ECLI:CZ:US:2016:1.US.444.16.1
sp. zn. I. ÚS 444/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaj) a Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele: CENTROPOL ENERGY, a. s., se sídlem Vaníčkova 1594/1, 400 01 Ústí nad Labem, zastoupeného Mgr. Petrem Musilem, advokátem se sídlem Mírové nám. 103/27, 400 01 Ústí nad Labem, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. 5. 2015, č. j. 62 A 44/2013-89, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel se v podané ústavní stížnosti domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, a to pro porušení jeho ústavně zaručeného základního práva podle čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 a odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 a čl. 96 odst. 1 Ústavy.
Ze spisu Krajského soudu v Brně sp. zn. 62 A 44/2013, který si Ústavní soud vyžádal, vyplývají následující skutečnosti. Rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 10. 2014, č. j. 7 As 110/2014-52, byl zrušen rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 12. 6. 2014, č. j. 62 A 44/2013-51, a věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení. Krajský soud v Brně poté ústavní stížností napadeným rozsudkem ze dne 14. 5. 2015, č. j. 62 A 44/2013-89, zamítl žalobu stěžovatele proti rozhodnutí předsedkyně Energetického regulačního úřadu ze dne 29. 3. 2013, č. j. 13926-10/2012-ERÚ, kterým byl zamítnut rozklad a potvrzeno předchozí prvostupňové rozhodnutí Energetického regulačního úřadu ze dne 3. 12. 2012, č. j. 13926-6/2012-ERÚ, kterým byl stěžovatel shledán vinným, že jako držitel licence k obchodu s plynem užil agresivní obchodní praktiku definovanou v §5a zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, za což mu byla uložena pokuta ve výši 80.000,- Kč. Proti ústavní stížností napadenému rozsudku krajského soudu podal stěžovatel kasační stížností, kterou Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 6. 11. 2015, č. j. 7 As 141/2015-38, zamítl.
Podstatou ústavní stížnosti stěžovatele je námitka, že krajský soud v napadeném rozsudku neoprávněně rozšířil skutek projednávaný ve správním řízení o další skutkový děj, neboť dospěl k závěru, že jednáním stěžovatele byla naplněna skutková podstata agresivní obchodní praktiky setrvačného prodeje podle bodu f) přílohy č. 2 zákona o ochraně spotřebitele, ačkoliv správní orgány posoudily předmětné jednání stěžovatele jako agresivní obchodní praktiku podle §5a odst. 1 zákona o ochraně spotřebitele. Tímto krajský soud podle stěžovatele porušil princip totožnosti skutku, čímž výrazným způsobem omezil procesní práva stěžovatele, neboť byl uznán vinným na jiném (zcela odlišném) skutkovém základě a podle jiné právní kvalifikace. K namítanému rozšíření skutkového děje o část jednání, která nebyla předmětem správního řízení, došlo podle stěžovatele okamžikem, kdy Nejvyšší správní soud v řízení, na základě kterého byl vydán rozsudek ze dne 23. 10. 2014, č. j. 7 As 110/2014-52, připustil k projednání důvody, které podle §104 odst. 4 zákona č. 150/2002, soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, připustit neměl, neboť je žalovaný neuplatnil v řízení před krajským soudem, ač tak učinit mohl. Jednalo se o tvrzení žalovaného, že pojem rozhodnutí spotřebitele o obchodní transakci je nutné pojímat extenzivně (nikoliv restriktivně), přičemž je nutné zabývat se i okolnostmi stojícími mimo smluvní vztah.
II.
Dříve než Ústavní soud přistoupí k věcnému projednání ústavní stížnosti, zkoumá, zda stížnost obsahuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou splněny podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Jednou z těchto podmínek je i přípustnost ústavní stížnosti, která je dána až po vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Z hlediska přípustnosti ústavní stížnosti je nezbytné nejen to, aby stěžovatel poslední procesní prostředek vyčerpal, ale také, aby jej napadl v petitu ústavní stížnosti.
Ačkoliv stěžovatel rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 11. 2015, č. j. 7 As 141/2015-38, výslovně v petitu nenapadl, Ústavní soud, s ohledem na to, že stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že i tento rozsudek porušuje jeho právo na spravedlivý proces (str. 8) a rovněž jeho kopii k ústavní stížnosti přiložil, rozhodl neposuzovat ústavní stížnost striktně formalisticky a připustil ji k projednání (k tomu viz rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Bulena proti České republice ze dne 20. 4. 2004 č. 57567/00).
III.
Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, dále otázka, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Ústavní soud může dále posoudit, zda napadená rozhodnutí byla náležitě a srozumitelně odůvodněna a zda zjevně nejsou výsledkem libovůle ze strany soudu.
Namítá-li stěžovatel, že krajský soud v napadeném rozsudku dospěl k závěru, že jednání stěžovatele představuje setrvačný prodej podle bodu f) přílohy 2 zákona o ochraně spotřebitele, a tím porušil princip totožnosti skutku, Ústavní soud poukazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 11. 2015, č. j. 7 As 141/2015-38, kterým byla kasační stížnost proti napadenému rozsudku krajského soudu zamítnuta. V citovaném rozsudku Nejvyšší správní soud přisvědčil uvedené argumentaci stěžovatele a konstatoval, že: "Pokud ale krajský soud současně dospěl k závěru, že jednání stěžovatele představuje i setrvačný prodej podle bodu f) přílohy č. 2 zákona o ochraně spotřebitele, ačkoliv správní orgány jednání stěžovatele takto necharakterizovaly a k tomuto závěru nedospěly, pak je tento závěr mimo rámec předmětu řízení o žalobě. Správní orgány ve svých rozhodnutích totiž jednání stěžovatele nepodřadily pod bod f) přílohy č. 2 zákona o ochraně spotřebitele, ale pod ust. §5a odst. 1 zákona o ochraně spotřebitele. Nejvyšší správní soud svým předchozím zrušujícím rozsudkem ze dne 23. 10. 2014, č. j. 7 As 110/2014 - 52, zavázal krajský soud k tomu, aby v dalším řízení přezkoumal rozhodnutí správních orgánů, tj. posoudil, zda jednání stěžovatele představovalo agresivní obchodní praktiku podle ust. §5a odst. 1 zákona o ochraně spotřebitele, a nikoliv aby doplnil odůvodnění správních orgánů o závěr týkající se setrvačného prodeje."
V citovaném rozsudku však Nejvyšší správní soud dále uvedl, že se plně ztotožňuje se závěry obsaženými v ústavní stížností napadeném rozsudku krajského soudu, že jednání stěžovatele bylo možno podřadit pod správními orgány aplikovaná ustanovení o ochraně spotřebitele a uložit za ně sankci podle §4 odst. 3, §5a odst. 1 a §24 odst. 1 písm. a) zákona o ochraně spotřebitele. Přitom shora uvedené pochybení krajského soudu, který doplnil odůvodnění správních orgánů o závěr týkající se setrvačného prodeje, nemůže podle Nejvyššího správního soudu vést ke zrušení napadeného rozsudku krajského soudu, neboť krajský soud napadeným rozsudkem důvodně zamítl žalobu podanou stěžovatelem a jeho důvody v řízení o kasační stížnosti v podstatné míře obstály. Zrušení a vrácení věci krajskému soudu k dalšímu řízení by podle Nejvyššího správního soudu bylo v rozporu se zásadou procesní ekonomie, neboť další postup krajského soudu by spočíval jen v tom, že by vydal nový rozsudek se shodným výrokem.
Ústavní soud ke shora uvedenému postupu Nejvyššího správního soudu poznamenává, že je v souladu se závěry obsaženými v usnesení jeho rozšířeného senátu ze dne 14. 4. 2009, č. j. 8 Afs 15/2007-75, podle kterých: "Soudní řízení tvoří jediný celek. Z toho plyne, že v případech, kdy o věci rozhoduje nejen krajský soud, ale posléze i Nejvyšší správní soud, je rovněž nutno vyslovené právní názory v obou rozhodnutích vnímat jako komplex. Závazný právní názor soudu je tedy spojením závěrů vyslovených krajským soudem spolu s reakcí na argumenty kasační stížnosti, případně závěry činěné z moci úřední, které uvede ve svém rozhodnutí Nejvyšší správní soud, bez ohledu na to, zda jde o výrok kasační, zamítavý či odmítavý. ...Nejvyšší správní soud s přihlédnutím k rozhodujícím skutečnostem vždy uváží, zda důvody, na nichž stojí zrušující rozsudek krajského soudu, jsou dostatečným podkladem pro daný výrok a zda převažují nad důvody, které neobstály. Míra této opory výroku pak je rozhodující pro úvahu Nejvyššího správního soudu, zda lze kasační stížnost zamítnout a část důvodů pro zrušení správního rozhodnutí nahradit důvody vlastními, či zda je třeba zrušující rozsudek krajského soudu zrušit a zavázat jej, aby nové rozhodnutí opřel o důvody jiné."
Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu ve výše uvedené věci posuzoval zrušující rozsudek krajského soudu, kdy má rozhodující význam nejen zákonnost zrušujícího výroku rozhodnutí, ale i správnost závazného právního názoru krajského soudu obsaženého v jeho odůvodnění, neboť je jím správní orgán v dalším řízení vázán ve smyslu §78 odst. 5 soudního řádu správního. V případě zamítavého rozsudku krajského soudu, jak je tomu v nyní projednávané věci, založeného zcela nebo zčásti na nesprávných důvodech, je podle judikatury Nejvyššího správního soudu rozhodující, "zda je tento rozsudek přezkoumatelný, zda řízení před krajským soudem netrpělo žádnou procesní vadou, jež mohla mít vliv na zákonnost jeho rozhodnutí o věci samé, a zda současně může Nejvyšší správní soud postavit na jisto, že je výrok rozsudku krajského soudu v souladu se zákonem, aniž by přitom překročil rámec věci, jak byla definována nejen řízením o kasační stížnosti, ale i předcházejícím řízením žalobním a řízením před správními orgány" (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 12. 2009, sp. zn. 5 Afs 104/2008-66).
Ústavní soud proto dospěl k závěru, že Nejvyšší správní soud se v rozsudku, kterým zamítl kasační stížnost stěžovatele proti ústavní stížností napadenému rozsudku krajského soudu, s podstatou námitek stěžovatele ohledně nedodržení principu totožnosti skutku ze strany krajského soudu, vypořádal v souladu se svou předchozí judikaturou. A to tak, že s předmětným závěrem krajského soudu se sice neztotožnil, při přezkumu jeho rozhodnutí však nijak nevybočil z rámce právních otázek, vytyčených již v předcházejících řízeních. Přitom s krajským soudem se Nejvyšší správní soud v jeho konečném závěru o tom, že správní orgány v dané věci nepochybily, pokud jednání stěžovatele podřadily pod jimi aplikovaná ustanovení o ochraně spotřebitele, ztotožnil. Na odůvodnění Nejvyššího správního soudu, reagující i na argumentaci stěžovatele uváděnou v ústavní stížnosti, lze proto zcela odkázat a zároveň také připomenout roli Nejvyššího správního soudu, který je ve smyslu §12 soudního řádu správního, jako vrcholný orgán ve věcech patřících do pravomoci správních soudů, právě tím soudem, jenž je především povolán k výkladu podústavního práva a jeho sjednocování.
Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. září 2016
Tomáš Lichovník v. r.
předseda I. senátu Ústavního soudu