ECLI:CZ:US:2016:1.US.548.15.1
sp. zn. I. ÚS 548/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatelky ČP INVEST investiční společnost, a.s., se sídlem v Praze, Na Pankráci 1658/121, zastoupené Mgr. Martinem Láníkem, advokátem se sídlem v Praze, Karlovo náměstí 671/24, směřující proti usnesením soudního exekutora JUDr. Ondřeje Hanáka, Ph.D., Exekutorský úřad Praha 5, Malátova 645/18, č. j. 147 EX 561/12-82, č. j. 147 EX 584/12-82 a č. j. 147 EX 335/12-81 ze dne 10. února 2015, č. j. 147 EX 460/12-77 a č. j. 147 EX 1209/11-83 ze dne 10. března 2015, za účasti soudního exekutora JUDr. Ondřeje Hanáka, Ph.D. jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Výše uvedenými usneseními soudní exekutor nepřiznal stěžovatelce náhradu hotových výdajů stěžovatelky vzniklých při plnění povinnosti poskytovat údaje z evidence investičních nástrojů podle §115 odst. 5 ve spoj. s §115 odst. 1 písm. b) zákona č. 256/2004 Sb., o podnikání na kapitálovém trhu. Soudní exekutor dospěl k závěru, že uplatněné hotové výdaje nelze stanovit paušálně pomocí vyhlášky č. 212/2010 Sb., o způsobu stanovení výše vynaložených věcných nákladů a způsobu jejich úhrady při poskytování údajů centrálním depozitářem a osobou, která vede samostatnou evidenci investičních nástrojů. Vyhláškou předvídaná paušalizace je v rozporu s úpravou náhrady hotových výdajů obsaženou v občanském soudním řádu, mimo jiné i proto, že neumožňuje posoudit účelnost jejich vynaložení. Takové výdaje by pak v rámci exekuce nesl oprávněný. Při rozporu mezi zákonem a prováděcím předpisem tak soudní exekutor postupoval podle zákonné úpravy. Stěžovatelka přes výzvu neupřesnila, z jakých dílčích nároků se uplatněná náhrada skládá a neprokázala, jaké účelně vynaložené hotové výdaje jí při poskytování součinnosti vznikly. Uplatněná náhrada ve výši 402 Kč se s ohledem na cenu obvyklých hotových nákladů jevila jako nepřiměřená, proto ji soudní exekutor nepřiznal.
2. Proti uvedeným rozhodnutím soudního exekutora stěžovatelka brojila ústavní stížností, neboť se domnívala, že jimi došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces a rovnost účastníků řízení zaručených čl. 36 a 37 Listiny základních práv. Porušení svých práv stěžovatelka spatřovala v tom, že napadená rozhodnutí nesprávně posoudila otázku způsobu stanovení výše požadovaných hotových výdajů. V projednávané věci nešlo o jednostranné stanovení výše náhrady nákladů vlastním sazebníkem, ale o postup, který je výslovně předvídán v §115 odst. 5 zákona o podnikání na kapitálovém trhu a v prováděcím předpisu. Stěžovatelka postupovala podle sazebníku centrálního depozitáře, nikoliv podle vlastního a jednostranného sazebníku. Dále stěžovatelka nesouhlasila s tím, že by prováděcí vyhláška byla v rozporu s občanským soudním řádem, soudní exekutor ostatně ani neuvedl jeho konkrétní ustanovení, které by paušalizaci bránilo. Hotové náklady není stěžovatelka povinna nijak blíže osvědčit. V projednávané věci je nepochybné, že stěžovatelka hotové výdaje vynaložila, takže jí vzniklo legitimní očekávání na jejich náhradu. V této souvislosti stěžovatelka nesouhlasila se závěry usnesení sp. zn. II. ÚS 3319/14 ze dne 17. 2. 2015, vydaného ve skutkově totožné věci. Závěrem stěžovatelka uvedla, že požadavek na podrobné vymezení jednotlivých úkonů, za něž žádala náhradu, je nepřiměřený a ekonomicky natolik náročný, že by stěžovatelka při jeho plnění nemohla vykonávat svou běžnou činnost.
3. Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností a napadenými rozhodnutími; dospěl k závěru, že se jedná o návrh sice přípustný, avšak zjevně neopodstatněný [pro rozhodná kritéria srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)]. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může mimo jiné plynout také z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
4. Jádro argumentace stěžovatelky směřuje proti závěru, že uplatnila nárok na náhradu hotových výdajů na základě vlastního jednostranného sazebníku, což je praxe, kterou Ústavní soud již dříve opakovaně odmítl. Napadená rozhodnutí však stojí především na tom, že způsob uplatnění těchto výdajů není v souladu s obecnou úpravou v občanském soudním řádu (jinak lze stěžovatelce přisvědčit, že §2 prováděcí vyhlášky s postupem podle sazebníku centrálního depozitáře počítá). Tento závěr soudní exekutor dostatečně odůvodnil, přičemž zejména vůči jeho závěrům, že nelze na povinného v exekučním řízení přenášet náhradu paušálně stanovených hotových výdajů bez možnosti kontroly jejich účelnosti, se stěžovatelka nijak nevymezila. Ústavní soud z vlastní činnosti neshledal, že by tyto závěry byly ústavně nepřijatelné.
5. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. března 2016
David Uhlíř v. r.
předseda senátu