ECLI:CZ:US:2016:1.US.955.16.1
sp. zn. I. ÚS 955/16
Nález
Nález Ústavního soudu - senátu složeného z předsedy senátu Tomáše Lichovníka a soudců Pavla Rychetského (soudce zpravodaj) a Kateřiny Šimáčkové - ze dne 31. května 2016 sp. zn. I. ÚS 955/16 ve věci ústavní stížnosti V. P., zastoupeného Mgr. Pavlem Černohousem, advokátem, se sídlem Praha 4 - Podolí, Ve svahu 531/1, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 16. února 2016 č. j. 8 As 175/2015-54, kterým byla pro opožděnost odmítnuta stěžovatelova kasační stížnost, spojené s návrhem na zrušení §55 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, za účasti Nejvyššího správního soudu jako účastníka řízení a Etické komise České republiky pro ocenění účastníků odboje a odporu proti komunismu, se sídlem Praha 1, nábř. Edvarda Beneše 128/4, jako vedlejší účastnice řízení.
I. Usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 16. února 2016 č. j. 8 As 175/2015-54 bylo porušeno základní právo stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
II. Usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 16. února 2016 č. j. 8 As 175/2015-54 se ruší.
III. Návrh na zrušení §55 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
1. Ústavnímu soudu byla dne 22. března 2016 doručena ústavní stížnost, kterou se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného usnesení z důvodu tvrzeného porušení svého základního práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Zároveň navrhl, aby Ústavní soud zrušil §55 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní.
2. Rozhodnutím Etické komise České republiky pro ocenění účastníků odboje a odporu proti komunismu ze dne 3. července 2012 č. j. 8949/2012-EKO bylo zamítnuto odvolání stěžovatele proti rozhodnutí Ministerstva obrany ze dne 30. dubna 2012 č. j. 262000516/11/2012-1027, kterým byla zamítnuta žádost stěžovatele o vydání osvědčení účastníka odboje a odporu proti komunismu podle zákona č. 262/2011 Sb., o účastnících odboje a odporu proti komunismu, ve znění pozdějších předpisů. Stěžovatel považoval prvně uvedené rozhodnutí za nezákonné, pročež proti němu podal žalobu, jež byla zamítnuta rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 21. října 2015 č. j. 9 A 158/2012-81. Navazující kasační stížnost pak odmítl Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 16. února 2016 č. j. 8 As 175/2015-54 jako podanou opožděně.
3. K podání kasační stížnosti došlo prostřednictvím e-mailu v poslední den zákonné lhůty podle §106 odst. 2 soudního řádu správního, konkrétně ve středu 2. prosince 2015. Toto podání však nebylo elektronicky podepsáno podle zákona č. 227/2000 Sb., o elektronickém podpisu a o změně některých dalších zákonů (zákon o elektronickém podpisu), pročež mělo být ve smyslu §37 odst. 2 ve spojení s §120 soudního řádu správního písemně doplněno nejpozději v třídenní lhůtě, jejímž posledním dnem bylo v souladu s §40 odst. 3 téhož zákona pondělí 7. prosince 2015. Nejvyšší správní soud ve svém usnesení konstatoval, že k žádnému takovémuto doplnění nedošlo.
II. Argumentace stěžovatele
4. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že jeho kasační stížnost byla odmítnuta jako opožděná v důsledku administrativní chyby Nejvyššího správního soudu. Dne 2. prosince 2015 sice podal kasační stížnost prostřednictvím e-mailu bez elektronického podpisu, a to jak na elektronickou adresu Nejvyššího správního soudu, tak Městského soudu v Praze, dne 6. prosince 2015 nicméně odeslal prostřednictvím poštovního přepravce její písemné vyhotovení, jež adresoval Městskému soudu v Praze (v jedné obálce spolu s podáním k věci vedené pod sp. zn. 4 A 87/2015). Vzhledem k tomu, že podle §106 odst. 4 soudního řádu správního lze podat kasační stížnost i u krajského soudu, který napadené rozhodnutí vydal, bylo toto doplnění učiněno řádně a Nejvyšší správní soud k němu měl přihlédnout. Pakliže tak neučinil a kasační stížnost odmítl pro opožděnost, měl stěžovateli odepřít přístup k soudu.
5. Přímo Nejvyššímu správnímu soudu bylo dne 21. prosince 2015 doručeno ze strany stěžovatele až doplnění kasační stížnosti, které bylo posouzeno jako nová kasační stížnost. V reakci na odmítnutí kasační stížnosti požádal stěžovatel uvedený soud o vysvětlení důvodů, pro které se tak stalo, načež obdržel jeho přípis ze dne 16. března 2016 č. j. 8 As 175/2015-69, podepsaný předsedou příslušného senátu. Z něj se podává, že kasační stížnost byla podána včas a k jejímu odmítnutí došlo "výjimečným nedopatřením", jehož nápravy se nelze domoci jinak než ústavní stížností.
6. Stěžovatel je přesvědčen, že Ústavní soud by neměl působit jako opravná instance a že obdobná pochybení by měla být odstranitelná přímo na úrovni podústavního práva. Tomu ovšem brání nezvratitelná vázanost vydaným usnesením podle §55 odst. 2 soudního řádu správního. Nelze proto vyloučit, že k takovýmto pochybením dnes může docházet i úmyslně za účelem vyhnutí se rozhodování určité "nepříjemné kauzy". Protože napadené ustanovení brání Nejvyššímu správnímu soudu, aby přímo "opravil" své pochybení, Ústavní soud by měl přistoupit k jeho zrušení.
III. Řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud si pro účely tohoto řízení vyžádal spisy vedené u Nejvyššího správního soudu pod sp. zn. 8 As 175/2015 a u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 9 A 158/2012 a vyzval účastníka i vedlejšího účastníka řízení k vyjádření se k ústavní stížnosti.
8. Nejvyšší správní soud ve svém vyjádření z 23. května 2016 odkázal na přípis ze dne 16. března 2016, na který poukazoval i stěžovatel. Uznal, že kasační stížnost byla podána včas, byť nebyla ve lhůtě doručena Nejvyššímu správnímu soudu, ale Městskému soudu v Praze. Ústavní stížnost považuje za důvodnou.
9. Etická komise České republiky pro ocenění účastníků odboje a odporu proti komunismu se k ústavní stížnosti nevyjádřila.
10. Vzhledem k tomu, že účastník řízení akceptoval důvodnost námitek stěžovatele, Ústavní soud jeho vyjádření již stěžovateli nezasílal a rovnou přistoupil k věcnému posouzení jeho ústavní stížnosti. Ústavní soud se navíc sám - pokud jde o posouzení včasnosti jeho kasační stížnosti - v plném rozsahu ztotožnil s argumentací stěžovatele, a tedy poskytnutí dalšího prostoru pro jeho reakci na stanovisko účastníka řízení a případné doplnění jeho argumentace by nebylo účelné.
11. Ve smyslu §44 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozhodl Ústavní soud ve věci bez konání ústního jednání, neboť od něj nebylo lze očekávat další objasnění věci.
IV. Vlastní posouzení
12. Ústavní stížnost je přípustná, byla podána včas a osobou k tomu oprávněnou a splňuje i další zákonem stanovené formální náležitosti; zároveň je důvodná.
13. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), §72 a násl. zákona o Ústavním soudu] se Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánů veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. To znamená, že jejich ochrana je jediným důvodem, který otevírá prostor pro zásah do rozhodovací činnosti těchto orgánů, což platí i pro případné přehodnocení jejich skutkových zjištění nebo právních závěrů. Tento závěr se přitom uplatní i ve vztahu k postupu a rozhodování obecných soudů. Ústavní soud totiž není v postavení jejich další instance, a tudíž jeho zásah nelze odůvodnit toliko tím, že se obecné soudy dopustily pochybení při aplikaci podústavního práva či jiné nesprávnosti.
14. Ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny zaručuje každému možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu (a ve stanovených případech u jiného orgánu), podmínkou ovšem je, že se tak musí stát "stanoveným postupem". Odpověď na otázku, co přesně se rozumí tímto postupem, se odvíjí od příslušné zákonné procesní úpravy, která musí uplatnění práva na soudní ochranu (spravedlivý proces) reálně umožňovat. Jsou-li přitom v konkrétním případě splněny podmínky pro projednání určitého návrhu a rozhodnutí o něm, je povinností soudu odpovídající uvedenému základnímu právu, aby k projednání tohoto návrhu přistoupil a ve věci rozhodl.
15. Za "stanovený postup" je třeba považovat i včasné uplatnění procesního prostředku k ochraně práva, tedy jeho podání v zákonné lhůtě k tomu stanovené. Nesprávné posouzení splnění této podmínky, jež by mělo za následek odmítnutí řádně a včas podaného návrhu, který by jinak mohl být věcné projednán (tj. u něhož by absentoval jiný důvod odmítnutí či zastavení řízení o něm, jehož posouzení by nezáviselo na uvážení soudu, který o něm rozhoduje), by mělo vůči osobě, která jej podala, bez dalšího za následek odepření přístupu k soudu, a tím odepření spravedlnosti [srov. nález ze dne 6. června 2007 sp. zn. I. ÚS 750/06 (N 93/45 SbNU 335), nález ze dne 5. prosince 2013 sp. zn. III. ÚS 281/12 (N 210/71 SbNU 477) nebo nález ze dne 15. března 2016 sp. zn. III. ÚS 681/16 (N 45/80 SbNU 555), body 12 a 13]. Rozhodnutím, kterým by byl takovýto procesní prostředek z uvedeného důvodu odmítnut, by bylo porušeno základní právo této osoby na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
16. V projednávané věci není pochyb o tom, že se Nejvyšší správní soud dopustil vůči stěžovateli právě takovéhoto pochybení. Jak totiž Ústavní soud zjistil z vyžádaného spisu, s jehož obsahem plně korespondují výše shrnutá tvrzení účastníků řízení, kasační stížnost proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. října 2015 č. j. 9 A 158/2012-81 sice byla ve středu 2. prosince 2015, tedy v poslední den lhůty k jejímu podání podle §106 odst. 2 soudního řádu správního, podána toliko e-mailem bez elektronického podpisu, a to Městskému soudu v Praze i Nejvyššímu správnímu soudu, v neděli 6. prosince 2015 však byla písemným podáním předaným k poštovní přepravě řádně a včas doplněna. Dodatečná třídenní lhůta ve smyslu §37 odst. 2 ve spojení s §120 soudního řádu správního totiž s ohledem na to, že dne 5. prosince 2015 byla sobota, skončila podle §40 odst. 3 soudního řádu správního až v pondělí 7. prosince 2015. Postačovalo přitom, že toto písemné podání bylo adresováno Městskému soudu v Praze, neboť §106 odst. 4 soudního řádu správního výslovně předpokládá zachování lhůty k podání kasační stížnosti i v případě, byla-li podána u soudu, který vydal napadené rozhodnutí. Kasační stížnost tak byla podána včas. Tím je současně odůvodněn závěr, že Nejvyšší správní soud jejím odmítnutím bez zákonného důvodu odepřel stěžovateli přístup k soudu.
17. Pokud jde o návrh na zrušení §55 odst. 2 soudního řádu správního, toto ustanovení stanoví, že soud je (ve správním soudnictví) vázán usnesením, jakmile je vyhlásil, a nevyhlašuje-li se, doručením. Soud však není vázán usnesením, jímž se toliko upravuje vedení řízení. Jak je patrné z uvedené dikce, i kdyby Ústavní soud shledal toto ustanovení protiústavním, v důsledku čehož by jej v řízení o kasační stížnosti nebylo možné dále použít, tato skutečnost by neměla žádný význam z hlediska projednávané věci. Z hlediska posouzení včasnosti kasační stížnosti totiž toto ustanovení nemá žádný význam a jeho zrušením by nebylo možné dosáhnout ani odstranění stěžovatelem tvrzené mezery spočívající v absenci dalšího opravného prostředku. Ústavní soud proto konstatuje, že v případě uvedeného návrhu není splněna podmínka podle §74 zákona o Ústavním soudu, aby "uplatněním" napadeného ustanovení "nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti", a tudíž stěžovatel nebyl oprávněn k jeho podání.
V. Závěr
18. Z těchto důvodů Ústavní soud podle §82 odst. 1 a odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu vyhověl ústavní stížnosti stěžovatele (výrok I) a podle §82 odst. 3 písm. a) téhož zákona napadené usnesení zrušil (výrok II). Řízení o kasační stížnosti tak bude moci dále pokračovat s tím, že Nejvyšší správní soud v něm bude vázán v tomto nálezu vysloveným právním názorem, podle něhož byla kasační stížnost stěžovatele podána v zákonné lhůtě. Návrh stěžovatele na zrušení §55 odst. 2 soudního řádu správního Ústavní soud odmítl podle §43 odst. 2 písm. b) ve spojení s §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu jako podaný osobou k tomu zjevně neoprávněnou (výrok III).