ECLI:CZ:US:2016:2.US.1218.16.1
sp. zn. II. ÚS 1218/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele R. K., zastoupeného JUDr. Dalilou Pelechovou, advokátkou se sídlem Čs. legií 1364/20, Ostrava-Moravská Ostrava, směřující proti rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 13. 5. 2015, č. j. 0 Nc 762/2009-1384, a proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 1. 2016, č. j. 14 Co 302/2015-1471, za účasti Okresního soudu ve Frýdku-Místku a Krajského soudu v Ostravě jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatel proti v záhlaví citovaným rozsudkům obecných soudů, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho základní práva, zaručená čl. 32 odst. 1 a odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 18 Úmluvy o právech dítěte. Předmětem řízení před obecnými soudy byla úprava výchovných poměrů a styku stěžovatele (otce) ve vztahu k nezletilému synovi M., jehož matkou je G. Z.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a z připojených listin, Okresní soud ve Frýdku-Místku o návrhu stěžovatele, v němž se domáhal, aby nezletilý M. byl svěřen do jeho výchovy, event. do střídavé výchovy obou rodičů, rozhodl ústavní stížností napadeným rozsudkem tak, že se návrh zamítá (výrok I.). Stejně tak zamítl návrh matky nezletilého na zákaz styku stěžovatele s ním (výrok II.) a současně rozhodl o nákladech řízení. Okresní soud tak ponechal beze změny dosavadní úpravu výchovných poměrů nezletilého, stanovenou rozsudkem téhož soudu ze dne 2. 9. 2011, sp. zn. 0 Nc 762/2009, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 9. 2013, sp. zn. 14 Co 62/2010, jimiž byl nezletilý svěřen do výchovy matky a stěžovateli byla stanovena vyživovací povinnost (4.000 Kč měsíčně) a byl vymezen styk s ním. Okresní soud nicméně posléze dne 31. 10. 2013 vydal usnesení o předběžném opatření (potvrzené usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 2. 2014), kterým bylo stěžovateli uloženo, aby se zdržel styku s nezletilým, neboť "bylo prokázáno, že poté, co se nezletilý nacházel u stěžovatele po dobu zhruba 6 týdnů, byl jeho zdravotní stav vážný, nezletilý začínal psychicky selhávat, při zmínkách o matce byl roztřesený, reagoval pláčem, odmítal jakýkoliv kontakt s ní, že se jí bojí, otcem bylo s dítětem proti matce manipulováno." Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 10. 2014 byl pravidelný styk stěžovatele s nezletilým obnoven, přičemž na základě usnesení Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 31. 3. 2015 byl tento styk ještě rozšířen, a to s ohledem na závěry znaleckého posudku, kdy znalec uvedl, že "není nutné otce z výchovy dítěte vyloučit, otec má právo se na výchově nezletilého podílet a nezletilý má k otci silný citový vztah."
3. Proti rozsudku okresního soudu podali odvolání jak matka nezletilého, tak i stěžovatel, v nichž (z protichůdných hledisek) polemizovali se způsobem, jakým okresní soud rozhodl o jejich návrzích týkajících se změny úpravy výchovných poměrů k nezletilému. Matka nezletilého rozporovala zamítnutí jejího návrhu na zákaz styku stěžovatele s nezletilým, neboť nesouhlasila s názorem okresního soudu, že došlo k výraznému zlepšení psychického stavu nezletilého, a namítala, že se okresní soud dostatečně nevypořádal s okolnostmi, které původně vedly k dočasnému zákazu styku stěžovatele s nezletilým. Stěžovatel naopak nesouhlasil se zamítnutím jeho návrhu na stanovení střídavé výchovy nezletilého, neboť byl toho názoru, že okresní soud své rozhodnutí založil na nedostatečně zjištěném skutkovém stavu a na nesprávném hodnocení provedených důkazů, které nadto hodnotil pouze jednostranně, negativně vůči stěžovateli, ačkoliv i matka má na dané situaci svůj díl viny, zejména pokud bylo okresním soudem zdůrazněna neschopnost vzájemné komunikace a konfliktní vztahy mezi rodiči.
