ECLI:CZ:US:2016:1.US.604.16.1
sp. zn. I. ÚS 604/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti S. B., t. č. ve výkonu trestu ve Věznici Praha - Ruzyně, zastoupeného JUDr. Vladimírem Dvořáčkem, advokátem se sídlem Sokolovská 32/22, 186 00 Praha 8, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 29. 10. 2014 sp. zn. 38 T 31/2014, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 1. 2015 sp. zn. 7 To 20/2015 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2015 sp. zn. 5 Tdo 548/2015, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Řízení před obecnými soudy
Stěžovatel byl napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 odsouzen za trestný čin legalizace výnosu z trestné činnosti podle §216 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a) trestního zákoníku dílem dokonaným, dílem ve stádiu pokusu. Skutek popsaný ve výroku odsuzujícího rozsudku spočíval v tom, že stěžovatel přivážel osobní motorová vozidla, o nichž věděl, že pocházejí z krádeží na konkrétní pozemek, odstraňoval registrační značky z vozidel, rozebíral elektronické součásti vozidla tak, aby bylo znemožněno vyhledání vozidla, uložil jiné osobě (samostatně trestně stíhané), aby vozidla rozebíral, přičemž díly vozidel stěžovatel dále odvážel za účelem prodeje jako náhradních dílů. V rámci rozsáhlé skutkové věty je identifikováno 28 vozidel. Stěžovateli byl uložen trest odnětí svobody v trvání šesti let, jakož i trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, jednak ve vztahu k věcem specifikovaným ve výroku, jednak ve vztahu k finanční hotovosti ve výši 68 300 Kč.
Odvolací soud zrušil část napadeného rozsudku pouze ve výrocích týkajících se trestu propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, v této části rozhodl znovu a jinak vymezil seznam věcí, které budou předmětem uvedeného trestu. Jinak zůstal výrok soudu prvého stupně nezměněn.
Dovolací soud dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl.
II. Tvrzení stěžovatele
Stěžovatel tvrdí, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina") a čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále "Úmluva"), a to v důsledku svévole soudů všech stupňů při zjišťování skutečného stavu věci a vzhledem k zcela formální a obecné reflexi (odmítnutí) námitek. Dále pak nebyla dle stěžovatele dodržena zásada obsažená v čl. 8 odst. 2 Listiny, který stanoví, že nikdo nesmí být stíhán nebo zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon. Konečně stěžovatel namítá porušení práva dle čl. 40 odst. 3 Listiny, které zaručuje obviněnému právo na poskytnutí času a možnosti k přípravě obhajoby, aby se mohl hájit sám nebo prostřednictvím obhájce.
Porušení uvedených práv spatřuje stěžovatel v tom, že byl stíhán a odsouzen pro skutek, pro který nebylo zahájeno trestní stíhání. Skutek, který je vymezen ve výroku odsuzujícího rozsudku, je dle stěžovatele skutkem odlišným od skutku, pro který bylo zahájeno trestní stíhání a podána obžaloba. Soud však byl povinen rozhodnout právě o skutku, pro který byla obžaloba podána.
Stěžovatel připomíná, že obžaloba byla podána pro skutek právně kvalifikovaný jako krádež, neoprávněné opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku a poškození cizí věci. Stěžovatel pak rekapituluje rozsáhle popsaný skutek v obžalobě spočívající v odcizení 28 osobních automobilů, včetně věcí nacházejících se ve vozidlech, jakož i v poškození vozidel či věcí ve vozidlech se nacházejících.
Stěžovatel respektuje, že totožnost skutku je dána alespoň částečnou totožností jednání či částečnou totožností následku, má však za to, že v jeho případě není dána ani částečná shoda mezi jednáním, jehož obsah je popsán v obžalobě a jednáním, které je obsahem výroku rozsudku a rovněž ani mezi následky, k nimž popsaná jednání vedla.
Stěžovatel tvrdí, že u skutku, tak jak je popsán ve skutkové větě v obžalobě, spočívá jednání pachatele v odcizení vozidla. Jednání zahrnuje toliko vlastní odcizení vozidla, kterým jednání počíná a rovněž končí. V rozsudku uvedené jednání časově spadá nepochybně do období po odcizení vozidla (někdy zřejmě i v řádu měsíců) a zahrnuje odvoz vozidla, rozebrání vozidla, odstranění identifikačních znaků a prodej částí vozidla jako náhradních dílů.
Zároveň stěžovatel rozporuje i možnost shodného následku a tvrdí, že následek trestného činu krádeže a trestného činu legalizace výnosu z trestné činnosti je odlišný a nevykazuje ani částečnou shodu.
Důsledkem napadeného postupu soudů je pak porušení práva na spravedlivý proces, nemožnost řádné obhajoby, i exces soudu z úlohy v trestním procesu, neboť soud změnou skutku fakticky supluje roli obžaloby.
III. Hodnocení Ústavního soudu
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Posouzení relevance veškerých ústavněprávních námitek stěžovatele ve své podstatě spočívá v posouzení otázky, zda byl stěžovatel odsouzen za skutek, za který byl obžalován, tedy zda je možno v nyní posuzovaném případě hovořit o zachování totožnosti skutku.
Soud prvého stupně na základě provedeného dokazování dospěl k závěru, že nebylo prokázáno, že by se stěžovatel vozidel ve výroku specifikovaných zmocňoval, ale bylo prokázáno, že naplnil všechny znaky skutkové podstaty trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti, tak jak bylo výše zmíněno při rekapitulaci skutkové věci rozhodnutí soudu prvého stupně. Soud prvého stupně však na námitky obhajoby ohledně tvrzené absence totožnosti skutku nijak nereagoval, což lze považovat za vadu rozhodnutí.
Tuto vadu však napravil odvolací soud, který se s odvolací námitkou stěžovatele ohledně absence totožnosti skutku již vypořádal (s. 10 - 11 rozsudku odvolacího soudu).
Zbývá posoudit, zda závěry odvolacího soudu o tom, že totožnost skutku je zachována, neboť je zde shoda následku, nemohly zasáhnout do ústavně zaručených práv stěžovatele.
Totožnost skutku je dána alespoň při zachování totožnosti jednání či totožnosti následku, a to i při částečné shodě jednání nebo či částečné shodě následku (srov. např. též Šámal, P. a?kol.: Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 2723). Uvedený předpoklad stěžovatel nijak nerozporuje, nesouhlasí však se závěrem odvolacího soudu, že je v daném případě alespoň částečná shoda následku dána.
Konstantní rozhodovací praxe vychází z toho, že "je-li obviněný stíhán proto, že se zmocnil cizí věci krádeží, popř. loupeží, je zachována totožnost následku, jestliže se zjistí, že se věci sám nezmocnil, ale že tuto věc, odcizenou, popř. uloupenou jinou osobou nebo to, co bylo za tuto věc získáno, na sebe převedl, tedy že se nedopustil trestného činu krádeže, popř. loupeže, ale trestného činu podílnictví. Naopak, je-li obviněný stíhán proto, že převedl na sebe věc, kterou odcizila jiná osoba, je zachována totožnost následku a tím i totožnost skutku, jestliže se zjistí, že obviněný věc na sebe nepřevedl, ale sám ji odcizil, tedy že nespáchal trestný čin podílnictví, ale trestný čin krádeže (popř. loupeže)" (rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 1979, sp. zn. 5 Tz 2/79). Uvedený právní názor je konstantně v soudní praxi aplikován (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 11. 8. 2010 sp. zn. 7 Tdo 868/2010 či ze dne 4. 11. 2009, sp. zn. 7 Tdo 1155/2009).
Uvedené závěry týkající se vztahu krádeže a podílnictví jsou však plně aplikovatelné též na vztah krádeže a legalizace výnosu z trestné činnosti. Objektem trestného činu podílnictví je cizí majetek. Objektem trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti je taktéž cizí majetek, a to ve vztahu k věcem nebo jiným majetkovým hodnotám získaným trestným činem nebo jako odměna za něj (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník, 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1944).
Nyní posuzovaný trestný čin legalizace výnosů z trestné činnosti je tak ve vztahu speciality k výše zmíněnému trestnému činu podílnictví (srov. též Šámal, P. a kol. Trestní zákoník, 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1950). Pro závěr o totožnosti skutku tak lze aplikovat výše uvedený závěr o shodě následku v případě, je-li pachatel sice stíhán pro trestný čin krádeže, ale před soudem je prokázáno podílnictví. Totéž tedy bude platit i u speciální formy podílnictví v podobě legalizace výnosu z trestné činnosti.
Byť se stěžovateli neprokázalo, že by se dopustil krádeží vozidel, je totožnost skutku zachována, bylo-li prokázáno, že se dopustil jednání (popsaného shora při rekapitulaci skutkové věty z rozhodnutí soudu prvého stupně) naplňující znaky trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti.
Závěry odvolacího soudu vycházející taktéž z uvedených premis nelze tudíž shledávat jako ústavně vadné.
Ústavní soud tak nemůže přisvědčit stěžovateli, že by byl odsouzen za odlišný skutek, než za který byl obžalován, tudíž nemůže přisvědčit ani z toho dovozovaným tvrzením o porušení jeho ústavně zaručených práv.
Ústavní soud tak po zhodnocení argumentů stěžovatele a obsahu napadených rozhodnutí nemohl tvrzením stěžovatele o porušení jeho ústavně zaručených práv přisvědčit.
S ohledem na výše uvedené tak Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. července 2016
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu