ECLI:CZ:US:2016:1.US.570.16.1
sp. zn. I. ÚS 570/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Davida Uhlíře a soudců Kateřiny Šimáčkové a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Dagmar Perglové, zastoupené JUDr. Janou Zejdovou, advokátkou se sídlem Železničářská 2695, Česká Lípa, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 21 Cdo 4876/2015-264 ze dne 20. 11. 2015, usnesení Městského soudu v Praze č. j. 12 Co 421/2014-204 ze dne 17. 2. 2015, usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 10 C 255/2012-170 ze dne 23. 7. 2014, usnesení Městského soudu v Praze č. j. 12 Co 165/2014-156 ze dne 18. 4. 2014, usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 10 C 255/2012-143 ze dne 28. 2. 2014 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 10 C 255/2012-107 ze dne 16. 12. 2013, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která po doplnění ze dne 22. 4. 2016 i v ostatním splňovala náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, usilovala stěžovatelka o zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s odůvodněním, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1, 2 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), princip rovnosti účastníků řízení dle čl. 32 (správně: čl. 37) odst. 2 a 3 Listiny, jakož i ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 38 odst. 2 a čl. 3 odst. 3 Listiny.
Z přiloženého listinného materiálu se podává, že stěžovatelka se v řízení před Obvodním soudem pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") domáhala, aby jí Česká republika - Ministerstvo práce a sociálních věcí uhradila částku 132 468 Kč, a to z titulu náhrady nemajetkové újmy ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů. Stěžovatelka zaslala obvodnímu soudu doplnění žalobního návrhu datované dnem 14. 12. 2013, na jehož podkladě vydal obvodní soud usnesení č. j. 10 C 255/2012-107, vyhlášené na jednání konaném dne 16. 12. 2013, že se změna žaloby nepřipouští. Usnesením obvodního soudu č. j. 10 C 255/2012-143 ze dne 28. 2. 2014, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") č. j. 12 Co 165/2014-156 ze dne 18. 4. 2014, byla pak zamítnuta žádost stěžovatelky o ustanovení zástupce z řad advokátů.
Stěžovatelka napadla rozhodnutí obvodního soudu č. j. 10 C 255/2012-107 ze dne 16. 12. 2013 žalobou na obnovu řízení a žalobou pro zmatečnost. Usnesením obvodního soudu č. j. 10 C 255/2012-170 ze dne 23. 7. 2014 byly však obě žaloby jako nepřípustné zamítnuty. K odvolání stěžovatelky městský soud usnesením č. j. 12 Co 421/2014-204 ze dne 17. 2. 2015 rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Řízení o dovolání stěžovatelky proti posledně uvedenému rozhodnutí městského soudu bylo usnesením Nejvyššího soudu č. j. 21 Cdo 4876/2015-264 ze dne 20. 11. 2015 zastaveno, neboť stěžovatelka nesplnila podmínku povinného zastoupení v dovolacím řízení.
Stěžovatelka se následně obrátila na Ústavní soud. V ústavní stížnosti poukazovala na vadný postup obvodního soudu při rozhodování o nepřipuštění změny žaloby, jakož i na skutečnost, že jí nebyl ustanoven právní zástupce, který by byl schopen rozlišit, zda se v jejím případě jednalo o bližší specifikaci žalobního návrhu či o jeho rozšíření, a který by jí pomohl uplatnit opravné prostředky proti nesprávnému procesnímu postupu obvodního soudu. Stěžovatelka dále konstatovala, že proti rozhodnutí soudu o nepřipuštění změny žaloby nebyl žádný jiný opravný prostředek přípustný, proto jí nezbylo než podat žalobu na obnovu řízení a žalobu pro zmatečnost; vyslovila přitom názor, že takové rozhodnutí lze považovat za rozhodnutí ve věci samé. Poté, co došlo k zamítnutí obou mimořádných opravných prostředků, domáhala se stěžovatelka ochrany svých práv cestou dovolání. Stěžovatelka v této souvislosti uvedla, že na výzvy soudu, aby si pro účely dovolacího řízení zvolila právního zástupce, reagovala opakovanými žádostmi o ustanovení zástupce z řad advokátů. Obvodní soud se však k její žádosti nijak nevyjádřil a postoupil spis Nejvyššímu soudu, který dovolací řízení zastavil. V závěru své ústavní stížnosti stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud spojil tuto věc s jinou její ústavní stížností projednávanou pod sp. zn. II. ÚS 2674/14.
Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda návrh splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jeho projednání, stanovené zákonem o Ústavním soudu.
Pozornosti Ústavního soudu při té příležitosti neuniklo, že usnesení městského soudu č. j. 12 Co 165/2014-156 ze dne 18. 4. 2014, usnesení obvodního soudu č. j. 10 C 255/2012-143 ze dne 28. 2. 2014 a usnesení obvodního soudu č. j. 10 C 255/2012-107 ze dne 16. 12. 2013 stěžovatelka napadla již v ústavní stížnosti, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 11. 8. 2014 a je vedena pod sp. zn. II. ÚS 2674/14. V tomto ohledu se tedy obě ústavní stížnosti "překrývají", neboť směřují proti totožným rozhodnutím obecných soudů. Dle §35 odst. 2 zákona o Ústavním soudu je návrh nepřípustný, pokud Ústavní soud již v téže věci jedná. V části, v níž jsou nyní projednávanou ústavní stížností napadena totožná rozhodnutí jako ve věci vedené pod sp. zn. II. ÚS 2674/14, je proto nutno ústavní stížnost stěžovatelky odmítnout jako nepřípustnou dle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Co se týče návrhu stěžovatelky na spojení předmětných řízení, Ústavní soud přihlédl k tomu, že předmětem řízení ve věci sp. zn. II. ÚS 2674/14 je postup obvodního soudu při rozhodování o změně žaloby a neustanovení právního zástupce, zatímco zbylá rozhodnutí, napadená v nyní posuzované věci, řeší relativně samostatnou otázku, zda je proti usnesení o nepřipuštění změny žaloby přípustná žaloba pro zmatečnost a žaloba na obnovu řízení. Vzhledem k tomu, že se každá z ústavních stížností zabývá odlišnou právní otázkou, nepovažoval Ústavní soud spojení obou věcí postupem dle §63 zákona o Ústavním soudu a §112 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, za nezbytné.
Ústavní soud se tak nadále zabýval ústavní stížností v rozsahu, v němž směřovala proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 21 Cdo 4876/2015-264 ze dne 20. 11. 2015, usnesení městského soudu č. j. 12 Co 421/2014-204 ze dne 17. 2. 2015 a usnesení obvodního soudu č. j. 10 C 255/2012-170 ze dne 23. 7. 2014. Pokud jde o usnesení Nejvyššího soudu č. j. 21 Cdo 4876/2015-264 ze dne 20. 11. 2015, stěžovatelka nerozporovala důvod, vedoucí k zastavení dovolacího řízení; poukazovala toliko na skutečnost, že jí nebyl ustanoven zástupce z řad advokátů. Nejvyšší soud v napadeném usnesení konstatoval, že k ustanovení právního zástupce nedošlo z toho důvodu, že se ze strany stěžovatelky jednalo o zřejmě bezúspěšné uplatňování práva. Tomuto závěru Nejvyššího soudu nemá Ústavní soud co vytknout, neboť žaloba na obnovu řízení a žaloba pro zmatečnost nebyly ve vztahu k usnesení okresního soudu o nepřipuštění změny žaloby přípustné, a to z důvodů, které obecné soudy v odůvodnění svých rozhodnutí podrobně rozvedly. Stěžovatelka ostatně ani v ústavní stížnosti neuvedla žádnou argumentaci, která by byla způsobilá závěry obecných soudů o nepřípustnosti mimořádných opravných prostředků zpochybnit. Ústavní soud na základě těchto zjištění odmítl ústavní stížnost ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu č. j. 21 Cdo 4876/2015-264 ze dne 20. 11. 2015 jako zjevně neopodstatněnou dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
V části, směřující proti usnesení městského soudu č. j. 12 Co 421/2014-204 ze dne 17. 2. 2015 a usnesení obvodního soudu č. j. 10 C 255/2012-170 ze dne 23. 7. 2014, odmítl Ústavní soud ústavní stížnost jako nepřípustnou dle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, neboť stěžovatelka nevyčerpala veškeré procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytoval. Proti usnesení městského soudu č. j. 12 Co 421/2014-204 ze dne 17. 2. 2015 bylo přípustné dovolání, které stěžovatelka sice podala, nicméně již neodstranila vady návrhu a v řízení dále nepokračovala. Takové využití opravného prostředku nelze považovat za jeho řádné vyčerpání ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Na výsledek řízení o ústavní stížnosti však neměla skutečnost, že nebylo vyčerpáno dovolání, žádný vliv, neboť jak již Ústavní soud konstatoval výše, závěr obecných soudů, že žaloba pro zmatečnost a žaloba na obnovu řízení není proti usnesení o nepřipuštění změny žaloby přípustná, byl správný. K porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky v dané souvislosti tedy dojít nemohlo.
Závěrem Ústavní soud podotýká, že rozhodnutím o této ústavní stížnosti nijak nepředjímá výsledek řízení vedeného pod sp. zn. II. ÚS 2674/14, neboť v něm budou řešeny odlišné otázky než v nyní předložené věci.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. května 2016
David Uhlíř v. r.
předseda senátu