ECLI:CZ:US:2016:1.US.86.16.1
sp. zn. I. ÚS 86/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti, L. Ž., zastoupeného JUDr. Hanou Marvanovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Maltézské náměstí 481/12, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. října 2015 č. j. 5 Tdo 66/2015-96, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. srpna 2014 č. j. 10 To 85/2014-1528 a rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 10. února 2014 č. j. 6 T 220/2012-1440, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 9. ledna 2016, stěžovatel podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhoval zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že ve věci rozhodující soudy porušily jeho ústavně zaručená základní práva a svobody, zakotvená v čl. 2 odst. 2 a v čl. 8 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i jeho právo na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 38, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 a 3 Listiny a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z obsahu ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Okresního soudu v Hradci Králové sp. zn. 6 T 220/2012 se podává, že rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 10. února 2014 č. j. 6 T 220/2012-1440 byl stěžovatel uznán vinným ad 1) spácháním přečinu přijetí úplatku podle §331 odst. 1 alinea prvá zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění účinném do 30. listopadu 2011 a ad 2) spácháním zločinu sjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle §256 odst. 1, 2 písm. a), c) trestního zákoníku. Za tyto trestné činy byl stěžovatel odsouzen podle §256 odst. 2 trestního zákoníku za použití §43 odst. 1 trestního zákoníku a §58 odst. 1 trestního zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu dvou roků. Dále mu byl uložen peněžitý trest ve výměře 50 denních sazeb ve výši 1 000 Kč, tedy peněžitý trest ve výměře 50 000 Kč a pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání dvou měsíců.
3. K odvolání, podanému stěžovatelem a státním zástupcem Okresního státního zastupitelství v Hradci Králové, rozhodl Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 14. srpna 2014 č. j. 10 To 85/2014-1528 tak, že podle §256 trestního řádu obě podaná odvolání jako nedůvodná zamítl.
4. Proti uvedenému usnesení odvolacího soudu podal stěžovatel prostřednictvím své obhájkyně JUDr. Hany Marvanové dovolání z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, neboť rozhodnutí spočívá na nesprávném hmotněprávním posouzení skutků. Nejvyšší soud podaného dovolání usnesením ze dne 7. října 2015 č. j. 5 Tdo 66/2015-96 odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti vyjádřil nesouhlas s názory vyjádřenými v napadených rozhodnutích ve věci rozhodujícími soudy, napadená rozhodnutí považuje za nezákonná a odporující základním zásadám trestního řízení. Stěžovatel spatřuje namítané porušení svých ústavně zaručených základních práv a svobod v několika aspektech, a to: A/ v porušení práva na obhajobu a zásady kontradiktornosti, B/ v porušení zásady in dubio pro reo a presumpce neviny a C/ v porušení principu ultima ratio a zásady subsidiarity trestní represe. Stěžovatel rovněž napadl provedené důkazní řízení a soudům vytýká, že se řádně nezabývaly otázkou naplnění objektivní a subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu.
6. Pokud se týká skutku ad 1) Výběr dodavatele sanitního vozu od společnosti MEDTEC - VOP, spol. s r. o., došlo podle tvrzení stěžovatele překvapivě ke změně právní kvalifikace až při vynesení rozsudku, kdy se již k jakýmkoliv skutkovým či právním otázkám nebylo možno vyjádřit či navrhnout důkazy, které by závěry soudu prvního stupně vyvracely.
7. V případě skutku ad 2) Výběr dodavatele zdravotnického zásobování - Martin Bičiště - BIČELS, má stěžovatel za to, že jednotlivé důkazy si vzájemně odporují a vyvracejí závěry v nich učiněné, a proto z nich nelze vyvodit jakýkoli jednoznačný závěr o odpovědnosti stěžovatele za spáchání tvrzeného trestného činu. K tomu podle názoru stěžovatele sice zákon č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, ve znění pozdějších předpisů, byl porušen tím, že bylo osloveno týchž 5 soutěžitelů, kteří byli osloveni v předchozím roce, avšak zároveň bylo zamezeno vzniku výrazně vážnější újmy v podobě akutního nedostatku zdravotnického materiálu potřebného k provozu zdravotnické záchranné služby. Zájem na bezproblémovém a akceschopném chodu záchranné služby byl v takto krátkém čase nadřazen zájmu na dodržení jednoho z pravidel zákona o veřejných zakázkách a právě pro podobné situace zákon sám připouští výjimky. Stěžovatel je toho názoru, že v případech, kdy veřejné prostředky neutrpěly žádnou škodu, žádná osoba se v důsledku tohoto jednání neoprávněně neobohatila, žádný subjekt, který by se hypoteticky mohl výběrového řízení účastnit, nebyl opomenut a pouze došlo k formálnímu pochybení při postupu podle zákona o veřejných zakázkách, by neměla být na místě trestní represe, ale měly by být používány k nápravě prostředky netrestní, podle principu ultima ratio. Na podporu svých tvrzení stěžovatel odkázal na závěry uvedené v nálezech Ústavního soudu ze dne 26. listopadu 2009 sp. zn. III. ÚS 2042/08 (N 247/55 SbNU 377), ze dne 29. dubna 2014 sp. zn. I. ÚS 3113/13 (N 72/73 SbNU 315) a ze dne 20. září 2006 sp. zn. I. ÚS 533/05 (N 167/42 SbNU 407).
8. Ústavní soud vzal v úvahu tvrzení předložená stěžovatelem, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí v rozsahu uvedeném stěžovatelem z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. Ústavní soud ve své činnosti vychází z principu, že státní moc může být uplatňována jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Ústavní soud, s ohledem na ústavní vymezení svých pravomocí (čl. 87 Ústavy), zejména respektuje skutečnost - což vyslovil v řadě svých rozhodnutí - že není součástí soustavy obecných soudů, a že mu proto zpravidla ani nepřísluší přehodnocovat "hodnocení" dokazování před nimi prováděné a také mu nepřísluší právo přezkumného dohledu nad činností soudů. Na straně druhé však Ústavnímu soudu náleží posoudit, zda v řízení před obecnými soudy nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele zaručené ústavním pořádkem a v rámci toho uvážit, zda řízení před nimi bylo jako celek spravedlivé.
10. Ústavní soud připomíná, že k porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy dochází primárně za situace, je-li někomu upřena samotná možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud soud o podaném návrhu odmítne jednat či zůstává-li nečinný, či odmítne-li provést důkazy, ač hodnocení jiných provedených důkazů by nevedlo ke zjištění skutkového stavu věci bez důvodných pochybností. Dále pak by bylo možné shledat porušení článku 36 odst. 1 Listiny v případě, že by právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. K takové situaci ale v projednávaném případě nedošlo.
11. Ústavní soud z obsahu odůvodnění napadených rozhodnutí ověřil, že jak soud prvního stupně, tak i soud odvolací, se celou věcí opakovaně zabývaly a náležitě popsaly, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy svá skutková tvrzení opřely, jakými úvahami se řídily a na základě jakých skutečností rozhodly. Z odůvodnění napadených rozhodnutí musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Tak tomu v posuzovaném případě bylo. Stěžovatel spáchání skutků popíral a hájil se v podstatě tím, že úkony spojené s veřejnou soutěží (zadáváním veřejných zakázek) byly v kompetenci jiných pracovníků, jím řízené organizace, kteří za její průběh odpovídali. Sám byl mylně informován o tom, že činnost hodnotící komise byla vykonávána řádně. Na dodání sanitního vozu nebylo zapotřebí vyhlašovat veřejnou soutěž ve formě zjednodušeného podlimitního řízení a mezinárodního kongresu v Dubaji se zúčastnil v rámci pracovněprávního vztahu ke společnosti MEDTEC - VOP, spol. s r. o.
12. Soud první stupně na základě provedeného dokazování výslechem svědků, jakož i provedenými listinnými důkazy dovodil, že stěžovatel se trestné činnosti podrobně popsané ve výrokové části napadeného rozsudku dopustil a při úvaze o druhu a výměře trestu se řídil ustanovením §38 a §39 trestního zákoníku, když přihlédl k povaze a závažnosti spáchaného přečinu, k osobním, rodinným a majetkovým poměrům stěžovatele a k jeho dosavadnímu způsobu života, jakož i k možnosti nápravy; jakož i k chování stěžovatele po činu. Zároveň vzal v úvahu účinky a důsledky, které lze očekávat od trestu pro budoucí život stěžovatele.
13. Soud odvolací v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že se věcí zabýval již podruhé, když usnesením ze dne 18. července 2013 sp. zn. 10 To 164/2013 původně vydaný rozsudek okresního soudu ze dne 18. února 2013 zrušil a věc vrátil touto soudu s pokyny k dalšímu projednání. Nyní přezkoumávaný rozsudek byl vydán v řízení, ve kterém nedošlo k porušení procesních předpisů ani práv obhajoby, které by byly důvodem k rozhodnutí podle §258 odst. 1 písm. a) trestního řádu. Bylo provedeno velmi podrobné dokazování a provedené důkazy pak byly v podrobném odůvodnění napadeného rozsudku vyhodnoceny jednotlivě i ve vzájemných souvislostech postupem podle §2 odst. 6 trestního řádu. Okresní soud se podle názoru odvolacího soudu podrobně vypořádal s obhajobou stěžovatele u každého ze žalovaných skutků a dospěl k závěru, že to byl právě stěžovatel, jako statutární orgán - ředitel Zdravotnické záchranné služby, kdo byl osobou odpovědnou za zákonné provedení výběrových řízení. Z výpovědi svědků MUDr. Maška, Klicperové, Ing. Kelbela, Ing. Nakládala a z vyhodnocení listinných důkazů (zápisy z porad vedení, vytýkací dopis Ing. Kelbelovi a písemnosti související) vyplynulo, že od poloviny roku 2008 si atrahoval zadávání veřejných zakázek právě stěžovatel se svou asistentkou, svědkyní Krempovou. Stěžovateli byly jako vedoucímu pracovníkovi nepochybně známé postupy podle zákona o veřejných zakázkách a věděl, že faktickým neprováděním výběrových řízení ve formě řádného postupu k porušení zákona dochází a byl s tím nejméně srozuměn, tj. jednal v úmyslu eventuálním (§15b trestního zákoníku).
14. Podle závěrů učiněných odvolacím soudem ke skutku ad 1) nemohl soud uznat stěžovatele vinným v celém rozsahu v obžalobě popsaného trestného jednání, dospěl však k závěru, že částí popsaného jednání stěžovatel naplnil znaky skutkové podstaty přečinu přijetí úplatku podle §331 odst. 1 alinea prvá trestního zákoníku, účinného do 30. listopadu 2011. Stěžovatel obdržel v návaznosti na nákup jedné sanitky, od firmy MEDTEC - VOP, spol. s r. o., od níž již dříve za stejnou cenu byl nakoupen větší počet (39 ks) totožně vybavených vozidel, majetkový prospěch ve formě úhrady za letenku a ubytování v hotelu, když navštívil v roce 2009 Mezinárodní veletrh obranné techniky IDEX v Dubaji. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem učiněným soudem prvního stupně, totiž že nešlo o pracovní cestu ani nemohlo jít v dalších souvislostech, zejména při jejím vykazování a úhradě v účetnictví firmy. Uvedená právní kvalifikace je ve všech ohledech pro stěžovatele příznivější, stejnou obhajobu stěžovatel k této výhodě uplatňoval během celého trestního řízení a soud se jí velmi podrobně ve všech ohledech zabýval.
15. K průběhu skutkového děje v bodě obžaloby ad 2) odvolací soud uvedl, že závěr, že stěžovatel s firmou Martin Bičiště - BIČELS podepsal kupní smlouvu dne 22. prosince 2008 a "sjednal" jí tak výhodu tím, že ji vybral bez řádného výběrového řízení jako dodavatele zdravotnického materiálu, byl důkazně podložen. Této firmě tak stěžovatel opatřil výhodu oproti možným dalším soutěžitelům.
16. Krajský soud přezkoumal rovněž výrok o uloženém trestu a s uložením trestu okresním soudem se ztotožnil, neboť soud prvního stupně podle jeho závěru postupoval podle vlastního uvážení všech zákonných hledisek.
17. Také Nejvyšší soud se celou věcí velmi podrobně zabýval, a to ve stručnosti i skutkovými námitkami stěžovatele. Dovolací soud se znovu zabýval provedeným důkazním řízením a ve shodě se soudem odvolacím má závěry nalézacího soudu za odpovídající a nevykazující vad z hlediska hodnocení provedených důkazů, přičemž právě tento soud je s ohledem na to, že důkazy za dodržení zásad bezprostřednosti a ústnosti provedl, ve smyslu trestního řádu a navazující judikatury soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým k hodnocení provedených důkazů a ke zjištění skutkového stavu. Nejvyšší soud k uvedené námitce stěžovatele, že šlo o jednání Ing. Kelbela, který byl osobou odpovědnou za průběh výběrového řízení, konstatoval, že není důvodná, neboť soudy obou nižších stupňů opřely svá rozhodnutí o spolehlivé důkazy, které jim umožnily náležitě zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí. Hodnocení provedených důkazů je podle závěru učiněného dovolacím soudem v odůvodnění rozhodnutí soudu nižších stupňů dostatečně zevrubné a poskytuje dostatečný podklad pro kontrolu správnosti skutkových zjištění, která odpovídají důkazům obsaženým ve spisovém materiálu. Provedené důkazy byly náležitě zhodnoceny a přijatá rozhodnutí byla dostatečně odůvodněna.
18. Dovolací soud se zabýval i námitkami stěžovatele ve vztahu ke změně právní kvalifikace skutku pod bodem 1), naplněním objektivní stránky přečinu přijetí úplatku, vzájemnou souvislostí mezi výběrovým řízením a účastí stěžovatele na mezinárodní konferenci v Dubaji i naplněním objektivní stránky trestného činu sjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě pod bodem 2). K neuvedení zásadní části svědecké výpovědi svědkyně A. Holoušové v usnesení odvolacího soudu a námitce stěžovatele, že se jedná o typický opomenutý důkaz, který má zásadní dopad na celkové právní posouzení jednání stěžovatele, dovolací soud uzavřel, že se o tzv. opomenutý důkaz nejedná, když odvolací soud tuto svědkyni řádně ve veřejném zasedání vyslechl a poté dostatečně vyhodnotil předmětnou svědeckou výpověď a své hodnocení ve svém rozhodnutí náležitě odůvodnil. Stěžovatel ve svém dovolání namítal porušení zásady subsidiarity trestní represe a porušení principu ultima ratio. Dovolací soud k této námitce v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že z principu subsidiarity trestní represe, jako prostředku ultima ratio, vyplývá, že ochrana právních statků má být v prvé řadě uplatňována prostředky práva civilního či správního, a teprve tam, kde je taková ochrana neúčinná a kde porušení chráněných vztahů naplňuje znaky konkrétní skutkové podstaty trestného činu, je namístě uplatňovat trestní odpovědnost a odkázal na relevantní judikaturu Ústavního soudu. Nejvyšší soud přezkoumal, zda na jednání stěžovatele nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu (srov. §12 odst. 2 trestního zákoníku) a má za to, že v konkrétním případě stěžovatele nedošlo k porušení zásady subsidiarity trestní represe a principu ultima ratio, když stěžovatel se svým jednáním dopustil tak flagrantního porušení veřejnoprávního předpisu (zákona o veřejných zakázkách), že nebylo možno postupovat podle §120 zákona o veřejných zakázkách, tedy v rámci řízení o správním deliktu. Nejvyšší soud neshledal námitky stěžovatele vznesené v podaném dovolání důvodné a dodal, že zjištění učiněná soudy nižších stupňů mají svůj pevný základ v předloženém spisovém materiálu. Soud nalézací objasnil a posoudil všechny skutečnosti rozhodné z hlediska skutkového zjištění i právního posouzení, které posléze náležitě přezkoumal i soud odvolací, který se bez pochybností a logicky vypořádal se všemi relevantními námitkami stěžovatele (srov. str. 16 až 33 odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu).
19. Pokud stěžovatel vznesl námitku nerespektování zásady in dubio pro reo, tímto směrem však nebylo důvodu úvahy směřovat vzhledem k tomu, že důvodné pochybnosti o vině stěžovatele za stávající důkazní situace nevznikly. Podle závěru učiněného jak soudem prvního stupně, tak soudem odvolacím ve vztahu k posouzení viny stěžovatele, je možno bez důvodných pochybností označit stěžovatele za pachatele trestné činnosti.
20. Jak plyne z výše uvedeného, stěžovatel v ústavní stížnosti v podstatě opakuje námitky, které uplatňoval v průběhu celého řízení. Ve věci rozhodující soudy se s námitkami stěžovatelem vznesenými vypořádaly v průběhu trestního řízení a žádá-li přezkum těchto námitek, staví Ústavní soud do role další soudní instance, která Ústavnímu soudu nepřísluší. Ústavní soud mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, obsažených v judikatuře Ústavního soudu, jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah, nezjistil.
21. Za výše uvedených okolností proto nemohou mít relevanci ani odkazy stěžovatele na právní závěry uvedené v citovaných rozhodnutích Ústavního soudu, neboť zde chybí přímý vztah k jeho posuzované věci.
22. Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. května 2016
David Uhlíř v. r.
předseda senátu