ECLI:CZ:US:2016:1.US.495.16.1
sp. zn. I. ÚS 495/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti obchodní korporace COMTES CZ spol. s r. o., se sídlem Na Dračkách 24, 162 00 Praha 6, zastoupené advokátkou JUDr. Petrou Stupkovou, se sídlem Jáchymova 26/2, 110 00 Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. listopadu 2015 č. j. 23 Cdo 2327/2015-178, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním splňujícím formální náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Nejvyššího soudu. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že Nejvyšší soud porušil její základní práva a svobody, jak jsou zaručeny ústavním pořádkem České republiky. Konkrétně stěžovatelka uvádí, že došlo k zásahu do práva na spravedlivý proces, jak je garantováno ustanovením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a ustanovením čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ve znění protokolů č. 3, 5 a 8, která byla vyhlášena ve Sbírce zákonů pod č. 209/1992 Sb. (dále jen Úmluva"). Dále stěžovatelka uvádí, že Nejvyšší soud nepřípustně zasáhl do jejího základního práva na náhradu škody způsobené jí nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem, jak plyne z ustanovení čl. 36 odst. 3 Listiny. Stěžovatelka také uvádí, že Nejvyšší soud porušil princip rovnosti zaručený ustanovením čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, který byl vyhlášen ve Sbírce zákonů pod č. 120/1976 Sb. (dále jen "Pakt").
Z ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí obecných soudů zjistil Ústavní soud následující skutečnosti vztahující se k podstatě ústavní stížnosti. Stěžovatelka se u Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") domáhala zrušení rozhodčího nálezu ze dne 3. 5. 2012, který vydal rozhodce Mgr. Karel Drášil. Obvodní soud rozsudkem ze dne 25. 3. 2014 č. j. 65 C 188/2012-111 žalobu zamítl. Zrušení tohoto rozsudku se stěžovatelka petitem ústavní stížnosti nedomáhá. V odůvodnění svého rozhodnutí obvodní soud uvedl, že mezi stěžovatelkou a obchodní korporací COMPROSYS, a.s. (dále jen "vedlejší účastník") byla uzavřena smlouva o úvěru obsahující rozhodčí doložku, v níž je uvedeno:
"23. Dlužník a věřitel se dohodli, že všechny spory, které vzniknou z této smlouvy, nebo v souvislosti s ní, budou rozhodovány s konečnou platností (tj. s vyloučením pravomoci obecných soudů) v rozhodčím řízení před rozhodcem Mgr. Josefem Valterem [...]. Případné spory budou vždy rozhodovány na základě listinných podkladů předložených stranami a rozhodčí nález vydán bez nařízení jednání. Místem rozhodčího řízení bude Praha. Náhrada nákladů rozhodčího řízení (včetně vlastních výloh smluvních stran) bude rozhodcem přiznána podle zásady úspěchu ve sporu. Výše nákladů právního zastoupení bude určena obdobně podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
24. Dlužník a věřitel se dále dohodli, že nebude-li rozhodce jmenovaný v čl. III. 23 této smlouvy v době zahájení řízení schopen rozhodčí řízení provést a ve věci rozhodnout, rozhodne spor mezi stranami rozhodce Mgr. Karel Drášil [...]. Nebude-li ani tento rozhodce v době zahájení řízení schopen rozhodčí řízení provést a ve věci rozhodnout, rozhodne spor mezi stranami rozhodce JUDr. Jaroslav Tvrdík, [...]. Nebude-li ani rozhodce JUDr. Jaroslav Tvrdík uvedený v předchozí větě v době zahájení řízení schopen rozhodčí řízení provést a ve věci rozhodnout, rozhodne spor mezi stranami rozhodce JUDr. Lubomír Procházka, [...]."
Obvodní soud dále v odůvodnění uvedl, že v řízení bylo prokázáno, že Mgr. Josef Valtr sdělil právnímu zástupci vedlejšího účastníka, že vzhledem ke svému vytížení nemůže rozhodčí řízení provést. Proto byl na základě rozhodčí doložky podán návrh na vydání rozhodčího nálezu, o němž rozhodoval Mgr. Karel Drášil. Dle názoru obvodního soudu byla rozhodčí doložka sjednána v rámci smlouvy o úvěru a vzhledem k tomu, že oba účastníci smlouvy jsou podnikatelské právnické osoby, nikoli spotřebitelé, nesou odpovědnost za sjednání rozhodčí doložky a skutečnost, že znění předmětné rozhodčí doložky bylo navrženo vedlejším účastníkem, neznamená, že v ní nebyl určen nestranný rozhodce. Obvodní soud je přesvědčen, že rozhodčí doložka zcela jednoznačně a konkrétně stanovila pořadí, jak po sobě budou nastupovat jednotlivé individuálně určené osoby na post rozhodce, za předpokladu, že dříve jmenovaní nebudou schopni řízení provést. Vzhledem k tomu, že rozhodčí doložka neobsahovala bližší specifikace důvodů neschopnosti vést rozhodčí řízení, pak bylo dle obvodního soudu dostatečné vyjádření rozhodce o jeho přesvědčení o nemožnosti rozhodčí řízení provést. Vzhledem k tomu, že soud prvního stupně žádné vady v rozhodčím řízení neshledal, nebyl důvod pro zrušení rozhodčího nálezu dle ustanovení §31 písm. c) a písm. e) zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o rozhodčím řízení").
K odvolání podanému stěžovatelkou Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 14. 1. 2015 č. j. 11 Co 405/2014-150 rozsudek obvodního soudu potvrdil. Ani zrušení tohoto rozsudku se stěžovatelka v petitu ústavní stížnosti nedomáhá. Odvolací soud se plně ztotožnil s posouzením, které provedl obvodní soud. Dle jeho názoru byla rozhodčí doložka sjednána platně a o věci rozhodoval rozhodce určený podle transparentních pravidel. Tvrzení stěžovatelky, že doložka, resp. celá smlouva o úvěru, byla sjednána v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek, odmítl a rovněž nezjistil v rozhodčím řízení jakoukoli vadu, která by odůvodňovala jeho zrušení dle zákona o rozhodčím řízení. Následně podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením, ve smyslu ustanovení §237 a §243c odst. 1 věty první o. s. ř., jako nepřípustné odmítl. Nejvyšší soud uvedl, že rozhodnutí odvolacího soudu není v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu a není založeno na otázce právního nebo procesního charakteru, která by v rozhodování Nejvyššího soudu dosud nebyla vyřešena.
Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti namítá, že Nejvyšší soud provedl příliš formální výklad příslušných ustanovení zákona o rozhodčím řízení a odchýlil se od své předchozí rozhodovací praxe. Konkrétně stěžovatelka uvádí, že Nejvyšší soud postupoval v rozporu se závěry učiněnými v usnesení ze dne 10. 7. 2013 sp. zn. 31 Cdo 958/2012, uveřejněné pod číslem 92/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení ze dne 11. 9. 2007 sp. zn. 32 Odo 366/2006, rozsudku ze dne 26. 5. 2010 sp. zn. 23 Cdo 3749/2008 a usnesení ze dne 11. 5. 2011 sp. zn. 31 Cdo 1945/2010, uveřejněné pod číslem 121/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Dále uvádí, že Nejvyšší soud nerespektoval závěry vyslovené Ústavním soudem v nálezu sp. zn. III. ÚS 1624/12 ze dne 27. 9. 2012 (N 164/66 SbNU 433). Stěžovatelka je přesvědčena, že výběr rozhodce nebyl proveden podle transparentních pravidel a celé rozhodčí řízení bylo vedeno tak, aby poškodilo slabší stranu, tj. stěžovatelku. Dále uvádí, že nebyla odůvodněna změna rozhodce a celá komunikace s rozhodci byla nesprávná, včetně určení rozhodce, který dle jejího mínění nemůže, vzhledem k tomu, že byl navržen vedlejším účastníkem, splňovat kritéria nestrannosti ve smyslu ustanovení §10 zákona o rozhodčím řízení. Tvrdí, že rozhodčí řízení bylo vedeno nesprávně, neboť bylo písemné, nebyla jí dána možnost projednat věc před rozhodci a došlo také k vadám v dokazování. Proto ani rozhodčí nález nemohl být vydán dle pravidel rozhodčího řízení. Stěžovatelka je dále přesvědčena, že ústavní stížností napadené usnesení je nepředvídatelné, což představuje zásah do právní jistoty, tedy do pojmového znaku právního státu ve smyslu čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky. Svévolnou intepretací své předchozí judikatury se měl Nejvyšší soud také dopustit zásahu do zásad rovnosti.
Zákon o Ústavním soudu vymezuje zvláštní kategorii návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné [viz ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu], o kterých je zpravidla přípustné rozhodnout bez dalšího pouze na základě obsahu napadených soudních rozhodnutí a sdělení obsažených v ústavní stížnosti. Pokud Ústavní soud dospěje k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, je bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadené usnesení Nejvyššího soudu z hlediska porušení namítaných základních práv a svobod a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podstatou ústavní stížnosti je polemika s odmítnutím dovolání Nejvyšším soudem. Ústavní soud však nemá, vzhledem k dikci Ústavy České republiky (ustanovení čl. 83 a čl. 91 odst. 1), postavení vrcholu soustavy soudů a není dalším stupněm soustavy soudů, který spornou věc podrobí dalšímu věcnému přezkumu, k čemuž stěžovatelka svou ústavní stížností směřuje. Odlišuje-li se právní názor stěžovatelky od názorů vyslovených všemi obecnými soudy, včetně soudu dovolacího, neznamená to ještě neoprávněný zásah do jejích shora uvedených základních práv. Většina námitek uvedených v ústavní stížnosti rekapituluje pouze vady v rozhodčím řízení. Těmito vadami se však dostatečně zabývaly všechny obecné soudy a jejich postupu nelze z pohledu ochrany ústavnosti nic vytknout. Totéž platí jmenovitě i pro závěry Nejvyššího soudu. Judikatura, na kterou stěžovatelka ve svém podání k Ústavnímu soudu odkazuje, směřuje zčásti k rozhodčím doložkám ve spotřebitelských smlouvách (což v případě daného řízení nepřichází v úvahu), a z části se shoduje s tím, jak případ posoudil již obvodní soud. Rozhodčí doložka zcela jasně, transparentně a srozumitelně určuje konkrétního rozhodce a je tak zcela v souladu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu. Rovněž zde není žádný rozpor s rozhodovací praxí Ústavního soudu. Totéž platí i o napadané písemnosti rozhodčího řízení. I ta je v rozhodčí doložce jasně stanovena a námitka porušení základních práv je tak zjevně neopodstatněná. Ústavní soud proto nemá důvod konstatovat, že by usnesení Nejvyššího soudu bylo nepředvídatelné, případně jeho postup příliš formalistický.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. května 2016
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu