ECLI:CZ:US:2016:2.US.1030.16.1
sp. zn. II. ÚS 1030/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele S. A. Z., zastoupeného doc. JUDr. Zdeňkem Koudelkou, Ph.D., advokátem se sídlem Optátova 46, Brno, proti souhlasu Krajského státního zastupitelství v Brně se zadržením stěžovatele ze dne 28. 1. 2016 č. j. 1 KZM 2002/2015-63 a proti jinému zásahu orgánu státní moci spočívajícímu v postupu Krajského státního zastupitelství v Brně a Policie České republiky, kterým byl stěžovatel zadržen a zbaven svobody ve dnech 1. až 4. 2. 2016, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatel podal dne 30. 3. 2016 ústavní stížnost prostřednictvím svého advokáta (viz §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Namítá v ní porušení čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 3 odst. 1 Listiny, čl. 4 odst. 4 Listiny, čl. 8 odst. 1, 2 a 3 Listiny, čl. 5 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 14 ve spojení s čl. 5 odst. 1 Úmluvy.
2. Stěžovatel konkrétně napadá souhlas Krajského státního zastupitelství v Brně (dále jen "státní zastupitelství") se svým zadržením ze dne 28. 1. 2016 č. j. 1 KZM 2002/2015-63. Stěžovatel se o něm dozvěděl po svém zadržení dne 1. 2. 2016. Současně napadá tzv. jiný zásah státních orgánů, spočívající v postupu státního zastupitelství a Policie České republiky (dále jen "policie"), kterým byl zadržen a zbaven svobody ve dnech 1. 2. - 4. 2. 2016. Stěžovatel byl zadržen podle zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o mezinárodní justiční spolupráci"), za účelem vydání k trestnímu stíhání do Íránu. K zadržení přitom došlo hned poté, co byl na základě rozhodnutí Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") a po složení peněžité záruky ve výši 150 000 000 Kč propuštěn z vazby v souvislosti s jeho trestním stíháním v České republice. Nebyly současně splněny podmínky pro jeho zadržení. Stěžovatel je občanem České republiky a jeho nesouhlas s vydáním proto vede k nepřípustnosti vydání. Nebyla také splněna podmínka obavy ze stěžovatelova útěku. Ve věci ani nešlo o tzv. extradiční trestný čin. Státní zástupce navíc sám uznal, že Írán v době zadržení ještě České republice nedoručil žádost o vydání. Stěžovateli kromě toho v případě vydání do Íránu hrozil trest smrti. Dne 3. 2. 2016 podal státní zástupce návrh na vzetí stěžovatele do předběžné vazby. Krajský soud ho však usnesením ze dne 4. 2. 2016 sp. zn. 11 Nt 201/2016 zamítl. V tomto rozhodnutí se opřel o právě uvedená tvrzení stěžovatele, který tak byl po dobu 72 hodin neoprávněně zadržován.
3. Ústavní soud si vyžádal vyjádření policie a státního zastupitelství. Policie uvedla, že de iure je za posouzení podmínek pro zadržení osoby odpovědný státní zástupce. Policie proto jednala pouze jako vykonavatel jeho souhlasu. Uhrazení peněžité záruky za účelem propuštění z vazby v rámci probíhajícího trestního řízení nevylučuje obavu z útěku osoby, která by měla byt vydána do jiného státu. Podle §92 zákona o mezinárodní justiční spolupráci je také možné zadržet občana České republiky. Otázka souhlasu osoby, o jejíž vydání se jedná, hraje v řízení roli zpravidla až po vydání souhlasu státního zástupce se zadržením. Ten v projednávané věci předcházel samotnému zadržení. Skutečnost, že soud neshledal podmínky pro vzetí stěžovatele do předběžné vazby, neznamená, že bylo zadržení stěžovatele nezákonné nebo neústavní. Soud posuzoval splnění zákonných podmínek pro uložení jiného procesního institutu a v jiné (pozdější) fázi řízení. Samotné zadržení bylo podle policie proporcionální.
4. Státní zastupitelství ve vyjádření uvedlo, že udělení souhlasu se zadržením v rámci předběžného šetření ve vydávacím řízení a podání návrhu na předběžnou vazbu bylo důvodné a plně v souladu se zákonem. Bez ohledu na rozhodnutí krajského soudu o předběžné vazbě nebyla porušena práva stěžovatele. Vydávací řízení bylo zahájeno na podkladu tzv. žádosti o spolupátrání, zatčení a vydání, doručené Ministerstvem spravedlnosti. Státní zastupitelství poté obdrželo informaci, že v "české" trestní věci stěžovatel požádal o propuštění z vazby. Vzhledem k vydanému usnesení krajského soudu o přípustnosti kauce a jeho konstatování, že důvody útěkové vazby byly nadále dány, bylo nutno zvážit zajišťovací opatření i ve vydávacím řízení. Relevanci pro shledání obavy z útěku mělo nestálé místo pobytu stěžovatele v hotelu, dvojí občanství a soudem konstatované dispozice s nemalými finančními prostředky. Stěžovateli byly vydány vedle íránského pasu rovněž dva české pasy. Nebylo přitom zjištěno, zda stěžovatel skutečně své pasy odevzdal, či zda byly zajištěny. Realizace uloženého předběžného opatření v podobě zákazu vycestování do zahraničí proto nebyla jistá. Zákon nestanovuje žádnou výjimku, která by vylučovala zadržení občana ČR či jeho vzetí do předběžné vazby. Vyjádření souhlasu či nesouhlasu s vydáním lze učinit poté, co bude osoba, o jejíž vydání jde, seznámena s důvody, pro které je žádáno její vydání. Zejména se musí seznámit se skutkovým základem, právní kvalifikací jednání a hrozícím maximálním trestem.
5. V následné replice stěžovatel uvedl, že je-li státu zakázán nějaký cíl, jsou zakázány i cesty vedoucí k tomuto cíli. Vazba je jen zajišťovacím prostředkem pro vydání osoby do ciziny. Není-li možné vydat státního občana, protože odepřel svůj souhlas, není možné jej ani držet z důvodu nemožného vydání ve vazbě, nebo ho zadržet v policejní cele. Opak je zneužití moci a pokřivení práva. Obava z útěku stěžovatele jako důvod vazby, popsaná ve vyjádření státního zastupitelství, je zcela nesmyslná. Z vyjádření státního zastupitelství je zřejmé, že je schopné daný postup zopakovat. Z hlediska ochrany všech občanů ČR před protiprávními postupy státního zastupitelství by Ústavní soud měl takovému zneužívání práva do budoucna zamezit. V doplnění repliky, která byla Ústavnímu soudu zaslána po uplynutí lhůty k jejímu zaslání, pak stěžovatel rozvádí své argumenty uplatněné v ústavní stížnosti v reakci na tvrzení účastníků řízení.
II.
6. Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu") a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Citované ustanovení rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Uvedené platí za předpokladu objektivně založené způsobilosti rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již vzhledem ke své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.
7. Podstatou této ústavní stížnosti je zbavení osobní svobody stěžovatele, ke kterému došlo ve dnech 1. 2. - 4. 2. 2016. Stěžovatel byl zadržen dne 1. 2. 2016 v 15:10 hod. na základě §93 zákona o mezinárodní justiční spolupráci. Státní zástupce dal k zadržení souhlas a zcela v souladu s §93 odst. 3 citovaného zákona pak odevzdal zadrženého stěžovatele ve lhůtě 48 hodin od zadržení soudu s návrhem na vzetí do předběžné vazby. Krajský soud v Brně poté tomuto návrhu nevyhověl. Zadržení stěžovatele proto proběhlo v intencích čl. 8 odst. 3 Listiny. Tímto ustanovením předvídanou roli "pojistky" ochrany osobní svobody stěžovatele pak sehrál krajský soud, který neshledal dostatečné důvody pro uvalení předběžné vazby na stěžovatele.
8. Při popisu rozhodných skutečností nelze přehlédnout určitý - z pohledu stěžovatele - šikanózní rozměr celého případu. Stát stěžovatele na základě vysoké peněžité záruky propustil z vazby s tím, že se stěžovatel částkou 150 000 000 Kč zaručil, že vzhledem k jeho probíhajícímu trestnímu stíhání neopustí Českou republiku. Ihned po propuštění z vazby však byl stěžovatel opět zadržen za účelem vydání do své domovské země, tedy měla být uvalena vydávací vazba ve smyslu §93 zákona o mezinárodní justiční spolupráci, ač bylo zřejmé, že stěžovatel využije svého práva nevyslovit souhlas se svým vydáním jako občan České republiky [§91 odst. 1 písm. a) zákona o mezinárodní justiční spolupráci].
9. Je však třeba poznamenat, že následně bylo v zákonné (viz §93 odst. 3 citovaného zákona) i ústavní (srov. čl. 8 odst. 3 Listiny) lhůtě rozhodnuto soudem tak, že návrhu státního zástupce na vzetí stěžovatele do vazby nebylo vyhověno a stěžovatel byl propuštěn na svobodu. Došlo tedy k nápravě vzniklého stavu standardním zákonným postupem a rozhodnutím orgánu veřejné moci. Za této situace není zásah Ústavního soudu nezbytný, a to již vzhledem k principu subsidiarity ústavního přezkumu a konstantní doktríně minimalizace zasahování do činnosti a aktů orgánů veřejné moci. Nezbývá, než se smířit s faktem, že každý sofistikovaný systém generuje určité množství chyb, nicméně právě proto jsou tu již na nižších stupních ustaveny přezkumné instituce, aby došlo k řádné nápravě takových pochybení. Ke zmíněné nápravě v posuzované věci došlo a satisfakce stěžovatele bylo proto dosaženo již rozhodnutím obecného soudu, který návrh na vzetí stěžovatele do předběžné vazby zamítl. Právě toto rozhodnutí krajského soudu proto považuje Ústavní soud za postačující i z hlediska stěžovatelem požadované "pojistky" proti zneužití jeho základních práv pro futuro.
10. Judikatura Ústavního soudu se ostatně v těchto situacích staví k alternativě deklaratorního výroku o porušení základního práva (na osobní svobodu) s jistou mírou zdrženlivosti. V nálezu sp. zn. IV. ÚS 385/03 ze dne 21. 4. 2004 se konstatuje, že "v době podání ústavní stížnosti byl stěžovatel držen ve vazbě nezákonně a protiústavně, přičemž nápravy tohoto stavu se marně domáhal v rámci soustavy obecných soudů procesními prostředky, na jejichž využití soudy nereagovaly adekvátně; proto jedinou jeho možností, jak se domoci ochrany svého základního práva, zůstala ústavní stížnost". V nyní posuzované věci však byla ústavní stížnost nevyhnutelně podána po odeznění napadeného zásahu do osobní svobody, který trval do zákonem předvídaného rozhodnutí o oprávněnosti tohoto omezení.
11. Na tuto věc lze též vztáhnout judikáty o tzv. jiném zásahu orgánu veřejné moci. Má-li jiný zásah povahu toliko jednorázového zásahu, jenž v době zahájení řízení o ústavní stížnosti již netrvá, jsou obnovení statu quo ante i zákaz pokračování v porušování práva (svobody), adresované orgánu veřejné moci, pojmově vyloučeny. Zásah orgánu veřejné moci napadený ústavní stížností tedy musí být bezprostřední a přítomný, neboť v opačném případě by předmět přezkumu Ústavním soudem nemusel dosáhnout mezí ústavní intenzity [srov. nález sp. zn. I. ÚS 536/06 ze dne 28. 4. 2009 (N 100/53 SbNU 263) či usnesení sp. zn. III. ÚS 1107/09 ze dne 21. 1. 2010]. V relaci k posuzované věci stěžovatele pak nezbývá než konstatovat, že jeho omezení osobní svobody a rozhodování o něm probíhalo v rámci zákonných lhůt.
12. Ze všech uvedených důvodů tedy Ústavní soud stěžovatelovu ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. září 2016
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu