici je rozporné s právem stěžovatele na spravedlivý proces i s principem legitimního očekávání.
5. K výzvě Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřil Krajský soud v Ostravě jako účastník řízení. Své napadené rozhodnutí považuje za souladné s právem a navrhuje ústavní stížnosti nevyhovět. K nákladovému výroku krajský soud uvedl, že stěžovatelova tvrzení ve sporu nemohla založit přiznání relutární náhrady v požadované výši, a naopak jeho úspěch ve sporu se odvíjel toliko od mimosoudního plnění vedlejší účastnice. Proto krajský soud v daném případě považoval za případnější aplikaci §142 odst. 1 a 2 občanského soudního řádu, nikoliv §142 odst. 3 občanského soudního řádu.
6. Ústavní soud vyzval k vyjádření též vedlejší účastnici jako žalovanou v řízení před obecnými soudy; ta však na tuto výzvu nijak nereagovala.
7. K posouzení ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí si Ústavní soud vyžádal též spis Okresního soudu v Ostravě sp. zn. 56 C 218/2013. Z něj vyplynulo, že stěžovatel dne 4. 12. 2013 žalobou u okresního soudu uplatnil nárok na náhradu škody a poskytnutí zadostiučinění za nemajetkovou újmu celkem ve výši 52 948 Kč proti vedlejší účastnici dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, poté, co svůj nárok uplatnil již u vedlejší účastnice a ta jej v zákonné šestiměsíční lhůtě neuspokojila. Dne 17. 1. 2014 vedlejší účastnice vydala stanovisko, v němž stěžovatele informovala o částečném přiznání požadovaných částek, a to částky 8 955,10 Kč jako náhrady nákladů obhajoby a částky 10 000 Kč jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu. V tomto rozsahu vzal proto stěžovatel dne 11. 3. 2014 svou žalobu zpět. Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 30. 9. 2014 č. j. 56 C 218/2013-32 vedlejší účastnici zavázal k zaplacení částky 33 992,90 Kč stěžovateli (výrok I), zastavil řízení co do částky 18 955,10 Kč (výrok II) a přiznal stěžovateli náhradu nákladů řízení ve výši 20 376 Kč. Okresní soud shledal žalobu důvodnou, neboť stěžovateli byla způsobena škoda i nemajetková újma nezákonným rozhodnutím, respektive záznamem o sdělení podezření, přičemž posléze byl stěžovatel zproštěn návrhu na potrestání. Okresní soud se ztotožnil i s výší žalovaného zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jakož i s požadovanou náhradou nákladů na obhajobu, již uznala i sama vedlejší účastnice s ohledem na svou předchozí početní chybu. K odvolání vedlejší účastnice Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 21. 10. 2015 č. j. 71 Co 26/2015-64 změnil rozhodnutí okresního soudu ve výroku I tak, že žaloba se v rozsahu částky 30 000 Kč zamítá (výrok I), a dále stěžovatele zavázal zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení ve výši 209 Kč a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Podle krajského soudu okresní soud učinil správná skutková zjištění, ovšem při právním posouzení věci nevyhodnotil správně všechna kritéria pro stanovení přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jimiž dle judikatury Nejvyššího soudu jsou povaha trestní věci, délka trestního řízení a následky způsobené trestním řízením v osobnostní sféře poškozeného. Po zhodnocení věci s ohledem na tato kritéria i zvážení okolností vzniku nemajetkové újmy (stěžovatel byl podezřelý z méně závažného trestného činu, trestní řízení proti němu trvalo relativně krátkou dobu, stěžovatel při něm byl na svobodě, nebylo změno jeho služební zařazení ani příjem, jeho pracovní okolí mu tuto skutečnost nedávalo nijak pocítit, jeho rodina zůstala zachována, kauza nebyla medializována, stěžovatel by s ohledem na své mnohaleté povolání měl mít odpovídající míru psychické odolnosti a profesního sebevědomí, skutek, pro nějž bylo vedeno trestní řízení vůči stěžovateli se částečně stal, avšak nenaplňoval znaky trestného činu) dospěl krajský soud k závěru, že intenzitě negativního dopadu trestního řízení do osobnostní sféry stěžovatele odpovídá již poskytnuté zadostiučinění ve výši 10 000 Kč, které rovněž není v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti. O nákladech nalézacího řízení krajský soud rozhodl podle §224 odst. 2 a §142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů. Vedlejší účastnici přiznal náhradu nákladů ve výši odpovídající jejímu 14% procesnímu úspěchu ve věci (stěžovatel byl podle krajského soudu úspěšný v rozsahu 43 %, ve zbylém rozsahu proto byla úspěšná vedlejší účastnice); celkově uplatněné náklady řízení vedlejší účastnice přitom činily částku 1 490 Kč.
