ECLI:CZ:US:2016:1.US.603.15.1
sp. zn. I. ÚS 603/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře, soudce Tomáše Lichovníka a soudkyně Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti stěžovatelky P. K., zastoupené JUDr. Vlastou Skálovou, advokátkou se sídlem v Praze, Plzeňská 247/59, proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 29 Co 242/2014-203 ze dne 2. října 2014, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení a vedlejších účastníků řízení 1. L. N., zastoupeného JUDr. Janem Jiříčkem, advokátem se sídlem v Praze, Legionářů 947/2b, 2. nezl. Š. N., zastoupeného kolizním opatrovníkem Úřadem městské části Praha 8, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Obvodní soud pro Prahu 8 rozhodl tak, že 2. vedlejšího účastníka (dále jen "syn") svěřil do střídavé výchovy stěžovatelky jako jeho matky a 1. vedlejšího účastníka (dále též "otec"). Zároveň stanovil stěžovatelce povinnost přispívat na výživu syna měsíčně 2 000 Kč k rukám otce a otci stanovil povinnost přispívat měsíčně 7 000 Kč k rukám matky.
2. Proti rozsudku obvodního soudu se oba rodiče odvolali. Městský soud rozsudkem uvedeným v záhlaví tohoto usnesení rozhodnutí obvodního soudu změnil tak, že měsíční výživné placené matkou snížil na 1 300 Kč a měsíční výživné placené otcem snížil na 3 000 Kč. Ve zbytku městský soud rozhodnutí obvodního soudu potvrdil. Důvodem pro snížení výživného oběma rodičům byly soudu poměry obou rodičů, které byly zjištěny dokazováním jak v řízení před obvodním soudem, tak při jeho doplnění v odvolacím řízení.
3. Proti rozsudku městského soudu stěžovatelka brojila ústavní stížností, neboť se domnívala, že jím došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
4. Stěžovatelka uvedla, že městský soud nehodnotil celkově majetkové poměry a životní úroveň otce. Při hodnocení poměrů měl přihlédnout nejen k dosahovaným příjmům, ale též ke skutečnosti, že se otec účelově vzdal velkého majetku - převedl nemovitosti ve svém vlastnictví na matku a podíl v obchodní společnosti převedl na bratra za symbolickou částku 49 000 Kč. Obchodní podíl měl přitom cenu několika milionů korun. Tyto skutečnosti soud nehodnotil a nezjišťoval, proč tak otec učinil, byť na to stěžovatelka upozorňovala. Zvláštní pozornost měl soud věnovat tomu, zda vykazovaná mzda otce odpovídá skutečnosti, a zda odpovídá jeho výdělkovým možnostem. Městský soud své rozhodnutí také nedostatečně odůvodnil. Napadený rozsudek vůbec neobsahuje důvod, pro který soud vyživovací povinnost otce snížil, není z něj zřejmé, jak soud dospěl k závěru, že výživné stanovené obvodním soudem neodpovídá majetkovým poměrům otce.
5. Městský soud v Praze se přes výzvu Ústavního soudu k ústavní stížnosti nevyjádřil.
6. Otec k ústavní stížnosti uvedl, že městský soud ve věci postupoval správně. Doplnil dokazování o aktuální příjem otce z pracovního poměru a vzal do úvahy, že otec je pouze vyučen. Již soud prvního stupně uvedl, že spoluvlastníky obchodního podílu společnosti BRALEP s.r.o. je otec a matka, nelze tedy říci, že se otec vzdal velkého majetku. Hodnota obchodního podílu je navíc záporná. I pokud by Ústavní soud stížnosti vyhověl, nezletilý ukončí střední školu a nastoupí do zaměstnání před ukončením sporu o výživné. Ústavní stížnost tedy slouží k pokračování konfliktu mezi matkou a otcem a k jednorázovému zisku dalších finančních prostředků. Napadený rozsudek podle otce nijak nevybočil z běžné rozhodovací praxe.
7. Úřad městské části Praha 8 Ústavnímu soudu sdělil, že není kompetentní se vyjadřovat k ústavní stížnosti směřující proti rozsudku městského soudu.
8. Stěžovatelka v replice setrvala na stanovisku, že se otec v minulosti účelově zbavoval majetku, což měl soud v řízení zohlednit.
9. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny formální předpoklady projednání ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je osobou oprávněnou k jejímu podání, je zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a vyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně práv poskytuje. Ústavní stížnost je proto přípustná.
10. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že se jedná o návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem.
11. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), není dalším stupněm v systému obecného soudnictví. Je záležitostí obecných soudů, aby zjišťovaly a hodnotily skutkový stav, prováděly výklad jiných než ústavních předpisů a aplikovaly jej při řešení konkrétních případů. Výklad a aplikaci předpisů podústavního práva lze hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. jenž odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně jsou v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu [srov. kupř. nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)].
12. Těžiště argumentace stěžovatelky spočívá v nesouhlasu s tím, jak městský soud hodnotil majetkové poměry 1. vedlejšího účastníka. Ze setrvalé judikatury Ústavního soudu však plyne, že důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu je dán pouze tehdy, pokud by právní závěry obecného soudu byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. Nic takového však Ústavní soud nezjistil. Řízení před soudem prvního a druhého stupně nelze pojímat osamoceně, jakožto řízení na sobě nezávislá, vzájemně nepropojená. Je nutno je chápat a hodnotit jako jeden celek.
13. Obvodní soud vzal do úvahy, že mezi stěžovatelkou a 1. vedlejším účastníkem probíhá dosud neukončený spor o vypořádání společného jmění, a to i ve vztahu k obchodnímu podílu ve společnosti BRALEP s.r.o. Stěžovatelka i vedlejší účastník shodně ve svém odvolání uvedli, že v současnosti z této společnosti žádný příjem nemají (vypořádání dosud neproběhlo).
14. Skutečnou výši příjmů otce stěžovatelka zpochybnila na jednání před odvolacím soudem dne 4. 9. 2014, na což městský soud reagoval tím, že otce vyzval k předložení dokladů o jeho příjmech. Zároveň shodně s otcem uvedla, že se zavázal hradit veškeré náklady nezletilého spojené se studiem soukromé střední školy, přibližně 22 000 Kč ročně (č. l. 187 soudního spisu). Ze zvukového záznamu následujícího odvolacího jednání ze dne 2. 10. 2014 (č. l. 197 soudního spisu), Ústavní soud zjistil, že příjem otce vzal městský soud za prokázaný z pracovní smlouvy a přehledů o výši mzdy založených na č. l. 192-195 soudního spisu. Proti tomu stěžovatelka v odvolacím řízení nic nenamítla, pouze odkázala na písemné odůvodnění odvolání. To však skutečnou výši příjmu stěžovatele nijak nezpochybnilo. S ohledem na tyto skutečnosti městský soud v napadeném rozsudku dospěl k závěru, že výživné stanovené obvodním soudem neodpovídá majetkovým poměrům ani jednoho z rodičů, a že výživné otce je třeba stanovit s ohledem na jeho prokázaný příjem ve výši přibližně 20 000 Kč na 3 000 Kč měsíčně s ohledem na svěření syna do střídavé výchovy obou rodičů.
15. Na základě těchto skutečností Ústavní soud dospěl k závěru, že se Městský soud celou věcí řádně zabýval. Dílčí nedostatky odůvodnění napadeného rozsudku (soud např. zcela opomenul závazek otce hradit výdaje spojené se studiem, opomenul uvést, jakou výši příjmu otce vzal za prokázanou) nemají na posouzení věci vliv. Z napadeného rozsudku v kombinaci se záznamem z odvolacího jednání a obsahem soudního spisu, který byl stěžovatelce znám, je totiž zřejmé, jaké skutečnosti vzal soud za základ svého rozhodnutí, jak je hodnotil a na základě jakých právních úvah dospěl ke svému závěru. V postupu městského soudu Ústavní soud neshledal svévoli, byť lze stěžovatelce nepochybně přisvědčit v tom, že soud mohl své úvahy představit mnohem podrobněji (zvlášť s ohledem na rozsah popisné části rozsudku).
16. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. ledna 2016
David Uhlíř v. r.
předseda senátu