ECLI:CZ:US:2016:1.US.71.16.1
sp. zn. I. ÚS 71/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Davidem Uhlířem o ústavní stížnosti 1. Jiřího Hnidáka a 2. Ing. Věry Hnidákové, zastoupeným JUDr. Ing. Františkem Fílou, Ph.D., advokátem se sídlem Praha 5 - Zbraslav, K Radotínu 15, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. prosince 2012 č. j. 9 Cmo 339/2012-788, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. prosince 2014 č. j. 9 Cmo 3/2013-889, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. června 2013 č. j. 32 Cdo 3389/2013-851 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. září 2015 č. j. 32 Cdo 3276/2015- 930, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. V ústavní stížnosti, podané k poštovní přepravě dne 7. ledna 2016, doručené Ústavnímu soudu dne 8. ledna 2016 a doplněné podáním ze dne 19. dubna 2016, stěžovatelé podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhovali zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí pro porušení jejich základního práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z podané ústavní stížnosti a spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 51 Cm 42/1997 vyplývá, že původní žalobkyně Investiční a poštovní banka, a. s., se domáhala vůči stěžovatelům zaplacení 60 935 046 Kč s příslušenstvím z titulu nezaplacených pohledávek na jistině a příslušenství z úvěrových smluv. Usnesením ze dne 11. května 2001 č. j. 51 Cm 42/1997-108 městský soud připustil přistoupení Nakladatelství H+H Vyšehradská, s. r. o. jako 3) žalovaného do řízení na straně žalované. Usnesením ze dne 15. listopadu 2004 č. j. 51 Cm 42/1997-207 městský soud rozhodl o procesním nástupnictví na straně žalobkyně tak, že v řízení se pokračuje se společností Alia Trade, s. r. o., jako s právní nástupkyní žalobkyně.
3. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 20. dubna 2010 č. j. 51 Cm 42/1997-649 byla žaloba v celém rozsahu zamítnuta [pro nedostatek aktivní legitimace na straně žalobce a ve vztahu ke 3) žalované i pro nedostatek její pasivní legitimace], žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení a žalobkyni Alia Trade, s. r. o. byla uložena povinnost k náhradě nákladů státu ve výši 464 Kč. Tento rozsudek napadla žalobkyně odvoláním. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 11. prosince 2014 č. j. 9 Cmo 3/2013-889 napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podali všichni žalovaní dovolání. Nejvyšší soud usnesením ze dne 21. září 2015 č. j. 32 Cdo 3276/2015-930 podané dovolání odmítl jako nepřípustné.
4. Stěžovatelé dále napadli dovoláním usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. prosince 2012 č. j. 9 Cmo 339/2012-788, kterým byli připuštěni další žalobci do řízení, a to b) společnost Creatis, a. s. a c) Anna Trubačová. Nejvyšší soud podaná dovolání zamítl usnesením ze dne 24. června 2014 č. j. 32 Cdo 3389/2013-851.
5. Ústavní soud před tím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, zkoumá, zda ústavní stížnost splňuje požadované náležitosti a zda jsou dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu.
6. Podle ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost je možno podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje.
7. Z obsahu spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 51 Cm 42/1997 a potvrzení o dodání a doručení do datové schránky se podává, že ve věci návrhu na zrušení usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. prosince 2012 č. j. 9 Cmo 339/2012-788 bylo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. června 2013 č. j. 32 Cdo 3389/2013-851 právnímu zástupci stěžovatelů doručeno dne 10. července 2014. Za situace, kdy ústavní stížnost byla podána k poštovní přepravě dne 7. ledna 2016, stalo se tak evidentně po uplynutí dvouměsíční lhůty určené k podání ústavní stížnosti (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
8. Pokud se týká napadeného usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. prosince 2014 č. j. 9 Cmo 3/2013-889 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. září 2015 č. j. 32 Cdo 3276/2015-930, bylo usnesení dovolacího soudu právnímu zástupci stěžovatelů doručeno v pátek dne 6. listopadu 2015. Pokud stěžovatelé v ústavní stížnosti uvádějí, že jim bylo předmětné rozhodnutí dovolacího soudu doručeno dne 9. listopadu 2015, tak se jedná o doručení třetí žalované, a to Nakladatelství H+H Vyšehradská, s. r. o., která ovšem ústavní stížnost nepodala. Lhůta k podání ústavní stížnosti tak uplynula ve středu dne 6. ledna 2016 (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
9. Z výše uvedeného je zřejmé, že ústavní stížnost proti napadeným usnesením byla podána po lhůtě k tomu určené. Uvedená dvouměsíční lhůta k podání ústavní stížnosti, podmiňující vedle dalších požadavků možnost jejího věcného projednání, je nepřekročitelná a marné uplynutí této lhůty zákon o Ústavním soudu neumožňuje jakkoliv zhojit.
10. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. července 2016
David Uhlíř v. r.
soudce zpravodaj