II.
8. Ústavní stížnost je částečně důvodná.
9. Ústavní soud již mnohokrát ve své rozhodovací praxi konstatoval, že není vrcholem obecné soudní soustavy, a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Jeho kasační zásah připadá v úvahu pouze v situacích, kdy soudní orgán při vydání pravomocného rozhodnutí vybočí z mantinelů ústavně garantovaných základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem České republiky. Právě k tomu v projednávaném případě stěžovatele došlo, a to konkrétně při rozhodování krajského soudu o nákladech nalézacího řízení.
10. Ústavní soud se ve své judikatuře otázkou náhrady nákladů řízení a její reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces opakovaně zabýval. Na jedné straně vyslovil názor, že rozhodování o nákladech soudního řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 653/03 ze dne 12. 5. 2004 (N 69/33 SbNU 189) či nález sp. zn. I. ÚS 465/11 ze dne 22. 3. 2012 (N 57/64 SbNU 695); všechna rozhodnutí Ústavního soudu citovaná v tomto nálezu jsou dostupná též na http://nalus.usoud.cz], a proto i na tuto část řízení dopadají postuláty spravedlivého procesu. Na straně druhé však Ústavní soud podotýká, že problematika nákladů řízení zpravidla nebude předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, většinou nedosahuje intenzity zakládající porušení základních práv a svobod. Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat za situace, kdy by v procesu interpretace a aplikace příslušných právních předpisů ze strany obecných soudů byl obsažen prvek svévole, libovůle nebo extrémní rozpor s principy spravedlnosti, a to například v důsledku nerespektování jednoznačné kogentní normy, v důsledku přepjatého formalismu, nebo pokud by příslušné závěry soudu nebyly odůvodněny vůbec či zcela nedostatečně [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98 ze dne 8. 7. 1999 (N 98/15 SbNU 17), nález sp. zn. II. ÚS 444/01 ze dne 30. 10. 2001 (N 163/24 SbNU 197) či nález sp. zn. I. ÚS 92/08 ze dne 25. 2. 2009 (N 36/52 SbNU 367)].
11. Ústavní soud se již dříve vyjádřil rovněž k problematice rozhodování o náhradě nákladů řízení ve sporech o poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve smyslu §31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, mezi které se řadí i spor řešený v nyní posuzovaném případě před obecnými soudy [viz nálezy sp. zn. I. ÚS 1310/09 ze dne 5. 8. 2009 ve znění opravného usnesení sp. zn. I. ÚS 1310/09 ze dne 6. 10. 2009 (N 180/54 SbNU 249), sp. zn. II. ÚS 2412/10 ze dne 4. 4. 2011 (N 60/61 SbNU 9), sp. zn. II. ÚS 3388/11 ze dne 15. 5. 2012 (N 104/65 SbNU 431) či sp. zn. I. ÚS 1665/11 ze dne 19. 3. 2013 (N 47/68 SbNU 461)]. Ústavní soud zdůraznil, že pro rozhodování o náhradě nákladů řízení zpravidla platí zásada úspěchu ve věci (§142 občanského soudního řádu), doplněná zásadou zavinění. Poměřovat úspěch a neúspěch ve věci však nelze jen tím, jak bylo o konkrétním návrhu rozhodnuto, ale je třeba jej posuzovat v širších souvislostech. Rozhodování o nákladech řízení nesmí být jen mechanickým posuzováním výsledků sporu bez komplexního zhodnocení rozhodnutí v meritu věci. Ve sporech o přiměřené zadostiučinění dle §31a zákona č. 82/1998 Sb. to pak konkrétně znamená, že je třeba rozlišovat mezi posuzováním samotné existence nemajetkové újmy způsobené při výkonu veřejné moci, tedy základu nároku, a rozhodováním o konkrétní výši přiměřeného zadostiučinění za existující nemajetkovou újmu. Rozhodování o výši přiměřeného zadostiučinění, na rozdíl od posuzování existence újmy, obecně splňuje podmínky aplikace ustanovení §136 občanského soudního řádu, a tedy představuje úvahu soudu ve smyslu tohoto ustanovení. Neexistuje totiž žádná exaktní metoda, jak stanovit přiměřenost zadostiučinění, respektive jeho výši. Proto přizná-li obecný soud žalobci nižší přiměřené zadostiučinění, než jakého se domáhal, uplatní se při rozhodování o náhradě nákladů řízení §142 odst. 3 občanského soudního řádu, jenž v takovém případě, tedy závisí-li rozhodnutí o výši plnění na úvaze soudu, umožňuje i částečně úspěšnému žalobci přiznat náhradu nákladů řízení v plném rozsahu. Žalobce nemůže být v rámci náhrady nákladů řízení sankcionován za ne zcela přiléhavý odhad výše budoucího přiznaného nároku. Navíc jak Ústavní soud doplnil v nálezu sp. zn. I. ÚS 1505/08 ze dne 11. 5. 2010 (N 105/57 SbNU 365), uvedený závěr se uplatní nejen v případech, kdy soud o žalobě rozhoduje meritorně, ale také tehdy, pokud se řízení zastavuje pro zpětvzetí žaloby. Vezme-li tedy žalobce zpět žalobu proto, že žalovaný po podání žaloby dobrovolně plnil (byť i jen zčásti), může soud žalobci přiznat plnou náhradu nákladů řízení, záviselo-li určení výše plnění na úvaze soudu.
12. Právě uvedené principy krajský soud při rozhodování o náhradě nákladů nalézacího řízení v nyní posuzované věci nerespektoval. Sama existence nemajetkové újmy způsobené stěžovateli vedením trestního řízení proti němu zde nebyla vůbec sporná, naopak byla uznána i vedlejší účastnicí; základ stěžovatelova nároku tedy byl prokázán. Krajský soud toliko oproti stěžovateli dospěl k odlišnému závěru co do konkrétní výše přiměřeného zadostiučinění za způsobenou nemajetkovou újmu; její určení ovšem, jak bylo osvětleno výše, záviselo na úvaze krajského soudu. Proto při rozhodování o náhradě nákladů řízení bylo namístě uzavřít, že stěžovatel byl plně úspěšný při prokázání základu nároku a zčásti úspěšný při určení jeho výše, které ovšem záviselo na úvaze soudu, a za této situace postupovat podle §142 odst. 3 občanského soudního řádu. Rozhodnutím krajského soudu, kterým byl naopak stěžovatel zavázán k náhradě nákladů řízení vedlejší účastnici při aplikaci §142 odst. 2 občanského soudního řádu, došlo k porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny.
13. Ve svém vyjádření k ústavní stížnosti krajský soud dokonce připustil, že ve sporech o zadostiučinění za nemajetkovou újmu se rozhodnutí o nákladech řízení řídí §142 odst. 3 občanského soudního řádu, nicméně v posuzovaném případě podle něj bylo případnější postupovat podle §142 odst. 1 a 2 občanského soudního řádu, a to ze dvou důvodů. K tomu Ústavní soud podotýká, že i kdyby snad bylo možno souhlasit s tímto názorem krajského soudu - přičemž to učinit nelze, jak vyplývá z výše i níže uvedeného - ani pak by jeho rozhodnutí nebylo ústavně konformní, neboť krajský soud v napadeném rozhodnutí tuto svou úvahu vůbec neuvedl a své odchýlení se od i podle něj pravidelné aplikace §142 odst. 3 občanského soudního řádu nijak neosvětlil. Přitom jak Ústavní soud opakovaně připomíná ve své rozhodovací praxi, překvapivé odchýlení se od konstantní a ustálené rozhodovací praxe bez jakéhokoli zdůvodnění, respektive šířeji nedostatek řádného odůvodnění rozhodnutí soudu, je s to založit porušení ústavně zaručeného práva účastníka na spravedlivý proces [například nález sp. zn. II. ÚS 1769/13 ze dne 7. 5. 2014 (N 79/73 SbNU 397)].
14. Přisvědčit nicméně nelze ani konkrétním důvodům zmiňovaným krajským soudem ve prospěch aplikace §142 odst. 2 občanského soudního řádu v projednávaném případě. Krajský soud zaprvé uváděl, že stěžovatel v průběhu řízení nepředložil žádná rozhodující tvrzení, od kterých by se mohla odvíjet úvaha soudu o výši plnění. Zde je ovšem nutno konstatovat, že stěžovatel v řízení poukazoval na konkrétní okolnosti a aspekty jeho nemajetkové újmy, pro něž za spravedlivé považoval zadostiučinění ve výši 40 000 Kč, krajský soud potom tyto okolnosti a aspekty rovněž hodnotil a dospěl k závěru, že v posuzovaném případě je přiměřeným zadostiučinění ve výši 10 000 Kč, které již vedlejší účastnice stěžovateli poskytla. Tento závěr krajský soud učinil jednoznačně na základě své úvahy ve smyslu §136 občanského soudního řádu, a to už z povahy věci, neboť krajský soud rozhodoval o přiměřeném zadostiučinění vyčísleném v penězích, které by odpovídalo nemajetkové, tedy na peníze jednoduše nepřevoditelné újmě způsobené stěžovateli. Zadruhé pak krajský soud poukazoval na to, že úspěch stěžovatele ve sporu se odvíjel toliko od mimosoudního plnění poskytnutého vedlejší účastnicí po podání žaloby. V tomto ohledu Ústavní soud připomíná svůj názor vyslovený již ve výše citovaném nálezu sp. zn. I. ÚS 1505/08, tedy že i v případech zpětvzetí žaloby v důsledku dobrovolného plnění žalovaného poskytnutého po podání žaloby je ve sporech o přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu namístě při rozhodování o nákladech řízení postupovat podle §142 odst. 3 občanského soudního řádu. Pokud by naopak soud takto nepostupoval, pak by fakticky žalobce sankcionoval za oprávněné využití prostředků soudní ochrany, které ostatně žalovaného mohlo podnítit k uspokojení žalovaného nároku po zákonem stanovené lhůtě.
15. Ústavní soud tedy shrnuje, že výrokem II napadeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě došlo k porušení ústavně zaručeného práva stěžovatele na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny. Jak totiž vyplývá z ustálené judikatury Ústavního soudu, v případě, že žalobce ve sporu o přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu prokáže základ svého nároku (existenci nemajetkové újmy způsobené při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem), avšak přiměřené zadostiučinění mu posléze není přiznáno v plné žalované výši, uplatní se při rozhodování o náhradě nákladů řízení §142 odst. 3 občanského soudního řádu, umožňující přiznat i částečně úspěšnému žalobci náhradu nákladů řízení v plném rozsahu, záviselo-li rozhodnutí o výši plnění na úvaze soudu. Pokud obecný soud tento výklad nerespektuje a o náhradě nákladů řízení v takovém případě rozhodne podle §142 odst. 2 občanského soudního řádu, poruší právo žalobce na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Právě to učinil i v nyní posuzovaném případě krajský soud.
16. Ústavní stížnost tak v uvedeném rozsahu, napadajícím rozhodnutí krajského soudu o náhradě nákladů nalézacího řízení, byla shledána důvodnou. Mimoto však stěžovatel svou ústavní stížností brojil také proti rozhodnutí krajského soudu v meritu věci, tedy ohledně výše přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou stěžovateli. V tomto rozsahu Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou.
17. Jak Ústavní soud konstantně připomíná ve své rozhodovací praxi k otázce určení výše přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., ústavní ani zákonné předpisy nedávají žádnou exaktní metodu pro její určení. Její stanovení je ze zákona věcí volné úvahy soudu, která musí být odůvodněna a musí mít svůj základ ve zjištěném skutkovém stavu ohledně obou zákonem předvídaných kritérií, tj. závažnosti vzniklé újmy i okolností, za nichž k ní došlo [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 1586/09 ze dne 6. 3. 2012 (N 43/64 SbNU 491)]. Těmto požadavkům napadené rozhodnutí krajského soudu vyhovělo. Krajský soud převzal skutkové závěry učiněné již okresním soudem, vůči nimž se ostatně stěžovatel v odvolacím řízení ani v ústavní stížnosti nijak nevymezoval. Jeho právní posouzení v meritorní části je pak náležitě odůvodněné a přezkoumatelné, krajský soud se rovněž zabýval hodnotícími kritérii předvídanými zákonem, a to i s využitím judikatury Nejvyššího soudu. Krajský soud na újmu způsobenou stěžovateli trestním řízením proti němu vedeným nahlížel komplexně, s uvážením všech jejích aspektů a okolností, a svůj závěr o výši přiměřeného zadostiučinění nezaložil výlučně, ba ani převážně na presumpci vyšší míry psychické odolnosti a profesního sebevědomí stěžovatele vzhledem k jeho mnohaletému působení u Policie České republiky, což stěžovatel především napadá. Ústavní soud tak shledává napadené rozhodnutí krajského soudu o výši přiměřeného zadostiučinění dostatečně odůvodněným a celkově ústavně konformním. Pouhá polemika stěžovatele s hodnocením jednotlivých okolností a právními závěry krajského soudu, na které je ústavní stížnost v této části zejména postavena, ústavněprávní relevance nedosahuje. Napadeným rozhodnutím krajského soudu ve věci samé nebylo porušeno ani stěžovatelovo právo na spravedlivý proces, ani jeho právo na ochranu lidské důstojnosti, ani jeho legitimní očekávání zaručené v rámci ústavněprávní ochrany majetku.
18. Ústavní soud tedy vyhověl ústavní stížnosti v části směřující proti výroku II napadeného rozsudku krajského soudu a toto rozhodnutí zrušil v souladu s §82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Ve zbylé části, napadající rozsudek krajského soudu v meritu věci, Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) téhož zákona.