ECLI:CZ:US:2016:2.US.1282.15.1
sp. zn. II. ÚS 1282/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje), ve věci ústavní stížnosti společnosti MILSY a.s., sídlem Partizánska 224/B, Bánovce nad Bebravou, Slovenská republika, zastoupené JUDr. Jiřím Rakem, advokátem, sídlem Štefánikova 58/31, Kopřivnice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. ledna 2015 č. j. 32 Cdo 3166/2014-403, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. listopadu 2013 č. j. 8 Cmo 285/2013-344, a proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. prosince 2012 č. j. 2 Cm 28/2008-249, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě jako účastníků řízení, a Romana Staňka, podnikatele, jako vedlejšího účastníka takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 3. 5. 2015, stěžovatelka napadla v záhlaví uvedená rozhodnutí, když v daném řízení se jako žalobkyně domáhala zaplacení částky 66 820,35 EUR s příslušenstvím proti žalovanému podnikateli Romanu Staňkovi z titulu nezaplacení kupní ceny za dodávky syrového kravského mléka, přičemž podaná žaloba byla zamítnuta z důvodu promlčení. Stěžovatelkou podané dovolání Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl.
2. Mezi stranami nebylo sporu o tom, že příslušné smluvní vztahy se řídily Úmluvou OSN o smlouvách o mezinárodní koupi zboží. Stěžovatelka ovšem nadále nesouhlasí se závěrem obecných soudů stran počátku běhu promlčecí lhůty. Dle obecných soudů tato lhůta počala běžet u jednotlivých dodávek okamžikem převzetí zboží. Stěžovatelka se však domnívá, že u splatnosti kupní ceny a tedy počátku běhu dané lhůty by se mělo vycházet z dat splatnosti uvedených na příslušných fakturách, když lze dovodit existenci dohody mezi stranami o takovéto době splatnosti, popřípadě existenci obchodní zvyklosti v tomto směru.
3. Takto nesprávným posouzením věci, a dále pak tím, že Nejvyšší soud její dovolání odmítl, aniž by jej vůbec plně přezkoumal, se stěžovatelka cítí být poškozena na svých ústavně zaručených právech zakotvených v čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod, čl. 17 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu k této úmluvě. Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.
II.
4. Ústavní soud podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
III.
5. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srovnej čl. 83 a čl. 90 až 92 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a aplikace jiných než ústavních předpisů jsou záležitostí obecných soudů. Je jejich úlohou, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro aplikaci toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je na místě toliko v případě těch nejzávažnějších pochybení představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak pokud by závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle. To však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
7. Obecné soudy ve věci poukázaly na čl. 58 a 59 Úmluvy OSN o smlouvách o mezinárodní koupi zboží (sdělení č. 160/1991 Sb.), podle nichž splatnost kupní ceny nastává, jakmile prodávající umožní kupujícímu nakládat se zbožím. V dané věci tak dle jejich závěrů splatnost kupní ceny každé jednotlivé dodávky mléka nastala okamžikem převzetí zboží žalovaným. Od tohoto okamžiku začala rovněž běžet promlčecí doba, která je s ohledem na ustanovení čl. 8 Úmluvy o promlčení při mezinárodní koupi zboží (vyhláška č. 123/1988 Sb.) čtyřletá a podle jejího čl. 9 odst. 1 počíná běžet dnem, kdy lze právo uplatnit v právním řízení.
8. Stěžovatelka se snažila dovodit existenci určité dohody či obchodní zvyklosti, pro kterou měla nastat splatnost kupní ceny za odebrané mléko až 30 dní po převzetí zboží. Pokud ovšem soudy dospěly k závěru, že takovouto dohodu se nepodařilo prokázat, vyšly ze stavu dokazování ve věci, když stěžovatelka na jednu stranu tvrdila, že ve věci byla uzavřena písemná kupní smlouva upravující i tuto splatnost, na straně druhé nebyla schopna soudu tuto smlouvu fyzicky předložit, a to ani přes poučení, že to pro ni může znamenat neúspěch v řízení. Co se týče tvrzené obchodní zvyklosti, soudy dospěly k závěru, že z pouhých několika málo ad hoc obchodů nelze existenci takovéto zvyklosti dovodit, kdy navíc tvrzení o takovéto zvyklosti má charakter pouhého pokusu překlenout důkazní nouzi stran obsahu uzavřené písemné smlouvy.
9. Pokud se stěžovatelka nadále snaží dovodit existenci určité dohody či obchodní zvyklosti stran dob splatnosti kupní ceny za odebrané mléko, nutno konstatovat, že takováto argumentace má charakter pouhé polemiky pohybující se v rovině práva tzv. podústavního, kdy obecné soudy důvody, proč po provedeném dokazování existenci takového dohody či zvyklosti neshledaly, řádně vyložily, a není úlohou Ústavního soudu, aby svým uvážením nahrazoval jejich hodnocení.
10. Co se pak týče rozsahu přezkumu v dovolacím řízení, ten nutně odpovídá právě tomu, že stěžovatelčina argumentace směřovala primárně proti těmto skutkovým závěrům, a nikoliv k řešení otázek právních. Jestliže Nejvyšší soud následně dovolání odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř jako nepřípustné pro nesplnění předpokladů jeho přípustnosti stanovených v §237 o. s. ř., Ústavní soud v tomto postupu neshledal z hlediska ústavních kautel práva na soudní ochranu žádné pochybení.
11. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou, a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. května 2016
Josef Fiala v.r.
předseda senátu