ECLI:CZ:US:2016:2.US.1057.16.1
sp. zn. II. ÚS 1057/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele R. B., právně zastoupeného JUDr. Jiřím Solilem, advokátem se sídlem Jakubská 647/2, Praha 1, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 24. 2. 2015 č. j. 9 T 331/2014-147, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 4. 2015 sp. zn. 6 To 125/2015 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 1. 2016 č. j. 7 Tdo 1195/2015-23, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 1. 4. 2016 se stěžovatel podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhal zrušení shora uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení práv zaručených čl. 36 odst. 1 a čl. 40 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 byl stěžovatel uznán vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku a byl odsouzen podle §147 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání 18 měsíců. Podle §67 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku mu byl uložen také peněžitý trest v celkové výši 30 000 Kč a podle §69 odst. 1 tr. zákoníku mu byl pro případ, že by uložený peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 30 dnů. Podle §228 odst. 1 a §229 odst. 2 tr. zákoníku bylo rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody. Přečinu se měl stěžovatel dopustit jako řidič motorového vozidla, který při couvání přehlédl za ním jedoucí cyklistku, kterou srazil a která si pádem přivodila těžkou újmu na zdraví (zlomenina člunkové kosti pravé ruky). Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel odvolání. Městský soud v Praze podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. řádu napadený rozsudek zrušil pouze ve výroku o náhradě škody a podle §259 odst. 3 tr. řádu o ní nově rozhodl. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání z důvodu uvedeném v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Dovolání bylo Nejvyšším soudem odmítnuto jako zjevně neopodstatněné dle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že se celá událost stala jinak, než jak je popsána v odsuzujícím rozsudku. Uvádí, že zastavil, avšak necouval, a poškozená do jeho vozidla narazila, čímž si přivodila pád. K celé události došlo v důsledku toho, že poškozená dostatečně nesledovala silniční provoz na vozovce před sebou. Stěžovatel rovněž namítá, že v dané věci nebylo zcela prokázáno, že zlomenina člunkové kosti, kterou utrpěla poškozená, vznikla v důsledku jejího pádu z kola v době předmětné nehody. Stěžovatel proto namítá nepřezkoumatelnost rozhodnutí soudu I. stupně, který podle jeho přesvědčení ignoroval existenci dvou verzí skutkového stavu a bez dalšího si vybral verzi údajné poškozené
4. Po přezkoumání napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů.
6. Co do skutkové roviny trestního řízení platí jako obecný princip, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů. Soud rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i z nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné a které dokazovat netřeba. Do hodnocení provedených důkazů obecnými soudy není Ústavní soud zásadně oprávněn zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné; důvodem k zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu. Zásadám spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny) odpovídá požadavek, aby soudy učiněná skutková zjištění a přijaté právní závěry byly řádně (dostatečně) a srozumitelně (logicky) odůvodněny.
7. V mezích takto limitovaného přezkumu skutkové roviny věci Ústavní soud v postupu obecných soudů porušení ústavních práv a svobod stěžovatele neshledal.
8. Výrok o vině v napadeném rozsudku je podložen dostatečným rozsahem dokazování. Z hlediska ústavněprávního lze proto konstatovat, že obecné soudy ohledně spáchání shora uvedeného přečinu stěžovatelem opřely svá rozhodnutí o adekvátní důkazy, které jim umožnily zjistit skutkový stav věci v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí ve smyslu §2 odst. 5 trestního řádu. I kdyby však byly napadené skutkové závěry z hlediska jejich správnosti kritizovatelné, ústavněprávní reflexi má jen extrémní vybočení ze zákonného rámce provádění a hodnocení důkazů. To však v dané věci zjištěno nebylo. Za tohoto stavu nelze obecným soudům - pokud jde o právní posouzení skutku - nic podstatného vytknout.
9. Závěrem Ústavnímu soudu nezbývá než konstatovat, že - maje obecnými soudy učiněné skutkové a právní závěry za ústavně souladné - postačí v podrobnostech na odůvodnění napadených rozhodnutí odkázat.
10. Protože Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení základních práv stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. července 2016
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu