ECLI:CZ:US:2016:2.US.1208.16.1
sp. zn. II. ÚS 1208/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatele Richarda Štěpánka, zastoupeného JUDr. Jiřím Juříčkem, adresa Údolní 5, 602 00 Brno, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. ledna 2016, č. j. 25 Cdo 3111/2015-676, a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 8 dubna 2015, č. j. 44 Co 457/2012-635, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 8. dubna 2015, č. j. 44 Co 457/2012-635, poté, co jeho předchozí rozsudek byl zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2014, č. j. 25 Cdo 396/2014-623, potvrdil v řízení o náhradu škody rozhodnutí soudu prvního stupně, jímž bylo částečně co do částky 211.741,25 Kč žalobě vyhověno; ve zbývající napadené části, v níž se žalobce (stěžovatel) domáhal po žalované (Česká kancelář pojistitelů) zaplacení částky ve výši 3,992.000 Kč byl potvrzen zamítavý výrok soudu prvního stupně. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Žalobcem požadovaná částka, která byla soudy zamítnuta, představovala náhradu škody v podobě nároku na mimořádné navýšení odškodnění za ztížení společenského uplatnění ve smyslu §7 odst. 3 vyhlášky Ministerstva zdravotnictví č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "vyhláška č. 440/2001 Sb."). Škoda byla způsobena procesním předchůdcem žalované při dopravní nehodě, přičemž žalovaná do řízení vstoupila v roce 2012 v důsledku úmrtí škůdce. Soudy nárok na mimořádné navýšení odškodného nepřiznaly s ohledem na jeho promlčení, když za počátek běhu této lhůty považovaly den 8. května 2000, kdy se podle znaleckého posudku zdravotní stav žalobce ustálil. Žalobce, přestože samotnou žalobu podal již v roce 2001, totiž vlastní nárok na mimořádné navýšení odškodnění uplatnil až podáním ze dne 10. srpna 2004, které bylo soudu doručeno dne 16. srpna 2004, tedy až po uplynutí dvouleté subjektivní promlčecí doby.
3. Následné dovolání žalobce bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 26. ledna 2016, č. j. 25 Cdo 3111/2015-676, odmítnuto jako nepřípustné. Nejvyšší soud konstatoval, že odvolací soud se při řešení právní otázky, na níž spočívá jeho rozhodnutí (rozsah povinnosti pojistitele škůdce vůči poškozenému), neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a napadené rozhodnutí ani nezáviselo na vyřešení právní otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (rozpor námitky promlčení s dobrými mravy). Dovolací soud nepřisvědčil názoru dovolatele, že ve vztahu k jeho nároku proti pojistiteli škůdce podle §3 odst. 4 vyhlášky Ministerstva financí České republiky č. 492/1991 Sb., kterou se stanoví rozsah a podmínky zákonného pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem motorového vozidla, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "vyhláška č. 492/1991 Sb."), se neuplatní promlčení, protože on své nároky na náhradu škody uplatnil proti škůdci ještě za jeho života, tedy ještě předtím, než mu vznikl nárok podle vyhlášky č. 492/1991 Sb. Podle Nejvyššího soudu dovolatel směšuje dva nároky, které jsou samostatné a jejichž promlčecí doba běží rozdílně, a to nárok na náhradu škody proti škůdci a nárok na plnění proti pojistiteli škůdce. Přípustnost dovolání nemohla založit ani otázka rozporu námitky promlčení s dobrými mravy, neboť na jejím řešení rozhodnutí odvolacího soudu nespočívalo a nejednalo se ani o právní otázku v judikatuře neřešenou. Pokud dovolatel namítal, že soud prvního stupně měl postupovat podle §43 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), nešlo o námitku nesprávného právního posouzení věci, nýbrž o namítanou vadu řízení, která však není způsobilým dovolacím důvodem (srov. §241a odst. 1 o. s. ř.). Dovolacím důvodem nebyla ani námitka nesprávného zjištění okamžiku, kdy se ustálil zdravotní stav poškozeného, neboť se jedná o otázku skutkovou, jež byla i předmětem znaleckého dokazování, a dovolací soud je vázán skutkovým stavem, jak byl v řízení před soudy obou stupňů zjištěn.
II.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedených ústavně zaručených práv. Úvodem zdůrazňuje, že žalobu podal v roce 2001 coby laik, nicméně z ní bezpochyby vyplývalo, že jejím smyslem bylo dosažení náhrady škody, kterou mu žalovaný způsobil na zdraví. Soudy tuto žalobu, která podle názoru stěžovatele neměla náležitosti uvedené v §79 o. s. ř., projednávaly, ačkoliv byl namístě postup podle 43 odst. 1 o. s. ř. Soudy však takto nepostupovaly a stěžovatelem uplatněný nárok omezily pouze na částky, které v žalobě konkrétně uvedl. Důsledkem takového restriktivního postupu byl pak závěr o tom, že ostatní nároky stěžovatel uplatnil až podáním došlým soudu dne 16. srpna 2004 s tím, že tyto nároky již byly promlčeny, což má za následek porušení práva na soudní ochranu. Stěžovatel na podporu svých tvrzení argumentuje nálezem Ústavního soudu ze dne 22. května 2014 sp. zn. I. ÚS 3367/13 (N 104/73 SbNU 667).
III.
5. Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů, neboť jeho základním úkolem podle čl. 83 Ústavy České republiky je ochrana ústavnosti. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem. Vzhledem k tomu, že stěžovatel se dovolával ochrany svých základních práv obsažených v Listině, přezkoumal Ústavní soud v tomto směru napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.
6. Stěžovatel sice namítá porušení práva na soudní ochranu, avšak fakticky brojí proti závěru obecných soudů o promlčení jeho nároku. Stěžovatel přitom ani relevantní ústavněprávní námitky nevznáší, když pouze poukazuje na to, že měl být soudem vyzván k odstranění vad podání ve smyslu §43 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s §5 o. s. ř., popř. že mu měl být ustanoven opatrovník podle §29 o. s. ř. K tomu Ústavní soud podotýká, že postup podle §43 odst. 1 o. s. ř. přichází v úvahu, pokud vady podání brání projednání žaloby např. pro její neurčitost, nesrozumitelnost nebo absenci základních náležitostí. V takovém případě je samozřejmě povinností soudů snažit se tyto nedostatky odstranit. O tuto situaci se však nejednalo. Ve stávající věci totiž žaloba nebyla zamítnuta (resp. odmítnuta) pro vady spočívající v její neurčitosti nebo nesrozumitelnosti, či z důvodu neunesení břemene tvrzení anebo důkazního břemene, nýbrž proto, že stěžovatel svůj nárok na mimořádné navýšení odškodnění uplatnil opožděně, v důsledku čehož došlo k jeho promlčení. V této souvislosti nelze přitom přehlédnout, že to je především stěžovatel coby žalobce, který je pánem sporu (dominus liti) a je zodpovědný za řádné uplatnění svých nároků. Je tedy v prvé řadě věcí žalobce, v jakém rozsahu podá žalobu. Pokud stěžovatel svoje nároky řádně a včas neuplatnil (lhostejno přitom, že postupoval jako laik), nelze obecným soudům, které žalobu částečně zamítly z důvodu promlčení, jejich postup vytýkat. Naopak, pokud by soud stěžovatele upozorňoval na možnost uplatňovat další nároky, než které v žalobě výslovně uvedl, či jej vyzýval k doplnění žaloby, nepochybně by tím porušil rovnost účastníků řízení v neprospěch žalovaného. Za dané situace proto nebyla výzva na odstranění vad podání ve smyslu §43 odst. 1 o. s. ř. na místě.
7. Na stávající věc nelze ani vztáhnout závěry vyslovené ve stěžovatelem citovaném nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3367/13. Hlavní rozdíl spočívá zejména v tom, že v citovaném nálezu žalobkyně nárok na mimořádné zvýšení odškodnění v žalobním petitu přinejmenším zformulovala (byť se posléze měnila jeho výše). Ve stávající věci však žalobce (jak se podává i z jeho tvrzení uvedených v ústavní stížnosti) v žalobě toliko požadoval vydání rozsudku, kterým by byly bez bližšího určení uznány po právu "nároky žalobce vůči žalovanému v důsledku střetu žalobce s vozidlem žalovaného". Takovéto vymezení žalobního nároku však není z pohledu Ústavního soudu dostačující.
8. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatele, byla ústavní stížnost odmítnuta podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. července 2016
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu