ECLI:CZ:US:2016:1.US.819.14.2
sp. zn. I. ÚS 819/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudce Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) městské části Praha - Křeslice, se sídlem Praha 10 - Křeslice, Štychova 2, 2) Ing. Václava Šepse a 3) Jaroslavy Řehákové, všech zastoupených JUDr. Michalem Bernardem, Ph.D., advokátem se sídlem Tábor, Příběnická 1908, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 12. 2013 č. j. 3 Ao 9/2011-237, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Včas a řádně podanou ústavní stížností se stěžovatelé pro tvrzený zásah do ústavně zaručených práv - práva stěžovatelů na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva stěžovatelky 1) na samosprávu, garantovaného čl. 8 Ústavy ČR (dále jen "Ústava"), a práv stěžovatelů 2) a 3) na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny a na příznivé životní prostředí podle čl. 35 Listiny - domáhali zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí obecného (správního) soudu.
2. Usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 12. 2013 č. j. 3 Ao 9/2011-237 byl odmítnut návrh stěžovatelů na zrušení opatření obecné povahy, a to závazné části územního plánu hlavního města Prahy, schváleného usnesením zastupitelstva hlavního města Prahy č. 10/05 ze dne 9. 9. 1999, v části textového i grafického vymezení koridoru veřejně prospěšné stavby č. 20, kategorie DK, označené jako Šeberov - Vestecká spojka (SO - D1) a MÚK EXIT 4 (D1 - Vestecká spojka), včetně příslušných ustanovení obecně závazné vyhlášky hlavního města Prahy č. 32/1999 ze dne 26. 10. 1999. Nejvyšší správní soud u navrhovatelů (stěžovatelů) dovodil nedostatek aktivní procesní legitimace, a proto návrh na zrušení opatření obecné povahy odmítl podle §46 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále i jen "s. ř. s."). U stěžovatelky 1) byl Nejvyšším správním soudem návrh odmítnut dílem i z důvodu podání neoprávněnou osobou podle §46 odst. 1 písm. c) s. ř. s.
3. Usnesením rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 6. 2013 č. j. 3 Ao 9/2011-219 byl vysloven právní názor, že městská část hlavního města Prahy je způsobilá podat návrh na zrušení územního plánu hlavního města Prahy nebo jeho části (§101a s. ř. s.). V ústavní stížností napadeném rozhodnutí se Nejvyšší správní soud s usnesením rozšířeného senátu vypořádal tak, že (byť v obecném smyslu uznal způsobilost městské části hlavního města Prahy podat návrh na zrušení opatření obecné povahy - územního plánu hlavního města Prahy) doplnil nutnost posouzení aktivní legitimace u stěžovatelky 1) z pohledu zkrácení na právech.
4. Vyhláška hlavního města Prahy č. 32/1999, která zveřejnila závaznou část územního plánu hlavního města Prahy, byla publikována dne 26. 10. 1999. Návrh na zrušení opatření obecné povahy byl ovšem podán až dne 29. 12. 2011, tedy více než dvanáct let po účinnosti vyhlášky a dva dny před nabytím účinnosti novely soudního řádu správního, která podobný postup vyloučila. Samotným záměrem stavby Vestecké spojky, ve kterém stěžovatelka 1) spatřovala překážku pro zpracování programu rozvoje, nebylo podle názoru Nejvyššího správního soudu porušeno právo na samosprávu podle čl. 8 Ústavy, neboť označená stavba není postavena na území Městské části Praha - Křeslice, kde stěžovatelka 1) vykonává svou samosprávu, a z převažující části ani na území hlavního města Prahy.
5. Ve vztahu ke stěžovatelům 2) a 3) Nejvyšší správní soud v napadeném rozhodnutí konstatoval, že opatřením obecné povahy nedošlo k dotčení na vlastnickém právu hrozbou vyvlastnění nemovitostí ve veřejném zájmu nebo změnou ve funkčním využití pozemků. Doplnil, že stěžovatelé 2) a 3) nejsou majiteli nemovitostí sousedících s pozemky určenými k provedení záměru, svá práva v době přípravy územního plánu nehájili a návrh k soudu podali až s velkým časovým odstupem.
II.
Argumentace stěžovatelů a ostatních účastníků řízení
6. V ústavní stížnosti bylo argumentováno, že Nejvyšší správní soud rozhodl v rozporu s principy spravedlnosti, pokud v nesouladu s faktickým i právním stavem usuzoval na nedostatek aktivní legitimace stěžovatelů k návrhu na zrušení části územního plánu hlavního města Prahy a nevypořádal se s námitkami o nezákonnosti opatření obecné povahy. Rozhodnutím Nejvyššího správního soudu byl porušen i princip předvídatelnosti soudního rozhodování, neboť nebylo postupováno v souladu s dosavadní judikaturou, včetně usnesení rozšířeného senátu ze dne 11. 6. 2013 č. j. 3 Ao 9/2011-219, které bylo vydáno v posuzovaném případě.
7. Stěžovatelé namítali svou aktivní legitimaci k podání návrhu na zrušení opatření obecné povahy (části územního plánu hlavního města Prahy). Stěžovatelkou 1) bylo poukázáno mj. na okolnost dopravního propojení území Městské části Praha - Křeslice s dálnicí D1 a dopravou z jihu Čech., která byla soudem opomenuta.
8. Stěžovatelé vyslovili nesouhlas s právními a skutkovými závěry Nejvyššího správního soudu o nezkrácení na právech (na samosprávu, vlastnictví nebo příznivé životní prostředí) a o nečinnosti v době vydání opatření obecné povahy. Dodali, že procesní pasivita účastníků má mimoto význam toliko u soudního přezkumu proporcionality zásahu.
9. Nejvyšší správní soud se jako účastník řízení na výzvu Ústavního soudu k ústavní stížnosti vyjádřil a navrhl ji zamítnout. Konstatoval, že žalobní legitimace stěžovatelů byla v napadeném rozhodnutí posuzována z pohledu právních závěrů vyslovených v usneseních rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 6. 2013 č. j. 3 Ao 9/2011-219 (o způsobilosti městských částí hlavního města Prahy podat návrh na zrušení územního plánu hlavního města Prahy) a ze dne 21. 7. 2009 č. j. 1 Ao 1/2009-120 (o nezbytnosti plauzibility tvrzení o zkrácení na právech). Pokud jde o stěžovatelku 1), právo na samosprávu u městských částí hlavního města Prahy není originální, avšak je odvozeno od práva hlavního města Prahy na samosprávu. Podle stěžovatelky 1) je de facto zájem městských částí prvotní a zájem vyššího celku až odvozený, což Nejvyšší správní soud nemá za proporcionální. Do územního plánu je možno zasahovat toliko v zásadních případech porušení zákona. K řešení politických sporů o podobu územního plánu mezi městskými částmi a hlavním městem Prahou však možnost soudní ochrany neslouží. Nejvyšší správní soud pak poznamenal, že obdobný názor na žalobní legitimaci městských částí hlavního města Prahy byl vysloven i v rozsudku ze dne 24. 4. 2014 č. j. 4 Aos 1/2013-125 nebo v rozsudku ze dne 24. 10. 2014 č. j. 7 As 43/2014-62. Uvedl dále, že plauzibilitu tvrzení o zkrácení na právech soud posuzuje vždy s ohledem na okolnosti případu. Co do celkových dopadů na rozvoj městské části je potom významný rozdíl mezi dopady z provozu mezinárodního letiště a z provozu jedné křižovatky, jež mohla být podle původních, nyní soudem zrušených, záměrů výsledkem v zásadě dvouproudé silnice II. třídy.
10. Pokud jde o žalobní legitimaci stěžovatelů 2) a 3), Nejvyšší správní soud v obsahu vyjádření k ústavní stížnosti i ve vztahu k označeným účastníkům konstatoval, že plauzibilitu tvrzení o zkrácení na právech posuzoval podle okolností případu, avšak se základem v právním posouzení, a to z pohledu vymezení okruhu osob, jež mohou být územním plánem přímo dotčeny na svých právech. V dané souvislosti Nejvyšší správní soud odkázal na usnesení rozšířeného senátu ze dne 21. 7. 2009 č. j. 1 Ao 1/2009-120, kterým jsou za takové osoby považovány v zásadě toliko ty, které v procesu projednávání a schvalování územního plánu mohou podávat námitky, nikoliv pouze připomínky. K faktickému dotčení na právech totiž dochází u vlastníků nemovitostí nikoli vydáním územního plánu, nýbrž až v navazujících řízeních (územním a o povolení stavby). Nemá tedy smysl vyhodnotit žalobní legitimaci k podání návrhu na zrušení územního plánu u osob, které pak nebudou mít postavení účastníků v dalších řízeních. Ani námitky stěžovatelů 2) a 3) proto Nejvyšší správní soud neuznal důvodnými.
11. Hlavní město Praha (v soudním řízení správním odpůrce) se vzdalo postavení vedlejšího účastníka řízení před Ústavním soudem.
III.
Právní posouzení
12. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů, a proto není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Samotný postup v soudním řízení, hodnocení skutkového stavu, výklad a aplikace podústavního práva jsou úlohou obecných soudů. K zásahu do činnosti orgánů veřejné moci je Ústavní soud oprávněn, pokud svými rozhodnutími porušily ústavně zaručená práva či svobody účastníka řízení. Rozměru zásahu do základních práv nebo svobod ovšem dosahuje toliko interpretace a aplikace práva, která byla provedena ve výrazném rozporu s principy spravedlnosti.
13. Z ústavněprávního pohledu je možno posuzovat pouze otázky, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu se skutkovým stavem, zda procesním postupem soudů nebyly porušeny principy spravedlivého procesu, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, anebo zda naopak došlo k zásahu orgánů veřejné moci, kterým bylo dotčeno ústavně garantované právo nebo svoboda.
14. Napadené rozhodnutí obecného soudu lze pokládat za ústavně konformní výsledek soudního řízení správního. Závěr o nedostatku aktivní legitimace stěžovatelů k podání návrhu na zrušení opatření obecné povahy (části územního plánu hlavního města Prahy) nevybočuje z kautel ústavnosti. Nejvyšší správní soud dostatečně a logicky odůvodnil názor o nezkrácení na právech, pro který nedovodil aktivní procesní legitimaci stěžovatelů k návrhu na zrušení opatření obecné povahy.
15. Ústavní soud konstatuje, že na podstatný zásah do práva na samosprávu podle čl. 8 Ústavy u stěžovatelky 1) není možno vzhledem k okolnostem případu (podávajícím se z odůvodnění napadeného rozhodnutí) usuzovat. V ustanovení čl. 100 odst. 1 Ústavy se uvádí, že územní samosprávné celky jsou územními společenstvími občanů, která mají právo na samosprávu. Územním samosprávným celkům, i městským částem hlavního města Prahy, je dáno právo na samosprávu v rámci rozhodování o rozvoji vlastního území [viz nález Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2013 sp. zn. III. ÚS 1669/11 (N 76/69 SbNU 291)]. Zkrácení na právech územním plánem hlavního města Prahy musí být u městských částí zásadní, aby odůvodnilo zásah do samosprávy hlavního města Prahy ze strany správního soudu.
16. Ani zásadní porušení ústavně garantovaných práv stěžovatelů 2) a 3) na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny, na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a na příznivé životní prostředí podle čl. 35 odst. 1 Listiny nebylo v posuzovaném případě Ústavním soudem vyhodnoceno. Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu bylo odůvodněno řádně a proporcionálně ke skutkovému i právnímu stavu.
17. Ústavní soud proto rozhodl o návrhu stěžovatelů mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, tak, že ho pro zjevnou neopodstatněnost odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. března 2016
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu