ECLI:CZ:US:2016:2.US.1014.15.1
sp. zn. II. ÚS 1014/15
Nález
Nález Ústavního soudu - senátu složeného z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka a soudců Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) a Ludvíka Davida - ze dne 24. května 2016 sp. zn. II. ÚS 1014/15 ve věci ústavní stížnosti KATA, a. s., se sídlem Pilníkov 397, 542 42 Pilníkov, zastoupené Mgr. Marianem Pavlovem, advokátem, se sídlem Malé náměstí 125, 500 03 Hradec Králové, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. ledna 2015 č. j. 19 Co 365/2014-293, kterým bylo na základě stěžovatelčina odvolání změněno usnesení soudního exekutora, jímž byl proveden rozvrh rozdělované podstaty získané zpeněžením majetku povinného, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové jako účastníka řízení.
I. Usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. ledna 2015 č. j. 19 Co 365/2014-293 došlo k zásahu do práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
II. Usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. ledna 2015 č. j. 19 Co 365/2014-293 se ruší.
Odůvodnění:
I. Rekapitulace obsahu napadeného rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podanou podle §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno její ústavně zaručené právo na ochranu majetku zakotvené v čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny, resp. podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 20. ledna 2015 č. j. 19 Co 365/2014-293 změnil k odvolání oprávněné KATA, a. s., (stěžovatelky) usnesení JUDr. Tomáše Vrány, soudního exekutora Exekutorského úřadu Přerov, ze dne 8. srpna 2014 č. j. 103 Ex 08191/09-250, jímž byl proveden rozvrh rozdělované podstaty získané zpeněžením majetku povinného, a to mj. tak, že pohledávka oprávněné (stěžovatelky) z přerušené exekuce bude uspokojena ve třetí skupině ve výši 378 460,16 Kč, přičemž za důvodnou byla shledána ve výši 476 514,71 Kč (oproti oprávněnou požadovaným 569 780,23 Kč). O nákladech odvolacího řízení pak nebylo rozhodnuto s odůvodněním, že exekuční řízení dosud neskončilo a rozhodnutí o nich přísluší soudnímu exekutorovi.
II. Rekapitulace obsahu ústavní stížnosti
3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti brojí proti postupu Krajského soudu v Hradci Králové, který nerozhodl o nákladech odvolacího řízení, ačkoliv k tomu byl podle názoru stěžovatelky povinen. V této souvislosti totiž stěžovatelka poukazuje na komunikaci se soudním exekutorem, z níž se podává, že o nákladech odvolacího řízení nebude rozhodovat ani soudní exekutor, a to s odůvodněním, že soudní exekutor rozhoduje pouze o nákladech mezi účastníky exekuce, avšak nikoliv mezi účastníkem exekuce a třetími osobami, přičemž příkazem k úhradě nákladů exekuce nelze přiznat náklady třetímu věřiteli, což je i případ stěžovatelky. Podle názoru soudního exekutora tak mělo být o nákladech řízení rozhodnuto Krajským soudem v Hradci Králové. Stěžovatelka dále zdůrazňuje, že rozhodnutím Krajského soudu v Hradci Králové pro ni exekuční řízení skončilo, neboť jeho účastníky jsou podle §36 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, zásadně oprávněný a povinný, resp. jejich právní nástupci. Pro ostatní subjekty pak platí, že jakmile bylo o jejich právu či povinnosti rozhodnuto, nejsou již dále účastni exekučního řízení, a proto je třeba ve smyslu §151 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "o. s. ř.") ve spojení s §52 odst. 1 exekučního řádu rozhodnut i o nákladech odvolacího řízení. Stěžovatelka připomíná, že v daném případě mělo být aplikováno závazné stanovisko vyjádřené v nálezu Ústavního soudu ze dne 27. srpna 2013 sp. zn. II. ÚS 4104/12 ((N 156/70 SbNU 443), přičemž nerespektováním jeho nosných důvodů došlo k porušení práva na spravedlivý proces.
III. Rekapitulace vyjádření účastníků
4. Ústavní soud si vyžádal vyjádření účastníků a vedlejších účastníků řízení.
5. Krajský soud v Hradci Králové ve svém vyjádření zcela odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí.
6. Vedlejší účastníci na žádost o vyjádření ve stanovené lhůtě nereagovali, popř. se svého postavení vedlejšího účastníka výslovně vzdali.
7. Za dané procesní situace tak Ústavní soud žádná vyjádření k replice již stěžovatelce nezasílal, neboť Krajský soud v Hradci Králové toliko odkázal na odůvodnění svého usnesení a vedlejší účastníci se svého postavení vzdali, resp. na žádost o vyjádření nereagovali.
IV. Vlastní posouzení ústavní stížnosti
8. Ústavní stížnost je přípustná, byla podána včas a osobou k tomu oprávněnou a splňuje i další zákonem stanovené formální náležitosti. Ústavní soud tedy přistoupil k jejímu věcnému posouzení, načež zjistil, že je důvodná.
9. Ústavní soud i v nyní projednávané věci připomíná, že jednou z funkcí ústavní úpravy základních práv a svobod je její "prozařování" celým právním řádem, pročež jsou soudy obecně povinny vykládat právní normy s ohledem na ochranu ústavně chráněných základních práv a svobod účastníků řízení. V každé jednotlivé věci to znamená, že soudy musí interpretovat jednotlivá ustanovení právního řádu v první řadě z pohledu účelu a smyslu ochrany základních práv a svobod, kdy musí při výkladu či aplikaci podústavního práva pečlivě vážit a brát v potaz, aby současně dostály své povinnosti poskytovat ochranu jak právům v rovině podústavního práva, tak právům základním [srov. za všechny příklady nález sp. zn. I. ÚS 185/04 ze dne 14. července 2004 (N 94/34 SbNU 19)].
10. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti rovněž opakovaně zdůrazňuje, že podle čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") je Česká republika právním státem založeným na úctě k právům a svobodám člověka a občana. Princip právního státu je vázán na formální charakteristiky, které právní pravidla v daném právním systému musí vykazovat, aby je jednotlivci mohli vzít v potaz při určování svého budoucího jednání. V této spojitosti Ústavní soud již v řadě svých rozhodnutí vyzdvihl, že mezi základní principy právního státu patří princip předvídatelnosti zákona, jeho srozumitelnosti a vnitřní bezrozpornosti [srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 77/06 ze dne 15. února 2007 (N 30/44 SbNU 349; 37/2007 Sb.; bod 36)]. Bez jasnosti a určitosti pravidel nejsou naplněny základní charakteristiky práva, a tak nejsou ani uspokojeny požadavky formálního právního státu. Každá právní úprava proto musí vyjadřovat respekt k obecným zásadám právním (principům), jako je důvěra v právo, právní jistota a předvídatelnost normativních právních aktů, které strukturují právní řád demokratického právního státu, resp. jsou z něj odvoditelné, ale i nikoli zanedbatelná míra anticipace postupu orgánů veřejné moci ve vztahu k těm subjektům práva, vůči nimž se pravomoci svěřené těmto orgánům právě realizují. Stejné požadavky, to jest předvídatelnost, srozumitelnost a vnitřní bezrozpornost, respekt k obecným zásadám právním, především ústavněprávním principům, jakož i právní jistotu, je tudíž nutno klást i na individuální právní akty, zvláště pak soudní rozhodnutí.
11. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud na druhé straně ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 23. ledna 2008 sp. zn. IV. ÚS 2519/07 (N 19/48 SbNU 205)].
12. V dané věci stěžovatelka Krajskému soudu v Hradci Králové vytýká, že nerozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení ve vztahu ke stěžovatelce, ačkoliv byla se svým odvoláním v podstatné části úspěšná, přičemž o náhradě nákladů řízení nemohl rozhodnout ani soudní exekutor, na kterého problematiku rozhodování Krajský soud v Hradci Králové přenesl. Současně stěžovatelka poukazuje na závěry a nosné důvody vyplývající z výše citovaného nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 4104/12. Ačkoliv nyní projednávaná věc není skutkově zcela totožná s věcí nálezovou, její podstata a důvody, pro které bylo třeba v citované věci zrušit ústavní stížností napadené rozhodnutí, se bez jakýchkoliv pochybností uplatní i na stávající věc. Ústavní soud proto nyní pouze stručně shrnuje podstatu své argumentace obsažené v nálezu sp. zn. II. ÚS 4104/12 a v podrobnostech na něj odkazuje.
13. V prvé řadě je třeba vycházet z toho, že stěžovatelka, která v exekučním řízení nebyla ani oprávněnou, ani povinnou, nýbrž toliko osobou, která mohla v exekučním řízení vystupovat (jako osoba domáhající se uspokojení své pohledávky uplatněné v jiném exekučním řízení, které bylo v době probíhajícího stávajícího přerušeno), přestává být účastna exekučního řízení okamžikem, kdy bylo o jejím právu či povinnosti pravomocně rozhodnuto, což bylo v daném případě okamžikem doručení napadeného rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové. Proto bylo povinností Krajského soudu v Hradci Králové ve smyslu §151 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s §52 odst. 1 exekučního řádu rozhodnout i o náhradě nákladů řízení, a nikoli odkázat na to, že exekuční řízení u něj nekončí a rozhodnutí o nákladech přísluší exekutorovi. Z důvodů blíže vyložených v citovaném nálezu nemůže soudní exekutor (zejména z důvodu jeho vlastního zájmu na výsledku) rozhodovat o úhradě nákladů odvolacího řízení, jehož byl sám účastníkem. Pakliže odvolací soud nerozhodl o náhradě nákladů řízení, ačkoliv tak učinit měl, dopustil se ve vztahu ke stěžovatelce odepření spravedlnosti (denegatio iustitiae), čímž porušil její právo na spravedlivý proces.
14. Lze proto shrnout, že procesním postupem Krajského soudu v Hradci Králové, který nerespektoval závaznou judikaturu Ústavního soudu a nerozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení, bylo porušeno ústavně zaručené právo stěžovatelky na spravedlivý proces a soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, pročež musel Ústavní soud ústavní stížnosti vyhovět a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. ledna 2015 č. j. 19 Co 365/2014-293 podle §82 odst. 1 a odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil.