ECLI:CZ:US:2016:1.US.821.16.1
sp. zn. I. ÚS 821/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele společnosti EUROVIA CS, a.s., IČ 45274924, se sídlem Praha 1, Národní třída 10, zastoupené JUDr. Janem Oškrdalem, se sídlem Praha 5 Štefánikova 65, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 23 Cdo 2959/2013-539 ze dne 15. 12. 2015, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci č. j. 8 Cmo 443/2012-485 ze dne 12. 3. 2013 a proti rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 15 Cm 124/2008-438 ze dne 29. 6. 2012, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ve včasné a řádně podané ústavní stížnosti se stěžovatel domáhal zrušení napadených rozhodnutí pro porušení svého ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a svého práva na ochranu vlastnictví dle čl. 11 odst. 4 Listiny.
2. Z podané ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že se žalobou ze dne 30. 5. 2008 vedlejší účastník, IMOS GROUP s. r.o. jako žalobce domáhal na stěžovateli zaplacení částky 7,679.760,30 Kč a náhrady nákladů řízení. V průběhu soudního řízení vzal žalobce žalobu zpět ohledně částky 4,014.379,30 Kč a rozšířil žalobu o 8.063,- Kč. Žalovaný nárok opíral o plnění ze smlouvy o dílo, jejímž předmětem byla akce "Silnice 1/49 Zlín - Malenovice 2", resp. o vícepráce, které pro stěžovatele na této akci provedl. Napadeným rozsudkem č. j. 15 Cm 124/2008-438 ze dne 29. 6. 2012 Krajský soud v Brně žalobě vyhověl a uložil stěžovateli zaplatit žalobci částku 3,673.444 Kč. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel prostřednictvím svého právního zástupce dne 9. 10. 2012 odvolání. Napadeným rozsudkem č. j. 8 Cmo 443/2012-485 ze dne 12. 3. 2013 Vrchní soud v Olomouci rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Napadeným snesením č. j. 23 Cdo 2959/2013-539 ze dne 15. 12. 2015 Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl.
3. Předmětem sporu před obecnými soudy byla úhrada víceprací, které vedlejší účastník pro stěžovatele provedl podle smlouvy o dílo na dodávku stavebních prací. Nalézací soud, soud odvolací i dovolací tento nárok žalobce uznaly s tím, že ke změně smlouvy o dílo došlo tím, že stěžovatel tyto práce u žalobce objednal zápisem ve stavebním deníku a žalobce tuto objednávku akceptoval tím, že objednané práce provedl. Podle závěru obecných soudů tak účastníci uzavřeli dodatky ke smlouvě o dílo v souladu s §275 odst. 4 obchodního zákoníku, přičemž navíc je zřejmé, že vedlejší účastník provedl stěžovatelem objednané práce. Cena prací (v tomto případě víceprací) pak vycházela z jednotkových cen, uvedených v nabídce vedlejšího účastníka, a soudy tento způsob stanovení ceny víceprací respektovaly. Obecné soudy pak ve svých napadených rozhodnutích shledaly nedůvodnou námitku stěžovatele, že se v posuzované případě nedodržela procedurální pravidla stanovená v obchodních podmínkách jako podmínka vzniku nároku na úhradu víceprací.
4. Stěžovatel spatřuje zásah do svých základních práv v tom, že obecné soudy nerozhodly v souladu s jeho námitkami. Vedlejší účastník totiž nepředložil v soudním řízení důkazy o tom, že by splnil podmínky, stanovené pro úhradu víceprací v obchodních podmínkách, a soudy nevyhověly stěžovatelově námitce v tomto směru. Odůvodnění obecných soudů mu pak v tomto směru připadá nedostatečné, a tedy rozporné s jeho právem na spravedlivý proces. Krom toho se stěžovatel domnívá, že musí uhradit více než účelné náklady, a proto došlo i k zásahu do jeho vlastnického práva, neboť mu soudy uložily uhradit více, než by bylo souladné s §549 odst. 2 obchodního zákoníku.
5. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
7. Nad rámec uvedeného pak Ústavní soud připomíná svou ustálenou judikaturu zdůrazňující zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci ze strany Ústavního soudu a související zásadu jeho zdrženlivosti v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Ústavnímu soudu ve světle výše nastíněných principů nepřísluší role interpreta podústavního práva a zásadně se v tomto ohledu zdržuje zásahů do činnosti obecných soudů. Výjimku z této zásady představují pouze případy, kdy by interpretace trpěla tak výraznými vadami, že by byla způsobilá zasáhnout i do práv na ústavní úrovni, např. pokud by interpretace vykazovala znaky svévole [srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 181/14 ze dne 13. 3. 2014, usnesení sp. zn. IV. ÚS 3006/13 ze dne 12. 3. 2014]. V projednávaném případě však k takové situaci nedošlo. Soudy pouze provedly takovou interpretaci a aplikaci podústavního práva, s níž stěžovatel nesouhlasí. Stěžovatel před Ústavním soudem jen opakuje své námitky z řízení před obecnými soudy, které směřují jen do hodnocení naplnění podmínek stanovených podústavním právem. Stěžovatelovy námitky tedy nemají ústavní rozměr.
8. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud podanou ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný v souladu s §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. března 2016
David Uhlíř, v. r.
předseda senátu