ECLI:CZ:US:2016:1.US.78.16.1
sp. zn. I. ÚS 78/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Tomášem Lichovníkem v právní věci stěžovatele Petra Nevluda, zastoupeného JUDr. Jaroslavem Brožem MJur, advokátem se sídlem Marie Steyskalové 767/62, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě č. j. 11 Nc 18/2015-59 ze dne 29. 10. 2015, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem, doručeným Ústavnímu soudu dne 8. 1. 2016, domáhal se stěžovatel zrušení v záhlaví označeného usnesení Krajského soudu v Ostravě, jímž bylo rozhodnuto, že soudkyně Okresního soudu v Ostravě JUDr. Hana Králová není vyloučena z projednávání a rozhodnutí ve věci vedené u téhož soudu pod sp. zn. 59 C 143/2015. Napadeným rozhodnutím podle mínění stěžovatele Krajský soud v Ostravě zasáhl do jeho práva na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, dále porušil čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), jakož i zákaz libovůle zakotvený v čl. 2 odst. 3 Ústavy.
Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda návrh splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jeho projednání, stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. V projednávané věci Ústavní soud přitom zjistil, že stěžovatel brojí proti procesnímu rozhodnutí, proti kterému není ústavní stížnost (v dané fázi soudního řízení) přípustná, resp. je předčasná.
Ústavní soud ve své judikatuře akcentuje skutečnost, že sám poskytuje ochranu konstitučně garantovaným právům a svobodám až tehdy, kdy ji nemůže poskytnout jiný orgán veřejné moci. Je proto třeba vycházet ze zásady, že ústavní stížností by měla být napadána konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, nikoli dílčí rozhodnutí, i když jsou sama o sobě pravomocná, tedy přestože proti nim byly všechny dostupné opravné prostředky vyčerpány, pokud právní řád takové prostředky vůbec předvídá [srov. kupř. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 292/05 ze dne 29. 9. 2005 (U 23/38 SbNU 587)]. Z tohoto pravidla Ústavní soud ve své rozhodovací praxi připustil výjimky, jež spočívají v možnosti napadnout i pravomocné rozhodnutí, které pouze uzavírá určitou část řízení nebo které řeší jistou procesní otázku, ačkoli řízení ve věci samé ještě neskončilo. Musí však být kumulativně splněny dvě podmínky: jednak rozhodnutí musí být způsobilé bezprostředně a citelně zasáhnout do ústavně zaručených základních práv či svobod a dále je třeba, aby se námitka porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod omezovala jen na příslušné stádium řízení, v němž bylo o takové otázce rozhodnuto, tedy aby již nemohla být v rámci dalšího řízení (např. při použití opravných prostředků proti meritorním rozhodnutím) efektivně uplatněna.
V posuzovaném případě Ústavní soud naplnění shora zmiňovaných podmínek neshledal. Je na místě konstatovat, že vydáním napadeného usnesení Krajského soudu v Ostravě o nevyloučení soudce předmětné řízení neskončilo, přičemž stěžovateli je v jeho rámci nadále zachována možnost využít k ochraně svých práv prostředky podle občanského soudního řádu. Teprve po jejich vyčerpání, bude-li se stěžovatel nadále domnívat, že jejich prostřednictvím tvrzený stav protiústavnosti nebyl napraven, se může obrátit na Ústavní soud (srov. např. rozhodnutí ve věcech sp. zn. III. ÚS 2458/15, IV. ÚS 172/15, IV. ÚS 826/14, IV. ÚS 2572/14, II. ÚS 866/14, III. ÚS 305/13, II. ÚS 373/14, III. ÚS 2418/13, IV. ÚS 3805/13 aj., dostupná na http://nalus.usoud.cz).
Z výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu pro nepřípustnost odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. ledna 2016
Tomáš Lichovník v. r.
soudce zpravodaj