ECLI:CZ:US:2016:2.US.1133.14.1
sp. zn. II. ÚS 1133/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Z. F., zastoupeného JUDr. Jiřím Navrátilem, advokátem sídlem Zatloukalova 35, Brno, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. ledna 2014 č. j. 5 To 94/2013-93, za účasti Vrchního soudu v Olomouci jako účastníka řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Olomouci jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Stručné vymezení věci
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a to pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z napadeného usnesení Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud"), jakož i ze zamítavého usnesení Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 29. 10. 2013 č. j. 46 T 2/2004-70, se podává, že stěžovatel byl rozsudkem krajského soudu ze dne 18. 3. 2005 sp. zn. 46 T 2/2004 uznán vinným ze spáchání trestného činu podvodu dle §250 odst. 1 a 4 trestního zákona. Dne 3. 6. 2013 podal stěžovatel ke krajskému soudu návrh, jímž se domáhal povolení obnovy řízení. Svůj návrh stěžovatel opíral o nové důkazy, které podle něj nebyly zohledněny v původním trestním řízení. Prvním důkazem bylo písemné vyjádření svědka Slavomíra Chrásta ze dne 9. 11. 2002 ve věci vedené u krajského soudu pod sp. zn. 4 Ro 819/2002-33. Z tohoto nového důkazu stěžovatel v kontextu ostatních provedených důkazů vyvozoval, že výpověď svědka Slavomíra Chrásta v původním trestním řízení je v hlubokém rozporu s jeho vyjádřením v označeném obchodním sporu. Svědek Slavomír Chrást byl podle stěžovatele informován o koupi řepky ozimé, když vrátil věřiteli Hydro Znojmo, a.s. fakturu za řepku jako neoprávněnou a neodůvodněnou a odmítl tuto fakturu uhradit s tím, že by za předmětnou řepku zaplatil dvakrát, jelikož tuto komoditu mu dodala společnost Pojihlaví, a. s. Svědek Slavomír Chrást tedy dle stěžovatele prokazuje, že mu řepku dodala právě společnost Pojihlaví, a. s. Druhým nově označeným důkazem bylo usnesení krajského soudu pod č. j. 45 K 45/2004-92, z něhož stěžovatel dovozoval, že společnost Agrofert Znojmo, a.s., tj. právní nástupce Hydro Znojmo, a.s., jako žalobce v obchodněprávním sporu, neprokázal existenci pohledávky za dodání předmětné řepky ozimé Slavomíru Chrástovi, což podle stěžovatele značí, že společnost Hydro Znojmo, a.s. řepku ozimou nedodala ani neprodala Slavomíru Chrástovi, nebyla mezi nimi uzavřena žádná smlouva, a tudíž Slavomír Chrást nemohl způsobit společnosti Hydro Znojmo, a.s. žádnou škodu tím, že jí uhradil neexistující dluh. Potom ani stěžovatel dle svého mínění nemohl dočasným převodem peněz z účtu Slavomíra Chrásta na svůj účet zapříčinit neuhrazení závazku u společnosti Hydro Znojmo, a.s. a nemohl jí ani způsobit žádnou škodu. Dalšími nově navrženými důkazy se pak stěžovatel pokusil zpochybnit pravdivost a věrohodnost výpovědí svědků Karla Zelníčka, Simony Alwanové a Jana Hella. Mezi tyto důkazy zařadil stěžovatel řadu trestních oznámení různých osob, která souvisela s počínáním jmenovaných svědků v obchodní společnosti Pojihlaví, a. s., jakož i dopisy stěžovatele různým orgánům činným v trestním řízení.
3. Krajský soud návrh stěžovatele na povolení obnovy řízení dle §283 písm. d) trestního řádu zamítl, jelikož neshledal, že by důkazy, které stěžovatel soudu předložil, mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými už dříve odůvodnit jiné rozhodnutí o vině. Stěžovatel toto usnesení napadl stížností k vrchnímu soudu, který ji usnesením dle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítl, jelikož ji neshledal důvodnou.
II. Námitky stěžovatele
4. Stěžovatel namítá, že krajský i vrchní soud nesprávně vyhodnotily stěžovatelovy důkazní návrhy, zejména pak vyjádření svědka Slavomíra Chrásta ze dne 9. 11. 2002, z něhož je dle stěžovatele zjevné, že ve věci prodeje předmětné řepky stěžovatel neučinil nic, co by bylo možno považovat za jednání, kterým by úmyslně, ke škodě majetku společnosti Hydro Znojmo, a.s., obohatil sebe, protože prospěch z prodeje předmětné řepky měl právě svědek Slavomír Chrást. Ten se zřejmě dle mínění stěžovatele důvodně obával, že by se jeho postavení svědka mohlo změnit v postavení obžalovaného, a proto posléze vypovídal v trestní věci jinak, než jak uvedl ve svém písemném vyjádření z 9. 11. 2002, a svojí výpovědí před trestním soudem tak stěžovatele poškodil. K zápočtu výtěžku z prodeje předmětné řepky a pohledávkami mezi společností Pojihlaví, a. s. a Slavomírem Chrástem došlo již bez jakékoli účasti stěžovatele, přičemž osoby zastupující při tomto zápočtu společnost Pojihlaví, a. s. o právech společnosti Hydro Znojmo, a. s. věděly, ale tuto skutečnost "za zády" stěžovatele ignorovaly. Dle stěžovatele je tedy nepochybné, že především vyjádření Slavomíra Chrásta z 9. 11. 2002 přinejmenším mohlo mít vliv na posouzení viny či neviny stěžovatele, nebo alespoň na rozhodování o výši jeho trestu, přesto však krajský ani vrchní soud tyto skutečnosti nevzaly dostatečně v potaz a jeho návrh zamítly. Stěžovatel pak v této souvislosti rekapituluje konstantní judikaturu Ústavního soudu v otázce pravomoci obecných soudů při posuzování návrhu na povolení obnovy řízení. Stěžovatel zdůrazňuje, že obecné soudy mohou posuzovat pouze pravděpodobnost, zda by nový důkaz v porovnání se skutkovými závěry učiněnými na základě důkazů provedených v původním řízení, byl s to odůvodnit jiné rozhodnutí, kdy hodnocení způsobilosti předkládaných důkazů se má pohybovat v rovině pravděpodobnostní, tj. z pohledu jejich možné a potenciální schopnosti vychýlit rozhodnutí ve prospěch odsouzeného. Krajský soud dle stěžovatele tím, že vyslýchal podrobně svědka Slavomíra Chrásta, jednal ultra vires, neboť takto de facto prováděl další dokazování za účelem učinění konečného závěru o vině či trestu stěžovatele pod úhlem nového důkazu. Krajský soud přitom zároveň nedodržel princip in dubio pro reo, když návrh stěžovatele zamítl.
5. Stěžovatel obdobnou argumentaci uplatňuje i vůči postupu zejména krajského soudu při hodnocení dalších předložených důkazních návrhů. Stěžovatel zpochybňuje věrohodnost svědků Zelníčka, Alwanové a Hella, neboť tito zjevně měli motiv zbavit se stěžovatele. Navíc v souvislosti s nově předloženými důkazy, kterými stěžovatel doložil svůj návrh na obnovu řízení, je zjevné, že celá transakce, o kterou se opírala obžaloba v trestní věci stěžovatele, musela proběhnout s mnohem větším podílem členů statutárního orgánu obchodní společnosti Pojihlaví, a. s., než se jevilo v původním trestním řízení a prakticky bez negativního přispění stěžovatele. Tuto otázku je pak dle stěžovatele nutné posuzovat v souvislosti s vyjádřením svědka Slavomíra Chrásta. Svědkové Zelníček, Alwanová a Hello byli navíc trestně stíháni za obdobnou trestnou činnost, což může ovlivnit důvěryhodnost těchto svědků.
6. S ohledem na výše uvedené námitky stěžovatel uzavírá, že ve spojitosti všech tvrzených skutečností je zjevné, že soud nepostupoval při posuzování, zda povolit obnovu řízení, či nikoliv, v souladu se zákonem. Naopak zcela naplnil předpoklady Ústavního soudu pro tzv. jednání ultra vires, když navíc prováděl sponte sua další dokazování za účelem učinění konečného závěru o vině či trestu pod zorným úhlem nového důkazu. Jednal tak v přímém rozporu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu, čímž došlo k zásahu do základních práv odsouzeného v důsledku svévole soudu, a tím i k porušení práva stěžovatele na spravedlivý soudní proces.
III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky ustanovení §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), když stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV. Vlastní posouzení věci
8. Ústavní soud není součástí soudní soustavy (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
9. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jeho ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
10. Ve své první námitce stěžovatel zpochybňuje věrohodnost svědka Slavomíra Chrásta, a to na základě důkazu nově navrženého v řízení o povolení obnovy řízení, jímž bylo vyjádření Slavomíra Chrásta ze dne 9. 11. 2002. Krajský soud se přitom při vyhodnocování tohoto důkazu dle názoru stěžovatele významně odchýlil od ustálené judikatury Ústavního soudu, když ze své vlastní iniciativy prováděl další dokazování. Pokud jde o otázku hodnocení důkazních návrhů stěžovatele, které provedly obecné soudy, Ústavnímu soudu nezbývá než konstatovat, že jsou to pouze obecné soudy, které hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci jim stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudu (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Za proces hodnocení důkazů lze považovat i hodnocení důvěryhodnosti svědka a jeho výpovědi. Stěžovatel se tedy nemůže námitkou vytýkající obecným soudům způsob, jakým hodnotily předložené důkazy, úspěšně domáhat toho, aby Ústavní soud vyslovil, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces. Toho lze dosáhnout pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly. Takové rozhodnutí by potom bylo nutno považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces, jehož porušení stěžovatel namítá.
11. Této námitce stěžovatele tedy nelze přisvědčit. Nutno podotknout, že zmiňované vyjádření z 9. 11. 2002 bylo učiněno ještě před tím, než Slavomír Chrást vypovídal v procesním postavení svědka v hlavním líčení v rámci trestního řízení vedeného proti stěžovateli. Toto vyjádření bylo Slavomírem Chrástem učiněno v rámci obchodněprávního sporu, kde Slavomír Chrást vystupoval v procesním postavení žalovaného. Tímto se Slavomír Chrást prostřednictvím svého právního zástupce vyjádřil k žalobě žalobce Agrofert Znojmo a. s. Krajský soud, pokud měl vyhodnotit, zda tento důkaz naplňuje podmínky §278 odst. 1 trestního řádu, a zda by tedy sám o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými už dříve mohl odůvodnit jiné rozhodnutí o vině, resp. trestu, přistoupil k výslechu svědka Slavomíra Chrásta, neboť bylo nutné ověřit jednak, zda je opravdu tento svědek autorem zmiňovaného vyjádření a dále postavit najisto, za jakých okolností tento dokument vznikl. Z hlediska ústavněprávní konformity nemá Ústavní soud proti postupu krajského soudu výhrad, neboť jedině tímto způsobem bylo možno posoudit důvodnost návrhu stěžovatele na obnovu řízení ohledně tohoto konkrétního nově navrhovaného důkazu. Dokazování, které krajský soud provedl, nebylo účelové a vztahovalo se k otázkám autenticity a okolnostem vzniku tohoto důkazu. S tímto postupem krajského soudu se ztotožnil i vrchní soud, neboť úkolem soudu rozhodujícího o povolení obnovy řízení bylo především verifikovat předložené listiny a za tímto účelem byl krajský soud oprávněn provádět dokazování. Dle Ústavního soudu se krajský soud nedopustil v tomto ohledu žádného pochybení, neboť dokazování jím vedené nešlo nad rámec verifikace předloženého vyjádření. Nelze tedy přisvědčit stěžovateli, že se krajský a vrchní soud odchýlily od ustálené judikatury Ústavního soudu tím, že by jednaly ultra vires, a tedy že by si svévolně, tj. bez opory v zákoně rozšířily svou jurisdikci anebo že by nevykonávaly řádně jim svěřenou diskreci (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2009 sp. zn. I. ÚS 2517/08, N 34/52 SbNU 343). Stejně tak nelze přisvědčit ani námitce, že krajský soud nedodržel princip in dubio pro reo, který je aplikován i v řízení o povolení obnovy řízení. Krajský soud dospěl k závěru, že nebyly dány podmínky §278 odst. 1 trestního řádu, tj. dospěl k závěru, že stěžovatelem předložené důkazy by nemohly dosavadní rozhodnutí o jeho vině zvrátit. Stěžovatel nemá nárok na to, aby bylo řízení o obnově povoleno, pokud předloží nové důkazy, čehož odrazem je právě samostatné řízení o povolení obnovy, v němž má soud možnost zhodnotit, zda předložené důkazy naplňují podmínky §278 odst. 1 trestního řádu. Z napadeného usnesení vrchního soudu, jakož i z usnesení krajského soudu vyplývá, že krajský soud se k důkazům, které stěžovatel předložil, stavěl nepředpojatě, avšak i přes tuto skutečnost krajskému soudu nevznikly žádné pochyby, které by případně mohly být využity ve prospěch stěžovatele.
12. Ústavní soud na základě výše uvedeného konstatuje, že ústavní stížnost je v podstatě polemikou s obsahem odůvodnění napadeného rozhodnutí, jakož i rozhodnutí soudu prvního stupně, které však napadeno nebylo, byť jsou námitky stěžovatele cíleny především proti postupu a výslednému usnesení krajského soudu. Tato polemika však ústavní konformitu těchto rozhodnutí nemůže zpochybnit. Ústavní soud má za to, že postup obecných soudů byl řádně odůvodněn a jejich rozhodnutí nenasvědčují namítanému porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces.
13. Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. září 2016
Josef Fiala v.r.
předseda senátu