ECLI:CZ:US:2016:2.US.1396.16.1
sp. zn. II. ÚS 1396/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele RT TORAX, s. r. o., se sídlem Rudná 100, Ostrava, zastoupeného Mgr. Petrem Kaustou, advokátem se sídlem Čs. Legií 5, Ostrava, proti rozsudku Okresního soudu v Karviné - pobočka v Havířově ze dne 17. 2. 2016, č. j. 107 C 87/2015-72, za účasti Okresního soudu v Karviné - pobočka v Havířově, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel tvrdí, že napadeným rozhodnutím obecného soudu bylo zasaženo do jeho základních práv zaručených čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Proto se domáhá jeho zrušení.
2. Okresní soud v Karviné - pobočka v Havířově (dále jen "okresní soud") rozsudkem napadeným nyní projednávanou ústavní stížností zamítl žalobu stěžovatele podanou proti žalovanému Dušanu Vítkovi (dále též "žalovaný") o zaplacení částky 5.902 Kč s příslušenstvím. Předmětem sporu bylo v této věci provedení opravy na vozidle žalovaného, kdy stěžovatel tvrdil, že k této opravě z jeho strany došlo, zatímco žalovaný namítal, že práce uvedené na vystavené faktuře provedeny nebyly. Bližší obsah napadeného rozhodnutí, jakož i průběh řízení, které jeho vydání předcházelo, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak stěžované rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení dostatečně známy.
3. Podstata nyní projednávané ústavní stížnosti spočívá v tvrzení, že okresní soud porušil zásadu předvídatelnosti soudního rozhodování. V daném případě se totiž jednalo o tzv. bagatelní spor, kdy bylo sice provedeno poměrně rozsáhlé, nicméně neúplné, dokazování. Soud totiž zamítl stěžovatelem navržené důkazy (zejména ohledání vozidla), které mohly prokázat, že byly provedeny stěžovatelem tvrzené opravy na vozidle. Stěžovatel nesouhlasí rovněž s úvahou soudu ohledně umístění podpisu na předmětné faktuře (uznávacím prohlášení), kdy je prý zcela irelevantní, zda se nachází nad anebo pod určitou formulací. Stěžovatel konečně tvrdí, že měl být po proběhlém dokazování poučen podle ustanovení §118a odst. 3 o. s. ř.
4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu pravomocného rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
5. Ve své rozhodovací praxi Ústavní soud setrvale zastává stanovisko, že v případech tzv. bagatelních věcí, tj. žalob znějících na peněžité plnění nepřevyšující částku 10.000 Kč, omezení přípustnosti opravného prostředku nepředstavuje odmítnutí spravedlnosti (denegatio iustitiae), neboť v těchto případech nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu těm právům, jejichž porušení znamená i zásah do základních práv účastníka řízení, a kde hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v případě stěžovatele brojícího proti rozsudku vydanému v tzv. bagatelní věci (obdobně srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 149/14 ze dne 11. 6. 2014, usnesení sp. zn. I. ÚS 806/14 ze dne 22. 8. 2014, usnesení sp. zn. IV. ÚS 2494/14 ze dne 25. 9. 2014, nebo usnesení II. ÚS 289/16, ze dne 9. 2. 2016, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).
6. Prizmatem výše uvedených kritérií Ústavní soud hodnotil i nyní projednávaný případ stěžovatele, přičemž neshledal žádné okolnosti, jež by činily opodstatněným ústavněprávní přezkum ústavní stížnosti, podané v této zjevně bagatelní věci. Jak totiž plyne z obsahu napadeného rozsudku okresního soudu, tento soud provedl dokazování, jednotlivé důkazy zhodnotil a své rozhodnutí řádně odůvodnil a nedopustil se tak evidentní svévole, která by - v případě takto bagatelních sporů - teprve mohla opodstatnit skutečný meritorní přezkum a dokonce i kasační zásah ze strany Ústavního soudu. Stěžovatel tak ve skutečnosti požaduje pouze přehodnocení výsledků provedeného dokazování (viz zejména polemika s tím, zda žalovaný svým podpisem potvrdil pouze převzetí faktury, anebo tím vyslovil souhlas rovněž s cenou) a jiný výklad podústavního práva, což je však role, která zdejšímu soudu s ohledem na jeho ústavněprávní vymezení zcela jistě nepřísluší.
7. Jakkoliv je totiž skutečně pravdou, že podpis žalovaného na faktuře lze interpretovat oběma způsoby, respektoval Ústavní soud závěry okresního soudu, opřené o výsledky provedeného dokazování, které tento soud pečlivě vyhodnotil. Ostatně, stěžovatel vzal zpět svůj návrh na výslech svědka Šnita, který předmětnou fakturu vystavil a předal žalovanému, a mohl tak podpořit tvrzení stěžovatele o uznání ceny za opravu. Ostatní svědkové (automechanici) si totiž na tuto konkrétní zakázku již nepamatovali a přesný rozsah práce nebylo možno zjistit ani z jejich pracovních karet. V zakázkovém listu bylo pouze uvedeno "opraveno částečně, výměna zámku 1x" a nebylo tak prokázáno, že nový zámek byl skutečně namontován do vozidla. Přitom domluvena byla oprava tří dveří, která však nebyla dokončena (zprovozněny byly pouze levé přední dveře), a přestože cena za celé dílo byla stanovena odhadem částkou 5.000 Kč, fakturováno bylo žalovanému 5.902 Kč, a to bez toho, že by mu bylo sděleno, že dojde k podstatnému překročení odhadnuté ceny. Nepřípadný je rovněž poukaz na ustanovení §118a odst. 3 o. s. ř., jelikož ani v nyní podané ústavní stížnosti stěžovatel neuvádí žádné další důkazní prostředky, které by - v případě daného poučení - navrhl. Ostatně, podstata ústavní stížnosti brojí proti tomu, že okresní soud neprovedl navržené důkazy, s čímž se však tento soud dostatečně vypořádal a nedošlo tak k jevu, označovanému jako "opomenutý důkaz".
8. Lze tak uzavřít, že nyní přezkoumávané rozhodnutí okresního soudu není možno označit za svévolné či jinak porušující základní práva stěžovatele, jak stěžovatel tvrdil v ústavní stížnosti. Ze skutečnosti, že se stěžovatel se závěry okresního soudu neztotožňuje, totiž nelze bez dalšího dovozovat porušení jeho základního práva na spravedlivý proces, neboť toto právo není možné interpretovat tak, že by znamenalo i právo na příznivé rozhodnutí ve věci.
9. S ohledem na výše uvedené proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. května 2016
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu