ECLI:CZ:US:2016:2.US.1338.15.1
sp. zn. II. ÚS 1338/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatelů Alice Červinkové a Petra Červinky, obou zastoupených JUDr. Miroslavem Soukupem, advokátem se sídlem Na Harfě 7, 190 00 Praha 9, směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. února 2015, č. j. 12 Co 327/2011-336, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Ve včas podané ústavní stížnosti, která splňuje i další náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelé navrhli, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví uvedené rozhodnutí pro porušení práva na spravedlivý proces a soudní ochranu podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. podle čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
2. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. února 2015, č. j. 12 Co 327/2011-336, v řízení, v němž se žalobci (stěžovatelé) domáhali po žalovaných zaplacení částky ve výši 60.000 Kč s příslušenstvím z důvodu jejich odpovědnosti za uložení smluvní pokuty žalobcům ze strany společnosti ACM Money Česká republika, a. s., v důsledku nevinkulování pojistné smlouvy ke smlouvě o úvěru, změnil předchozí vyhovující rozhodnutí soudu prvního stupně ve vztahu k první žalované (Total Brokers, a. s.) ohledně částky 30.000 Kč s příslušenstvím tak, že v této části žalobu zamítl. Ve zbývající části týkající se zaplacení částky 30.000 Kč s příslušenstvím rozsudek soudu prvního stupně potvrdil s tím, že první žalovaná je povinna uhradit tuto částku spolu s druhou žalovanou (Marie Svobodová). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud dospěl k závěru, že na straně první žalované byly splněny podmínky její odpovědnosti za škodu ve smyslu §21 odst. 3 zákona č. 38/2004 Sb., o pojišťovacích zprostředkovatelích a samostatných likvidátorech pojistných událostí a o změně živnostenského zákona (zákon o pojišťovacích zprostředkovatelích a likvidátorech pojistných událostí), ve znění pozdějších předpisů; u druhé žalované bylo splnění podmínek odpovědnosti za škodu v rozsahu 30.000 Kč (tedy v rozsahu 50% žalobci požadované částky) shledáno již v dříve (rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 11. května 2011, č. j. 30 C 58/2008-212, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 17. ledna 2012, č. j. 12 Co 327/2011-262). Odvolací soud však původně požadovanou částku náhrady škody snížil, neboť na straně žalobců shledal částečné spoluzavinění [§441 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obč. zák.")] ve formě vědomé nedbalosti. V této souvislosti uvedl, že žalobci si nepočínali podle §415 obč. zák. tak, aby jim nevznikla škoda. Z uvedených důvodů odvolací soud náhradu škody poměrně rozdělil mezi první žalovanou a žalobce v poměru 50% na obou stranách.
II.
3. Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítají porušení shora uvedeného ústavně zaručeného práva. Nejprve popisují obsah napadených rozhodnutí a průběh dosavadního řízení. Napadené rozhodnutí považují za nepřezkoumatelné ve vztahu k jeho závěru o jejich 50% spoluzavinění. Odvolacímu soudu vytýkají, že u první žalované, jakožto dalšího škůdkyně, vůbec nehodnotil její činnost či nečinnost. Odůvodnění rozsudku, že se na vzniku škody spolupodíleli ve výši 50%, když poté, co jim byla vyměřena smluvní pokuta, nepodnikli kroky, které mohly vést k přehodnocení této sankce, nepovažují za dostatečné. Podle názoru stěžovatelů je zejména na straně druhé žalované, která zfalšovala podpis první žalobkyně na formuláři pojistné smlouvy, třeba spatřovat úmyslné zavinění. Rozhodnutí odvolacího soudu, který hledal důvody pro spoluzavinění pouze na jejich straně, považují za nevyvážené a vyvolávající dojem jednostrannosti, resp. nikoliv nestrannosti. Soudu rovněž vytýkají, že jednání druhé žalované při zfalšování podpisu přiznává v podstatě stejnou váhu jako nesplnění jejich prevenční povinnosti ve smyslu §415 obč. zák.
III.
4. Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, a v tomto případě to musí obzvlášť zdůraznit, třebaže si jsou stěžovatelé toho vědomi, že není součástí soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byli stěžovatelé účastníky, k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem. Vzhledem k tomu, že se stěžovatelé dovolávali ochrany svých základních práv obsažených v Listině, přezkoumal Ústavní soud v tomto směru napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.
5. Podstatou ústavní stížnosti je totiž toliko polemika zejména s právními závěry vyslovenými v napadeném rozhodnutí, aniž by však byl tento rozdílný názor stěžovatelů vybaven relevantní ústavněprávní argumentací. Stěžovatelé tedy v podstatě zpochybňují právní závěry obecných soudů. Takto pojatá ústavní stížnost však staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu, jak bylo řečeno výše, nepřísluší. Ústavní soud již v řadě případů judikoval, že mu nepřísluší přehodnocovat skutkové a právní závěry soudů. Rovněž výklad jiných než ústavních předpisů i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou samostatnou záležitostí soudů. Skutečnost, že soud vyslovil právní názor, s nímž se stěžovatelé neztotožňují, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod.
6. V dané věci stěžovatelé namítají, že soudy měly po právní stránce hodnotit jinak (myšleno v souladu s jejich představou) odpovědnost žalovaných jakožto osob znalých pojišťovací problematiky a vyhodnotit i jiným způsobem intenzitu jejich zavinění, které je dle názoru stěžovatelů daleko vyšší na straně žalovaných než na straně stěžovatelů. Právě takováto argumentace však představuje shora uvedenou situaci, která staví Ústavní soud nepřípustně do role přezkumné instance. K samotné věci lze proto pouze stručně dodat, že odvolací soud vyšel z dostatečně skutkově prokázaného stavu, své závěry, zejména ohledně míry zavinění jednotlivých účastníků a rozložení rozsahu jejich odpovědnosti, v řízení řádně, jasně a srozumitelně zdůvodnil, a proto v něm nelze spatřovat extrémní rozpor, který by mohl mít eventuálně za následek porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny.
7. Za tohoto stavu nelze odvolacímu soudu - i pokud jde o právní posouzení věci - nic podstatného vytknout. Jeho rozhodnutí postrádá prvky svévole a mezi skutkovými zjištěními a právními závěry, jež z něho odvolací soud vyvodil, nelze spatřovat ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Ze všech uvedených důvodů proto nelze racionálně tvrdit, že závěry odvolacího soudu představují extrémní vybočení z pravidel nosných závěrů z prokázaných skutkových zjištění, což by byl právě důvod pro zásah Ústavního soudu do jinak nezávislého rozhodování obecných soudů ve věcech jejich příslušnosti, kam spadá především v mezích podústavního práva (§441 obč. zák.) určení, zda došlo ke spoluzavinění, a v návaznosti na to, v jakém poměru.
8. Nad rámec uvedeného je třeba podotknout, že pokud námitky stěžovatelů směřovaly proti těm částem žaloby, o kterých bylo pravomocně rozhodnuto již dříve (jedná se zejména o jejich argumentaci ve vztahu k posouzení odpovědnosti na straně druhé žalované), nemohl se jimi Ústavní soud zabývat, neboť se jedná o námitky opožděné [§43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu]. Lhůta pro podání ústavní stížnosti (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu) proti těmto částem rozhodnutí totiž počala stěžovatelům běžet nejpozději okamžikem doručení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. ledna 2012, č. j. 12 Co 327/2011-262.
9. Ze shora uvedených důvodů tedy Ústavní soud neshledal porušení základních práv a svobod stěžovatelů a posoudil tak ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. ledna 2015
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu