ECLI:CZ:US:2016:2.US.139.16.1
sp. zn. II. ÚS 139/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Vojtěchem Šimíčkem ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Petra Kusky, zastoupeného Mgr. Tomášem Gureckým, advokátem se sídlem Josefa Skupy 1639/21, Ostrava, proti usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 20. 8. 2015, sp. zn. 35 C 328/2014, a proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 10. 2015, sp. zn. 71 Co 364/2015, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Dne 13. 1. 2016 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost, brojící proti v záhlaví označeným rozhodnutím obecných soudů. Jejím obsahem je tvrzení, že pošta stěžovateli nedoručuje zásilky soudu a byť v dané době na poštu chodil každý týden, nikdy mu nebyly předány žádné zásilky. "Napadené rozhodnutí" proto považuje za "předčasné" a protože je bez právnického vzdělání, má za to, že pro zajišťování doručování zásilek udělal vše, co bylo v jeho silách. Proto prý měly soudy jeho "návrhům na prominutí zmeškání lhůty a neúčinnost doručení vyhovět". Napadenými rozhodnutími bylo údajně porušeno stěžovatelovo právo na osobní svobodu, právo na spravedlivý proces a právo na soudní ochranu.
2. Jelikož toto podání nemělo veškeré náležitosti, vyžadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a vykazovalo celou řadu formálních (stěžovatel nebyl zastoupen advokátem ve smyslu ustanovení §30 a §31 zákona o Ústavním soudu) i obsahových vad (podle ustanovení §34 zákona o Ústavním soudu musí být z návrhu patrno, kdo jej činí, které věci se týká a co sleduje, musí být podepsán a datován, dále musí obsahovat pravdivé vylíčení rozhodujících skutečností, označení důkazů, jichž se stěžovatel dovolává a musí z něj být patrno, čeho se domáhá), byl stěžovatel přípisem doručeným mu dne 23. 1. 2016 Ústavním soudem vyzván k jejich odstranění, a to ve lhůtě do 20 dnů ode dne doručení této výzvy s výslovným poučením, že neodstraní-li vady v této lhůtě, bude jeho návrh odmítnut.
3. Na uvedenou výzvu Ústavního soudu reagoval stěžovatel podáním, doručeným Ústavnímu soudu dne 11. 2. 2016, a označeným jako "doplnění ústavní stížnosti". Obsahem tohoto "doplnění" je však jen opětovné zaslání doslovně stejného podání, jaké stěžovatel učinil již dne 13. 1. 2016, k němuž je tentokrát navíc připojena plná moc udělená advokátovi Mgr. Gureckému.
4. Navzdory tomuto "doplnění" Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel Ústavním soudem vytýkané formální i obsahové vady "ústavní stížnosti" ze dne 13. 1. 2016 neodstranil, přičemž tak neučinil ani k dnešnímu dni, kdy Ústavní soud žádné další podání stěžovatele neevidoval.
5. Ústavní soud především konstatuje, že smysl a účel obligatorního advokátního zastoupení v řízení o ústavní stížnosti spočívá (zejména) ve zcela mimořádné závažnosti řízení před Ústavním soudem a s tím spjaté snaze povinným právním zastoupením zajistit právně kvalifikované uplatňování práv před Ústavním soudem (viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 8. 10. 2015, č. 290/2015 Sb.). Od advokáta, který převezme zastupování v tomto řízení, se proto očekává, že k výzvě Ústavního soudu doloží nejen plnou moc, která existenci tohoto zastoupení osvědčuje, nýbrž především, že Ústavnímu soudu předestře relevantní ústavněprávní argumentaci. Nic takového se však v nyní projednávané věci nestalo, neboť zmocněný advokát Ústavnímu soudu pouze znovu zaslal původní podání stěžovatele, byť tentokrát již jím podepsané. Takovýto postup však Ústavní soud nemůže považovat za kvalifikované právní zastoupení ve výše uvedeném smyslu.
6. Jak totiž plyne ze shora uvedeného, stěžovatel v obsahu ústavní stížnosti (resp. jejího "doplnění") v podstatě pouze popisuje problémy, které má s doručování soudních zásilek poštou, a dále jen apodikticky vypočítává základní práva, která měla být porušena, když však ani nenaznačuje, jak k tomuto porušování mělo dojít. Navíc, Ústavnímu soudu ani při maximální možné představivosti není např. zřejmé, jak mohly obecné soudy rozhodováním o osvobození od hrazení soudního poplatku zasáhnout do čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, který se týká práva na osobní svobodu.
7. Ústavní soud proto konstatuje, že věcně projednatelná ústavní stížnost se nemůže omezovat na rekapitulaci předcházejícího řízení, resp. na tvrzené porušení podústavního práva, nýbrž musí být založena na přesvědčivé argumentaci porušením konkrétních ústavních norem. Ústavní stížnost totiž nelze zaměňovat s odvoláním, dovoláním či jiným procesním prostředkem, určeným k ochraně před obecnými soudy. Jednoduše řečeno: z obsahu ústavní stížnosti musí být zřejmé, že je určena pro meritorní posouzení Ústavním soudem, a nikoliv, že se v podstatě jedná jen o více či méně upravené či jen modifikované podání, uplatněné již v jiném řízení, tzn. v řízení před obecným soudem. V nyní projednávaném případě proto nepostačuje poukázat toliko na výčet některých údajně porušených základních práv stěžovatele bez jakéhokoliv vysvětlení, v čem konkrétně byl postup soudů v daném řízení vlastně chybný a dokonce až protiústavní.
8. Stěžovatel neodstranil ani další vadu, na kterou byl Ústavním soudem výslovně upozorněn, a spočívající v tom, že ve smyslu ustanovení §72 odst. 6 zákona o Ústavním soudu nepřiložil kopie rozhodnutí o posledním prostředku k ochraně práva. Důvod, proč zákon výslovně stanoví i tento požadavek, přitom spočívá v tom, že - na rozdíl od některých řízení před obecnými soudy - právní úprava nezaručuje právo na "automatický" meritorní přezkum napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci. Z připojeného rozhodnutí o posledním opravném prostředku tak Ústavní soud teprve zpravidla zjistí, zda vůbec byly splněny procesní podmínky tohoto řízení (přípustnost a včasnost ústavní stížnosti), a také z něj plyne vymezení účastníků a vedlejších účastníků, s nimiž dále Ústavní soud komunikuje. Dále, ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zakotvuje možnost odmítnutí návrhu pro jeho zjevnou neopodstatněnost. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Za situace, kdy však tato napadená rozhodnutí Ústavní soud k dispozici vůbec nemá, bez dalšího nelze provádět tento prvotní přezkum opodstatněnosti návrhu a potřebné kopie rozhodnutí by si musel vyžadovat namísto stěžovatele (kterého však tato zákonná povinnost výslovně stíhá!), Ústavní soud samotný.
9. Vzhledem ke skutečnosti, že stěžovatel vady ústavní stížnosti k výzvě Ústavního soudu ani za pomoci svého právního zástupce neodstranil, nezbylo Ústavnímu soudu než postupovat podle ustanovení §43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu a na jeho základě soudcem zpravodajem návrh odmítnout z důvodu neodstranění vad návrhu v určené lhůtě.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. února 2016
Vojtěch Šimíček v. r.
soudce zpravodaj