ECLI:CZ:US:2016:1.US.448.16.1
sp. zn. I. ÚS 448/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Tomášem Lichovníkem v právní věci stěžovatele Pavla Juráně, zastoupeného Mgr. Ivem Siegelem, advokátem se sídlem Školská 38, Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 23 Cdo 3695/2013-310 ze dne 27. 10. 2015, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 9. 2. 2016, domáhal se stěžovatel zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, jímž Nejvyšší soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze č. j. 9 Cmo 560/2012-218 ze dne 17. 4. 2013 a rozsudek Městského soudu v Praze č. j. 30 Cm 421/2011-172 ze dne 13. 9. 2012, ve znění opravného usnesení č. j. 30 Cm 421/2011-179 ze dne 8. 10. 2012, a věc vrátil nalézacímu soudu k dalšímu řízení. Obecné soudy v předmětné věci posuzovaly uplatněný nárok stěžovatele na náhradu škody, která mu měla vzniknout porušením povinností ze strany první žalované, společnosti CLMT, a. s., a druhé žalované, společnosti BFC CAPITAL, s. r. o., v likvidaci, v souvislosti s nákupem akcií na základě doporučení druhé žalované - investičního zprostředkovatele.
Stěžovatel vyjádřil přesvědčení, že Nejvyšší soud napadeným rozhodnutím porušil jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu a spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda návrh splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jeho projednání, stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4).
V ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu má svůj právní základ zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne též princip minimalizace zásahů (sebeomezení) Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, což znamená, že ústavní stížnost je krajním prostředkem k ochraně práva, nastupujícím tehdy, kdy náprava před orgány veřejné moci již není standardním postupem možná. Jinými slovy, stanoví-li právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob příslušný konkrétní orgán veřejné moci, nemůže Ústavní soud do jeho postavení zasáhnout tím, že by ve věci sám rozhodl dříve než tento orgán; princip právního státu takové souběžné rozhodování obecně nepřipouští [srov. ale §75 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu]. Úkolem Ústavního soudu není měnit či napravovat případná, ať již tvrzená, či skutečná pochybení obecných soudů v dosud neskončeném řízení, nýbrž je zásadně povolán, z hledisek souhrnných, po pravomocném skončení věci, k posouzení, zda řízení jako celek a jeho výsledek obstojí v rovině ústavněprávní. V rámci řízení o ústavní stížnosti je tedy Ústavní soud oprávněn rozhodovat toliko o rozhodnutích pravomocných, a to zjevně nikoli jen ve smyslu formálním, nýbrž i potud, že se musí jednat o rozhodnutí "konečná". Opakovaně jako nepřípustné proto Ústavní soud odmítl ústavní stížnosti v případě, kdy existovalo pravomocné rozhodnutí soudu, jímž však nebyla věc ukončena, nýbrž byla vrácena soudu či jinému státnímu orgánu k dalšímu řízení [srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 125/06 ze dne 30. 3. 2006 (U 4/40 SbNU 781), sp. zn. IV. ÚS 3256/10 ze dne 4. 1. 2011, sp. zn. III. ÚS 256/11 ze dne 16. 2. 2011, sp. zn. III. ÚS 1492/13 ze dne 23. 5. 2013 či sp. zn. IV. ÚS 2367/14 ze dne 18. 8. 2014 (všechna dostupná na http://nalus.usoud.cz)]. Závěr o nepřípustnosti ústavní stížnosti se přitom dle ustálené judikatury Ústavního soudu uplatní i tehdy, je-li orgán, který má ve věci opětovně rozhodnout, vázán právním názorem vysloveným v napadeném rozhodnutí.
V nyní projednávané věci směřuje ústavní stížnost proti zrušujícímu rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydanému v dosud neskončeném civilním řízení. Případ se nyní nachází ve stadiu řízení před soudem prvního stupně, přičemž stěžovatel může svá práva bránit v předmětném řízení, a bude-li třeba, rovněž v rámci řízení o opravných prostředcích, které mu zákon poskytuje. Teprve po jejich vyčerpání, pokud by se stěžovatel nadále domníval, že jím tvrzený stav protiústavnosti napraven nebyl, by se mu otevřela cesta k zásahu Ústavního soudu. V současné procesní situaci byl však návrh Ústavnímu soudu podán předčasně a je nepřípustný ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní stížnost, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, odmítnout jako návrh nepřípustný podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. února 2016
Tomáš Lichovník v. r.
soudce zpravodaj