4. Krajský soud v Ostravě rozsudkem napadeným nyní projednávanou ústavní stížností podaná odvolání neshledal důvodnými a rozsudek okresního soudu potvrdil jako věcně správný podle ustanovení §219 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."). Krajský soud vycházel ze skutkového stavu, zjištěného okresním soudem (zejména ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví - klinická psychologie dětí, vypracovaného doc. PhDr. O. Matouškem), který doplnil o důkaz výslechem nezletilého M. i jmenovaného znalce, a to za účelem zodpovězení klíčové otázky, zda v daném případě došlo k takové "změně poměrů", která by ve smyslu ustanovení §909 občanského zákoníku odůvodňovala přijetí změny stávající úpravy výchovných poměrů rodičů k nezletilému, přičemž ve shodě s okresním soudem dospěl k závěru, že v daném případě k takové změně poměrů nedošlo. Uvedený závěr přitom dle krajského soudu platí nejen pro změnu výchovných poměrů v podobě stanovení střídavé výchovy, nýbrž i pro případné rozšíření či naopak zúžení styku stěžovatele s nezletilým, tím spíše pak pro úplný zákaz styku s ním, jak navrhovala matka. Krajský soud přihlédl zejména k úrovni vzájemných vztahů mezi rodiči, když mezi nimi "i nadále převládají vyhrocené a konfliktní vztahy, které pak v průběhu řízení eskalovaly až do vydání předběžného opatření, když bylo jednoznačně prokázáno, že nezletilý v důsledku soustavné manipulace začal matku odmítat," přičemž konstatoval, že od posledního rozhodnutí soudů v tomto ohledu "k žádnému posunu nedošlo". Krajský soud proto uzavřel, že je zásadní pro nezletilého a jeho zdravý psychický vývoj, který je dle znalce "vážně ohrožen a setrvává u něj dispozice reagovat na změny neurotickými obtížemi", aby "výchovné prostředí bylo stabilní a rodiče jej nezatěžovali svými soustavnými a vzájemnými výpady, napadáním, osočováním a stížnostmi. (...) Požadavek (stěžovatele) na změnu péče nezletilého - svěření do střídavé péče - se tedy v tuto chvíli jeví nereálný, neboť i když má nezletilý citovou vazbu k oběma rodičům a oba rodiče jsou schopni nezletilého vychovávat, nejsou schopni se v rodičovské roli respektovat, což má na nezletilého vliv" (str. 7 rozsudku). Současně ovšem krajský soud zdůraznil, že "nelze přehlížet silný citový vztah nezletilého ke (stěžovateli). Nezletilý sám se vyjádřil, že má zájem vídat (stěžovatele) častěji než doposud a přes všechna omezení, která v minulosti ve vztahu ke (stěžovateli) nastala, má k němu zcela zjevně stále silnou citovou vazbu." Proto krajský soud neshledal za žádoucí ani jakékoliv další omezování styku stěžovatele s ním, jak navrhovala matka.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti s uvedenými právními závěry obecných soudů nesouhlasí a ve své argumentaci [obdobné s odvolacími námitkami a podpořené citací závěrů z nálezů Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2661/10 ze dne 2. 11. 2010 (N 219/59 SbNU 167) a sp. zn. I. ÚS 1554/14 ze dne 30. 12. 2014, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz] polemizuje s konkrétními důvody obecných soudů, na jejichž základě odmítly stanovení střídavé výchovy nezletilého (zejména pak negativní vztahy a neschopnost komunikace mezi rodiči). Stěžovatel naopak uvádí konkrétní okolnosti, k nimž měly dle jeho názoru obecné soudy přihlédnout (výchovná způsobilost stěžovatele, negativní postoje matky a její díly viny na vztahu obou rodičů atp.) a zohlednit je při svém odmítavém stanovisku ke stanovení střídavé výchovy. V tomto aspektu svého rozhodování obecné soudy dle stěžovatele vycházely z nedostatečně zjištěného skutkového stavu, resp. svá rozhodnutí založily pouze na "neaktuálních" a nesprávných závěrech znaleckého posudku.
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů nicméně Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
7. Podstatou nyní projednávané ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s právními závěry obecných soudů učiněnými v rámci řízení o úpravě výchovných poměrů k jeho nezletilému synovi, v nichž obecné soudy neshledaly předpoklady pro stanovení střídavé výchovy a tedy naplnění v ustanovení §909 občanského zákoníku stanovené podmínky (změny poměrů) pro změnu dosavadní úpravy výchovných poměrů nezletilého.
8. Ústavní soud považuje za vhodné nejprve připomenout, že není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je totiž v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR], nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto ani v řízeních o ústavních stížnostech, směřujících proti rozhodnutím obecných soudů a týkajících se úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem, v žádném případě nenáleží hodnotit důkazy, provedené obecnými soudy v příslušných řízeních, a na základě tohoto "vlastního" hodnocení důkazů předjímat rozhodnutí o tom, komu má být dítě svěřeno do péče, jakým způsobem (co do rozsahu i konkrétního vymezení časového harmonogramu) má být rozhodnuto o styku rodičů k nezletilému dítěti, atp. Stěžovatel nicméně staví Ústavní soud povýtce právě do této pozice, tj. další instance v systému obecného soudnictví, neboť své námitky obsažené v ústavní stížnosti, jež mají spíše charakter nesouhlasných námitek vůči konkrétním důvodům, na nichž obecné soudy založily svá rozhodnutí, zčásti předkládal v obdobném znění již v odvolacím řízení. Stěžovatel tak ústavní stížnost fakticky považuje za další procesní prostředek, jehož prostřednictvím se domáhá změny konkrétní úpravy výchovných poměrů k nezletilému, jež byla v minulosti vymezena obecnými soudy, a s jejichž právními závěry, toliko na úrovni podústavního práva, polemizuje i v řízení před Ústavním soudem.
9. Pokud stěžovatel v ústavní stížnosti nesouhlasí se způsobem, jakým obecné soudy rozhodly o úpravě výchovných poměrů k nezletilému, Ústavní soud připomíná, že ve vztahu k přezkumu rozhodnutí obecných soudů, týkajících se problematiky úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem, je jeho úkolem především posoudit, zda obecné soudy neporušily základní práva a svobody stěžovatele kupř. tím, že by excesivním způsobem nerespektovaly již samotná ustanovení podústavního práva, přičemž nerespektování obsahu a smyslu příslušných zákonných ustanovení znamená přesah do ústavní roviny i proto, že příslušnou podústavní úpravou je právě ústavní úprava realizována a konkretizována [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1206/09 ze dne 23. 2. 2010 (N 32/56 SbNU 363); či nález sp. zn. I. ÚS 266/10 ze dne 18. 8. 2010 (N 165/58 SbNU 421)]. V rámci tohoto přezkumu Ústavní soud také vždy posuzuje, zda řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna v nejlepším zájmu dítěte (ve smyslu čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), zda byly za účelem zjištění nejlepšího zájmu dítěte shromážděny veškeré potřebné důkazy, přičemž důkazní aktivita nedopadá na samotné účastníky, ale na soud, a zda byla veškerá rozhodnutí vydaná v průběhu řízení v tomto smyslu náležitě odůvodněna (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014).
10. Za tímto účelem Ústavní soud ve své judikatuře vymezil ústavněprávní kritéria pro svěřování dětí do péče, jejichž naplnění v rámci přezkumu rozhodnutí obecných soudů s ohledem na konkrétní okolnosti daného individuálního případu vždy zkoumá. Mezi kritéria, která musí obecné soudy z hlediska nutnosti rozhodovat v nejlepším zájmu dítěte v řízení o úpravě výchovných poměrů vzít v potaz, patří zejména: "(1) existence pokrevního pouta mezi dítětem a o jeho svěření do péče usilující osobou; (2) míra zachování identity dítěte a jeho rodinných vazeb v případě jeho svěření do péče té které osoby; (3) schopnost osoby usilující o svěření dítěte do péče zajistit jeho vývoj a fyzické, vzdělávací, emocionální, materiální a jiné potřeby; a (4) přání dítěte" (srov. např. citovaný nález sp. zn. I. ÚS 2482/13, body 19 a 21, a tam citovanou judikaturu). V případě, že jeden z rodičů naplňuje tato kritéria výrazně lépe, je zpravidla v zájmu dítěte, aby bylo svěřeno do péče tohoto rodiče; naopak v případě, že oba rodiče naplňují tato kritéria zhruba stejnou měrou, je třeba vycházet z premisy, že zájmem dítěte je, aby bylo v péči obou rodičů [srov. např. citovaný nález sp. zn. III. ÚS 1206/09; nález sp. zn. I. ÚS 3216/13 ze dne 25. 9. 2014; či stěžovatelem citovaný nález sp. zn. I. ÚS 1554/14 ze dne 30. 12. 2014].
11. Z uvedené judikatury Ústavního soudu ovšem současně vyplývá, že svěření dítěte do střídavé péče za situace, kdy oba rodiče naplňují výše uvedená kritéria zhruba stejnou měrou, není nutně vždy automatickým řešením, neboť obecné soudy jsou povinny vzít v potaz i další relevantní kritéria, pokud to specifické okolnosti projednávaného případu vyžadují, a která s ohledem na povinnost respektovat a hájit nejlepší zájem nezletilého dítěte brání jeho svěření do střídavé péče a tedy vyvracejí onu presumpci ve prospěch střídavé péče. Jedná se např. o situace, v nichž by vzhledem ke specifickému zdravotnímu či psychickému stavu dítěte střídavá péče představovala pro dítě nepřiměřenou zátěž [např. pokud je dotčené dítě emočně labilní, vyžaduje speciální a intenzivnější péči a pozornost, trpí poruchou autistického spektra, atp.; srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 1835/12 ze dne 5. 9. 2012 (N 152/66 SbNU 289)].
12. Důvodem bránícím svěření nezletilého dítěte do střídavé péče může být dle judikatury Ústavního soudu i nevhodná či zcela absentující komunikace mezi rodiči, nicméně pouze ve zcela výjimečných případech (srov. např. citovaný nález sp. zn. I. ÚS 1554/14). V opačném případě by totiž pouhá absence komunikace mezi rodiči či její zhoršená kvalita mohla účelově vést k vyloučení střídavé výchovy, kdy by se v takovém případě jednalo v podstatě o ústupek vzájemné rivalitě rodičů a otevíral by se tak prostor ke zneužití postavení rodiče, který měl doposud dítě svěřeno do své péče [srov. nález sp. zn. III. ÚS 1206/09 ze dne 23. 2. 2010 (N 32/56 SbNU 363); či citovaný nález sp. zn. I. ÚS 2661/10]. Uvedený důvod je nadto nutno odlišit od "pouhého" nesouhlasu jednoho rodiče se střídavou péčí, který přípustným důvodem bránícím svěření nezletilého dítěte do střídavé péče rovněž není [srov. nález sp. zn. I. ÚS 238/05 ze dne 17. 1. 2006 (N 15/40 SbNU 123); či citované nálezy sp. zn. I. ÚS 2482/13 a sp. zn. I. ÚS 3216/13]. Obecné soudy proto mají v těchto případech především povinnost zkoumat, z jakých příčin je komunikace mezi rodiči nevhodná či zcela absentující, a následně se pokusit pomocí vhodných opatření tuto vzájemnou komunikaci mezi rodiči ohledně způsobu péče o nezletilé dítě zlepšit a přetrvávající neshody překlenout (např. ve formě nařízení mediace či nařízení alespoň minimální písemné komunikace týkající se dítěte). Rozhodující soud by měl v této souvislosti mimo jiné zjišťovat, na straně kterého z rodičů leží příčina nevhodné komunikace, a zohlednit toto zjištění při svěřování dítěte do péče pouze jednoho z rodičů. Dítě by pak mělo být svěřeno do péče právě toho z rodičů, který je ochotný s druhým z rodičů komunikovat a nebránit mu ve styku s dítětem (srov. např. citovaný nález sp. zn. I. ÚS 1554/14). Ve výjimečných případech, kdy ani pokusy o nápravu neměly na zlepšení komunikace mezi rodiči vliv, mohou obecné soudy střídavou péči vyloučit, neboť je zcela nesporné, že špatná či přímo konfliktní komunikace mezi rodiči negativně ovlivňuje osobnostní rozvoj samotného dítěte i charakter a kvalitu jeho výchovného prostředí, obzvláště za situace, kdy rodiče mají tendenci řešit své neshody právě "bojem o dítě" či jeho prostřednictvím a zcela tak rezignují na svou primární povinnost chránit jeho zájem být v péči obou rodičů a hledat nejvhodnější způsob, jak dítěti vytvořit harmonické a láskyplné prostředí, umožňující mu bez negativních vlivů tento zájem realizovat.
13. Uvedené požadavky platí nejen pro tzv. prvotní rozhodnutí, jimiž obecné soudy zcela nově upravují výchovné poměry rodičů k nezletilým dětem (např. v souvislosti s rozvodovým řízením pro dobu před i po jejich rozvodu), ale i pro rozhodnutí na ně navazující, k návrhu (i bez návrhu) dotčených osob pozměňující stávající úpravu výchovných poměrů k nezletilým dětem, přičemž je třeba zdůraznit, že žádné z těchto rozhodnutí nemá povahu rozhodnutí "absolutně konečného" a tedy nezměnitelného, jak ostatně vyplývá i z citované úpravy obsažené v ustanovení §909 občanského zákoníku, které změnu rozhodnutí podmiňuje "změnou poměrů." Ústavní soud k tomu v minulosti již konstatoval, že "v tomto ohledu bude především podstatné vážit, zda je v souvislosti s touto změnou poměrů nutné ochránit nejlepší zájmy dítěte změnou dosavadních výchovných poměrů, a zda se posouzením možné nutnosti přehodnotit stávající výchovné poměry v důsledku změny okolností obecné soudy dostatečně zabývaly. Nezmění-li totiž soud úpravu výchovných poměrů tehdy, kdy nad zájmem dítěte na stabilním výchovném prostředí převáží významnost nastalé změny okolností, a označí-li bez dalšího změnu okolností za nepodstatnou, může dojít k porušení práva dítěte i jeho rodičů na respektování rodinného života" (srov. citovaný nález sp. zn. I. ÚS 2482/13).
14. Zjednodušeně řečeno, k nové úpravě výchovných poměrů (styku) rodičů k nezletilému dítěti může vést nikoliv každá, ale pouze taková změna poměrů, kterou lze z hlediska povinnosti respektovat nejlepší zájmy nezletilého dítěte považovat za podstatnou a důvodnou. Proto nelze naplnění této podmínky v žádném případě podmínit existencí obecně vymezených objektivních kritérií a předpokladů (jako kupříkladu "až po uplynutí určité doby"), neboť taková změna poměrů může spočívat jak v náhlé, jednorázové změně okolností (např. přestěhování jednoho z rodičů nezletilého dítěte ze zahraničí - srov. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3216/13 ze dne 25. 9. 2014), tak i v prostém plynutí času, kdy v chování rodičů k nezletilému dítěti došlo postupem doby ke znatelnému pokroku, ať již směrem k žádoucímu prohlubování rodičovského styku, anebo směrem opačným. Zodpovězení otázky, zda byla naplněna tato zákonná podmínka, tj. zda došlo ke změně poměrů odůvodňujících potřebu nově upravit výchovné poměry rodičů k nezletilým dětem, tak bude vždy záviset na uvážení rozhodujícího soudu, a to s ohledem na konkrétní okolnosti daného případu, což také musí řádně a přesvědčivě odůvodnit, neboť i v těchto případech musí rozhodující soud nutně klást především důraz na splnění základního postulátu řízení o úpravě výchovných poměrů k nezletilým dětem, tj. aby řízení před soudy bylo konáno a (nově) přijatá opatření byla činěna vždy v nejlepším zájmu dítěte (čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), jehož součástí je mimo jiné i požadavek na zachování jisté stability výchovného prostředí nezletilého dítěte. Proto kupříkladu přijetí nové úpravy výchovných poměrů v krátkém časovém odstupu, podstatně měnící úpravu původní, a to aniž by k tomu byly dány důvody ("změna poměrů"), by nepochybně bylo v rozporu s tímto požadavkem.
15. Prizmatem těchto kritérií Ústavní soud přezkoumal rovněž ústavní stížností napadená rozhodnutí obecných soudů, přičemž dospěl k závěru, že obecné soudy při svém rozhodování pečlivě a důsledně vzaly do úvahy uvedené ústavní požadavky a kritéria a konfrontovaly je s konkrétními skutkovými okolnostmi projednávaného případu. Právní závěry, v nichž, jak již bylo zdůrazněno, neshledaly předpoklady pro stanovení střídavé výchovy nezletilého, s nimi dle názoru Ústavního soudu plně korespondují.
16. Jak totiž vyplývá z odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí, obecné soudy se při rozhodování soustředily nejen na otázky, zda jsou oba rodiče výchovně způsobilí, jaký vztah mají k nezletilému a naopak jaké má nezletilý citové vazby ke každému z nich, ale především kladly důraz na splnění základního postulátu řízení o úpravě poměrů k nezletilým dětem, tj. aby řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna vždy v nejlepším zájmu dítěte (čl. 3 Úmluvy o právech dítěte). Přestože tedy obecné soudy v nyní projednávaném případě konstatovaly vyrovnanou výchovnou způsobilost obou rodičů a zájem obou o výchovu nezletilého, ve svém rozhodování se především soustředily na zkoumání možných úskalí a důsledků svěření nezletilého do střídavé výchovy obou rodičů, a to jak s ohledem na samotný osobnostní a psychický vývoj nezletilého, tak i s ohledem na specifické okolnosti nyní projednávaného případu, jejichž přítomnost by v případě svěření nezletilého do střídavé výchovy obou rodičů vyvolala (opětovně) negativní důsledky pro jeho budoucí rozvoj. Za hlavní příčinu tohoto stavu, a tedy i překážku stanovení střídavé výchovy, totiž obecné soudy zcela jednoznačně (i s ohledem na závěry znaleckého posudku) vymezily negativně zabarvené, vyhrocené a konfliktní vzájemné vztahy mezi rodiči nezletilého ("naprosto nefungující a nevhodná komunikace rodičů, přičemž míra nenávisti mezi rodiči představuje problém s ohledem na rozdílné výchovné přístupy obou rodičů - otec ochranitelský, matka podporuje samostatnost"). Proto také krajský soud svěření nezletilého do střídavé výchovy výslovně odmítl jako "aktuálně nereálnou", a to i s ohledem na žádný pozitivní posun ve vzájemných vztazích mezi rodiči a tedy pravděpodobnost opětovného vyvolání negativních důsledků pro psychický vývoj nezletilého, neboť nebylo možné pominout skutečnost, že v minulosti fakticky uplatňovaná střídavá výchova a především pak manipulace ze strany stěžovatele vůči matce nezletilého při jejím provádění, byl nezletilý prokazatelně výrazně traumatizován, což také v konečném důsledku přimělo obecné soudy k dočasnému zákazu styku stěžovatele s ním. Krajský soud nicméně v žádném případě nevyloučil, že by do budoucna (za splnění některých podmínek, zejména urovnání vzájemných neshod mezi rodiči) nemohlo dojít ke změně stávající úpravy výchovných poměrů nezletilého, obzvláště za situace, že ten má ke stěžovateli silný citový vztah.
17. Ústavní soud na těchto právních závěrech obecných soudů neshledává žádný ústavněprávní deficit, neboť s přihlédnutím k aktuálním okolnostem nyní projednávaného případu by stanovení střídavé výchovy nezletilého bylo s výše uvedenými ústavněprávními kritérii v rozporu. Ústavní soud naopak nesouhlasí s argumentací stěžovatele, podporující jeho snahu stanovit nezletilému střídavou výchovu (či dokonce svěřit jej do výlučné péče stěžovatele), neboť za situace, kdy jsou vztahy mezi rodiči nezletilého prokazatelně negativně zabarvené, vyhrocené a konfliktní, by se ze střídavé výchovy a v konečném důsledku i ze samotného nezletilého fakticky stal jakýsi mediační nástroj (prostředek) pro urovnání vzájemných, negativně zabarvených vztahů mezi rodiči, což je zcela nepřípustné. Uvedené platí obzvláště za situace, kdy (s ohledem na prokázanou zkušenost v minulosti) by tato změna výchovného prostředí mohla mít negativní vliv na psychický vývoj nezletilého, což se nachází zcela ve zjevném rozporu se základním postulátem rozhodování obecných osudů o výchovných poměrech nezletilých dětí, tj. aby řízení bylo konáno a přijatá opatření byla činěna vždy v nejlepším zájmu dítěte (čl. 3 Úmluvy o právech dítěte). Ústavní soud tedy zastává odlišný názor než stěžovatel, kdy urovnání vzájemných vztahů mezi rodiči nezletilého dítěte, snahu o nalezení společného konsenzu nad způsobem jeho výchovy (s ohledem na jeho nejlepší zájmy) a tedy vyvarování se jednání, v němž se nezletilé dítě a realizace rodičovského styku s ním stává jakýmsi "nástrojem k vyřizování vzájemných účtů" a domnělých křivd mezi rodiči, je třeba vnímat jako předpoklad pro prohloubení rodinných vazeb a důvodem ke změně úpravy výchovných poměrů k nezletilému dítěti, nikoliv jako cíl sledovaný přijetím takové změny. V tomto ohledu nelze než souhlasit s názorem krajského soudu i znalce, že vše záleží na změně přístupu rodičů nezletilého, když "evidentně není možné tento spor vyřešit orgány státu, pokud rodiče nenaleznou cestu k vzájemnému respektu."
18. Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. května 2016
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu