ECLI:CZ:US:2016:1.US.671.16.1
sp. zn. I. ÚS 671/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudce Tomáše Lichovníka a soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti stěžovatelky M. P., Ph.D., LL.M., zastoupené JUDr. Evou Ondřejovou, LL.M., advokátkou se sídlem Palác Adria, Jungmannova 31, Praha 1, proti usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 19 Co 327/2015-532 ze dne 26. 11. 2015, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byl dne 27. 2. 2016 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti podle §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhá zrušení napadeného rozhodnutí ve věci předběžného opatření o péči o dítě s tvrzením, že jím došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv, a to práva na rodinný život a na péči o dítě dle čl. 10 odst. 2 a čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále podle tvrzení stěžovatelky napadeným rozhodnutím soud porušil její právo na soudní a jinou právní ochranu zaručenou v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny.
2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí zjistil, že Městský soud v Brně usnesením č. j. 40 P 29/2015-M180 ze dne 8. 7. 2015 rozhodl tak, že stěžovatelka je povinna odevzdávat otci jejich nezletilého syna ke styku v každém sudém kalendářním týdnu v roce od pátku 16.00 hodin do neděle 18.00 hodin, a to na adrese A1, kam též otec má povinnost syna po styku předávat. Krajský soud v Brně napadeným usnesením č. j. 19 Co 327/2015-532 ze dne 26. 11. 2015 změnil citované usnesení vydané Městským soudem v Brně tak, že otec je oprávněn se se synem stýkat každou sobotu v každém sudém kalendářním týdnu v sobotu od 10.00 do 18.00 hodin a v neděli od 10.00 do 18.00 hodin, přičemž místem předání a převzetí syna jsou A1.
3. Krajský soud v napadeném rozhodnutí uvedl, že mezi rodiči panují neshody ohledně rozsahu a podmínek styku. Matka (stěžovatelka) odmítá syna otci ke styku předávat za jiných podmínek, než které si sama nadiktuje (styk na krátkou dobu a v její přítomnosti), což již samo o sobě odůvodňuje potřebu vydání předběžného opatření ohledně přiměřeného styku nezletilého s otcem do doby, než bude rozhodnuto ve věci samé. Tvrzeními matky o nezpůsobilosti otce k tomu mít sám dítě na delší dobu styku než ona chce, se odvolací soud zabýval, avšak shledal je jako o tvrzení nepodložená či o matkou zveličené banality. Na rozdíl od otce dítěte, jenž se dle spisu o stěžovatelce vyjadřoval uměřeně, zahrnula stěžovatelka soud desítkami listin, z nichž plyne značná její nenávist k otci (jenž přitom momentálně nechce víc, než se adekvátně stýkat se synem) a její (mylná) představa, že to bude ona, kdo bude výhradně rozhodovat o délce a podmínkách styku otce s nezletilým. Městský soud dále vysvětlit v napadeném rozhodnutí, že předávání nezletilého ke styku bylo ustanoveno v A, kde stěžovatelka vlastní dům, má možnost se tam zdržovat a také se tam zdržovala (v soudním spise je např. lékařská zpráva ze 16. 4. 2015 o tom, že nezletilý byl převzat do péče praktické lékařky v A). Je plně v možnostech matky se alespoň jeden víkend za 14 dnů zdržovat v A. a není důvod, aby otec přejížděl se synem z O. sem a tam do B. a zpět nebo aby si platil hotel, neboť sám bydlení v O. nemá. Krajský soud stěžovatelce v napadeném rozhodnutí vysvětlil, že její představa, že to bude výhradně ona, kdo bude určovat kdy a za jakých podmínek se bude otec se synem stýkat, je dlouhodobě zcela neudržitelná a bezdůvodně opakované či trvalé bránění ve styku otce se synem bude vzato v potaz i při posuzování její výchovné způsobilosti.
4. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti uvádí, že adresa soudem stanovená jako místo předávání nezletilého syna v A. není jejím bydlištěm ani bydlištěm jejího nezletilého syna. V A. se pouze nachází provozovna společnosti X, stěžovatelka se synem bydlí v O. Stěžovatelka je se synem na rodičovské dovolené a její dům v A. není trvale obýván a dostatečně udržován. Stěžovatelka tedy není schopna dostát povinnosti jí dané napadeným usnesením. Stěžovatelka je přesvědčena, že ji otec šikanuje tím, že na ni podává návrhy na výkon napadeného rozhodnutí.
5. Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy ČR) a jeho úkolem není plnit funkci další odvolací instance. Ústavní soud může do rozhodovací činnosti obecných soudů zasáhnout pouze v případě, že napadené rozhodnutí vybočuje z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv a svobod. Ústavní stížnost je však jen pokračující polemikou s dobře odůvodněnými závěry obou obecných soudů, které již ve věci rozhodovaly, přičemž stěžovatelčiny argumenty jsou prakticky totožné s těmi, které stěžovatelka používala v řízení před nimi. Ústavnímu soudu nepřísluší provádět revizi dokazování ve věcech podústavního práva, s jehož výsledky stěžovatelka nesouhlasí. Důvodnost kasačního zásahu Ústavního soudu by nastala jen tehdy, pokud by provedené dokazování či rozhodnutí ve věci bylo projevem svévole obecného soudu, či v extrémním rozporu s ústavně zaručeným právem stěžovatelky na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny. K tomuto však v nyní posuzovaném případě nedošlo, neboť soudy se pečlivě zabývaly námitkami stěžovatelky a své rozhodnutí řádně a srozumitelně odůvodnily.
6. Ústavní soud dále považuje za nutné zdůraznit, že sám poskytuje ochranu konstitučně garantovaným právům a svobodám až tehdy, kdy ji nemůže poskytnout jiný orgán veřejné moci. Z toho důvodu je třeba vycházet ze zásady, že ústavní stížností by měla být napadána konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, nikoli však dílčí procesní rozhodnutí, i když jsou sama o sobě pravomocná, tedy přestože proti nim byly všechny dostupné opravné prostředky vyčerpány, pokud právní řád takové prostředky vůbec předvídá (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 292/05 ze dne 29. 9. 2005 (U 23/38 SbNU 587). Z tohoto pravidla činí Ústavní soud výjimky, na základě nichž lze napadnout i pravomocné rozhodnutí, které toliko uzavírá určitou část řízení nebo které řeší jistou procesní otázku, ačkoli řízení ve věci samé ještě neskončilo.
7. K otázce způsobilosti předběžného opatření (jako opatření prozatímní povahy) zasáhnout do základních práv a svobod účastníků řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi (ač s nemalou mírou rezervovanosti) vyjádřil tak, že tuto způsobilost vyloučit nelze. Podstatou jeho přezkumu však může být jen posouzení ústavnosti takového rozhodnutí; Ústavní soud však v postupu obecných soudů neshledal nesoulad s ústavně zaručeným právem stěžovatelky na spravedlivý proces či ochranu rodinného života, a proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. března 2016
David Uhlíř, v. r.
předseda senátu