ECLI:CZ:US:2016:1.US.809.16.1
sp. zn. I. ÚS 809/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu a soudce zpravodaje Davida Uhlíře, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. Č., t. č. Věznice Stráž pod Ralskem, zastoupeného JUDr. Josefem Čejkou, advokátem se sídlem v Otrokovicích, nám. 3. května 1606, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince 2015, č. j. 3 Tdo 1474/2015-23, proti usnesení Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně ze dne 19. března 2015, č. j. 6 To 69/2015-448 a proti rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 2. února 2015, č. j. 34 T 224/2014-392, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně a Okresního soudu ve Zlíně, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatel s odkazem na údajné porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod domáhal zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů. Rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 2. 2. 2015, č. j. 34 T 224/2014-392 byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání zločinu pohlavního zneužití podle §187 odst. 1 trestního zákoníku, přečinu ohrožování výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a), c) trestního zákoníku a přečinu svádění k pohlavnímu styku podle §202 odst. 1, 2 písm. a), d) trestního zákoníku. Trestná činnost spočívala v tom, že stěžovatel praktikoval s nezletilým chlapcem (12 let) a nezletilou dívkou (9 let) orální sex a ukazoval jim pornografické materiály. Za to byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvaceti šesti měsíců se zařazením do věznice s dozorem a také mu bylo uloženo ochranné sexuologické léčení v ústavní formě.
2. Odvolání stěžovatele proti tomuto rozsudku bylo usnesením Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně ze dne 19. 3. 2015, č. j. 6 To 69/2015-448 zamítnuto a následně bylo také odmítnuto jeho dovolání, a to usnesením Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2015, č. j. 3 Tdo 1474/2015-23.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že se trestné činnosti, kladené mu za vinu, nedopustil, jak opakovaně před soudy všech stupňů také tvrdil. Od podání trestního oznámení, až po rozhodnutí se však prý nejednalo o spravedlivý proces. Od počátku bylo trestní řízení ze strany orgánů činných v trestním řízení neobjektivní, s cílem za každou cenu dosáhnout jeho odsouzení. Výslechy nezletilých byly podle názoru stěžovatele zmanipulovány, znalecké posudky byly nesprávné a stěžovateli byla prý nedůvodně nařízena ústavní léčba, i když se řádně léčil ambulantně. Přes jeho návrhy nebyl v této věci slyšen mediační pracovník, který nad ním měl dohled a se kterým spolupracoval, ani lékař, u kterého probíhala jeho ambulantní léčba. Přestože byli podle znaleckého posudku nezletilí prohlášeni za věrohodné osoby, stěžovatel tvrdí, že byli ovlivněni; navíc se prý jednalo o typy, které se rády předvádějí.
4. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. Jako soudní orgán ochrany ústavnosti je Ústavní soud oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů pouze tehdy, jestliže nepostupují ve shodě s Ústavou, ústavními zákony a principy, které vyplývají z Listiny základních práv a svobod, zejména pak její hlavy páté. Pokud soudy respektují jak podmínky dané procesními a hmotněprávními předpisy, tak zásady plynoucí z ústavního pořádku České republiky, nespadá do pravomoci Ústavního soudu činnost a rozhodnutí obecných soudů přezkoumávat.
6. Podle svojí ustálené judikatury hodnotí Ústavní soud spravedlnost trestního procesu jako celku a k vyhovění ústavní stížnosti přistupuje zásadně jen tehdy, jestliže dospěje k názoru, že skutečné pochybení ze strany orgánu veřejné moci vedlo k tomu, že proces jako celek byl vskutku nespravedlivý.
7. V daném případě však obecné soudy postupovaly v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, zjistily skutkový stav věci, o němž nebyly důvodné pochybnosti, v rozsahu, který byl nezbytný pro jejich rozhodnutí. Uvedly, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy opřely svá skutková zjištění, jak se vypořádaly s obhajobou stěžovatele a jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů a při posuzování viny a trestu. Důkazy, provedené v tomto trestním řízení, umožnily soudům dospět bez důvodných pochybností k závěru o vině stěžovatele, kterou soudy správně dovodily z veškerých okolností konkrétního případu.
8. Jak konstatoval odvolací soud, soud prvního stupně shromáždil veškeré potřebné důkazy a náležitě vysvětlil, proč dospěl k závěru o vině stěžovatele. Vycházel přitom z obsahu svědeckých výpovědí především samotných nezletilých, které však nebyly osamoceny a byly podporovány i výpověďmi dalších svědků. Pokud obhajoba poukazovala na účelovost výpovědí nezletilých, soud tuto námitku přesvědčivě vyvrátil. Svědkové a poškození si události vybavovali a vypovídali o nich s přihlédnutím k argumentační úrovni úměrné svému věku. Argumentace konspirativními rysy celého případu ve vazbě na předchozí trestní věc stěžovatele, ve které byl odsouzen za shodnou trestnou činnost, podle soudů obou stupňů neobstojí; naopak, skutečnost, že se již obdobného protiprávního chování dopustil, závěry o vině spíše podporuje.
9. Také Nejvyšší soud se případem stěžovatele dostatečně zabýval, a to i s přímým odkazem na judikaturu Ústavního soudu, týkající se práva na spravedlivý trestní proces. Zvážil přitom relevanci námitek stěžovatele proti skutkovým zjištěním, zda se nejedná o extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy, žádné pochybení však neshledal.
10. Z napadených rozhodnutí v žádném případě neplyne, že by postup orgánů činých v trestním řízení byl neobjektivní - jak stěžovatel uvádí - a vedený s cílem za každou cenu dosáhnout jeho odsouzení. Soud prvního stupně se také vyjádřil k námitce stěžovatele proti znaleckému posudku: žádné věcné námitky proti odbornosti znalkyň vzneseny nebyly a soud neměl důvod vyžádat si další (revizní) znalecký posudek. Výslech MUDr. Zdeňka Trpělky, ke kterému stěžovatel docházel v rámci uloženého sexuologického ochranného léčení, by podle soudu nemohl nijak přispět k objasnění věci.
11. Závěry obecných soudů jsou logické, řádně odůvodněné a nevykazují znaky libovůle. Povinností Ústavního soudu je reagovat pouze na zásahy orgánů veřejné moci, zejména obecných soudů, svým charakterem nejzávažnější, jejichž intenzita je natolik vysoká, že nezbývá než konstatovat porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod. K takové situaci v dané věci nedošlo a nebyly zjištěny žádné skutečně podstatné vady, zasahující do ústavní roviny.
12. Ústavní stížnost tedy byla odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. března 2016
David Uhlíř v. r.
předseda senátu