ECLI:CZ:US:2016:1.US.56.16.1
sp. zn. I. ÚS 56/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Lubomíra Bouše, zastoupeného JUDr. Ivo Jandou, Ph.D., advokátem, se sídlem Na Příkopě 14, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2015 č. j. 33 Cdo 3444/2015-484, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. 2. 2015 č. j. 37 Co 171/2014-407 a rozsudku Okresního soudu v Třebíči ze dne 29. 1. 2014 č. j. 6 C 131/2012-304, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Třebíči, kterými podle něj bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 95 Ústavy České republiky.
2. Napadená rozhodnutí byla vydána v řízení, v němž se stěžovatel vůči své dceři jako žalované domáhal určení vlastnictví specifikovaných nemovitostí, jež na ni dříve darovacími smlouvami převedl, poté se však dcera vůči němu měla začít chovat velmi hrubým, ponižujícím a zavrženíhodným způsobem, pročež stěžovatel požadoval vrácení daru. Napadeným rozhodnutím Okresního soudu v Třebíči byla stěžovatelova žaloba zamítnuta; toto rozhodnutí bylo následně k odvolání stěžovatele potvrzeno napadeným rozsudkem Krajského soudu v Brně. Oba soudy dospěly k závěru, že žaloba není odůvodněná, stěžovatel si jejím prostřednictvím naopak řeší dlouhodobě konfliktní situaci po rozpadu manželství s matkou žalované. Okresní soud také poukázal na několik dalších soudních rozhodnutí různých soudů, která se týkala situace v rodině (v trestních věcech proti stěžovateli i v civilních věcech, jež inicioval především stěžovatel). Následné dovolání stěžovatele bylo napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto jako nepřípustné. Nejvyšší soud shledal, že napadené rozhodnutí krajského soudu je v souladu s judikaturou dovolacího soudu.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti považuje napadená rozhodnutí, především pak rozhodnutí okresního a krajského soudu, za nepřezkoumatelná, a to zejména proto, že se nevypořádala s důkazy stěžovatelem navrhovanými. Obecné soudy měly povinnost stěžovatelovu žalobu projednat v rozsahu jeho tvrzení a důkazních návrhů a poté v rozhodnutích řádně odůvodnit, jakým způsobem byly předložené návrhy na provedení důkazů vyhodnoceny. To však neučinily. Bez vypořádání se se stěžovatelovými důkazními návrhu přitom nebylo možno předem konstatovat, že žádným z nich nemohlo být prokázáno jednání žalované v rozporu s dobrými mravy ve smyslu relevantního zákonného ustanovení. Navíc podle stěžovatele nelze a priori dovodit, že z důvodů přetrvávajících sporů v rodině nemůže být žaloba úspěšná, jak učinily obecné soudy. Konečně stěžovatel kritizuje postup okresního soudu, který v napadeném rozsudku též uvedl, že stěžovatel je psychicky nevyrovnanou osobou, která má problémy s dobrými mravy ve smyslu dotčeného zákonného ustanovení.
4. Ústavní soud zvážil obsah ústavní stížnosti i napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
6. Ústavní soud úvodem podotýká, že podle čl. 83 Ústavy ČR je soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů.
7. V projednávaném případě Ústavní soud žádné pochybení ústavněprávní relevance v postupu a rozhodnutích obecných soudů neshledal. Pokud stěžovatel poukazuje na pochybení v procesu dokazování před obecnými soudy, pak Ústavní soud musí připomenout, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou záležitostí obecných soudů. Z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá zásada volného hodnocení důkazů. Obecný soud tedy sám rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní, které z navržených či i nenavržených důkazů provede, případně zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné, které dokazovat netřeba atd. Ústavní soud do organizace dokazování zasahuje jen za mimořádných podmínek (například v případě tzv. opomenutých důkazů), o jejichž naplnění však námitky stěžovatele nesvědčí. Důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu; zpravidla až tehdy je dosaženo ústavněprávní roviny problému (srov. například usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 144/06 ze dne 31. 10. 2006, usnesení sp. zn. II. ÚS 3371/10 ze dne 10. 3. 2011 či usnesení sp. zn. I. ÚS 3175/11 ze dne 8. 3. 2012; všechna dostupná na http://nalus.usoud.cz). Nic takového však v projednávaném případě Ústavní soud neshledal. Všechna napadená rozhodnutí obsahují z ústavněprávního pohledu zcela dostatečná, srozumitelná a logická odůvodnění, z nichž je patrno, jak byly posouzeny provedené důkazy, k jakým skutkovým zjištěním obecné soudy dospěly i jak je posoudily po právní stránce. V řízení sice nebylo vyhověno všem důkazním návrhům stěžovatele, není však pravdou, že by se jimi obecné soudy vůbec nezabývaly, toliko je shledaly nadbytečnými. Ústavní soud přitom zdůrazňuje, že obecné soudy ve svých rozhodnutích vzaly v potaz i další soudní rozhodnutí ve stěžovatelových sporech s rodinnými příslušníky, v nichž byly přiblíženy rodinná situace, vztahy a problémy stěžovatele. Ústavní soud shledává napadená rozhodnutí zcela přesvědčivými a z ústavněprávní perspektivy jim nemá co vytknout. Upozorňuje rovněž, že obecné soudy svůj závěr o neúspěšnosti žaloby nezaložily na zjištění existence sporů v rodině, jak naznačuje stěžovatel, ale na posouzení chování jednotlivých účastníků sporu vůči sobě navzájem, respektive v rodině vůbec. Konečně pokud pak stěžovatel kritizoval poznámku okresního soudu vyjadřující pochybnosti o stěžovatelově schopnosti respektovat elementární slušnost a dobré mravy v napadeném rozsudku, pak Ústavní soud poznamenává, že ani tato stížností námitka v daném případě nedosahuje hranice ústavnosti.
8. S ohledem na právě uvedené Ústavní soud uzavírá, že napadenými rozhodnutími Okresního soudu v Třebíči, Krajského soudu v Brně a Nejvyššího soudu nebyla porušena ústavně zaručená práva stěžovatele. Podaná ústavní stížnosti tudíž byla odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. ledna 2016
David Uhlíř, v. r.
předseda senátu