ECLI:CZ:US:2016:2.US.1401.14.1
sp. zn. II. ÚS 1401/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Jany Voříškové, zastoupené Mgr. Janem Valihrachem, advokátem se sídlem Žižkova 1934/12, Jihlava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2014 č. j. 30 Cdo 4091/2013-90, proti usnesení Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě ze dne 31. července 2013 č. j. 54 Co 314/2013-69 a proti usnesení Okresního soudu v Jihlavě ze dne 23. listopadu 2012 č. j. 14 Nc 4676/2002-57, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Jihlavě, jako účastníků řízení, a Ing. Vítězslava Křetínského, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Pro posouzení důvodnosti podané ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis, vedený u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 14 Nc 4676/2002.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že směnečným platebním rozkazem, který vydal Krajský obchodní soud v Brně dne 20. 4. 1999 č. j. 3 Sm 97/99-9, byla povinné (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatelka") uložena povinnost, aby oprávněnému zaplatila směnečný peníz ve výši 645 300 Kč a náklady řízení v částce 39 712 Kč, nebo aby v téže lhůtě počítané ode dne doručení tohoto platebního rozkazu podala odůvodněné námitky, ve kterých musí uvést vše, co proti platebnímu rozkazu namítá. Povinnou podané námitky proti označenému platebnímu rozkazu Krajský obchodní soud usnesením ze dne 24. 5. 1999 č. j. 3 Sm 97/99-12 odmítl pro opožděnost. Vrchní soud v Olomouci pak usnesením ze dne 17. 7. 2001 sp. zn. 4 Cmo 736/99-24 odmítl jako opožděné odvolání povinné proti označenému usnesení o odmítnutí námitek, které tak nabylo právní moci dne 24. 6. 1999.
Usnesením ze dne 23. listopadu 2012 č. j. 14 Nc 4676/2002-57 Okresní soud v Jihlavě zamítl návrh povinné na zastavení exekuce (jejž kvalifikoval jako návrh podle §268 odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, dále jen "o. s. ř.") odůvodněný tvrzením, že podkladový směnečný platební rozkaz je v důsledku vadného postupu soudu (v rozporu s ustanovením §47 odst. 2 o. s. ř.) při jeho doručování uložením na poště formálně nevykonatelný. Své usnesení odůvodnil soud tím, že rozhodnutím nalézacího soudu o odmítnutí řádného opravného prostředku proti vykonávanému soudnímu rozhodnutí pro opožděnost (odvolání povinné - žalované proti usnesení, jímž byly její námitky proti vykonávanému směnečnému platebnímu rozkazu jako opožděné tehdejším krajským obchodním soudem odmítnuly, vrchní soud rovněž pro opožděnost odmítl) je exekuční soud vázán a že tudíž otázku jeho včasnosti (v řízení o nařízení exekuce ani o jejím zastavení) znovu přezkoumávat nemůže.
Usnesením Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě ze dne 31. července 2013 č. j. 54 Co 314/2013-69 bylo výše uvedené usnesení Okresního soudu v Jihlavě potvrzeno.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala povinná dovolání, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 29. ledna 2014 č. j. 30 Cdo 4091/2013-90 odmítl.
II.
V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno její právo na soudní ochranu smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, jakož i její právo vlastnit majetek ve smyslu čl. 11 Listiny, když v současné době je vůči stěžovatelce vedeno exekuční řízení na podkladě rozhodnutí nalézacího soudu, které však nemá náležitosti právní moci a vykonatelnosti.
Stěžovatelka uvádí, že v řízení před obecnými soudy se domáhala zastavení exekuce nařízené usnesením Okresního soudu v Jihlavě ze dne 30. 8. 2002 č. j. 14 Nc 4676/2002-7, kdy podkladem pro nařízení exekuce "měl být údajně pravomocný a vykonatelný exekuční titul" a to směnečný platební rozkaz vydaný Krajským obchodním soudem v Brně ze dne 20. 4. 1999 č. j. 3 Srn 97/99-9. Stěžovatelka je toho názoru, že toto rozhodnutí však nikdy nenabylo právní moci, neboť nebylo v souladu se zákonnou úpravou účinnou v rozhodné době stěžovatelce, která v řízení vystupovala jako povinná, procesně účinným způsobem doručeno. Stěžovatelka nesouhlasí se závěry obecných soudů, že se u vydaného směnečného platebního rozkazu uplatnila tzv. zákonná fikce náhradního doručení, a namítá, že tento nesprávný závěr obecných soudů jí odňal možnost podat proti vydanému směnečnému platebnímu rozkazu námitky. Stěžovatelka je přesvědčena, že v daném případě nebyly splněny podmínky tzv. zákonné fikce náhradního doručení, a to s ohledem na zcela zásadní nedostatky obligatorních náležitostí doručenky, která v tomto případě měla prokazovat splnění podmínek pro uplatnění této fikce. Vzhledem k tomu se stěžovatelka o obsahu předmětného směnečného platebního rozkazu dovídá až v době, kdy již nemá možnost se procesně účinným způsobem bránit proti závěrům nalézacího soudu.
Z těchto důvodů i přes podané námitky proti směnečnému platebnímu rozkazu, které však byly pro opožděnost odvolacím soudem odmítnuty, přistoupila k jediné možné obraně, tedy k uplatnění námitek proti vlastnímu vedení exekučního řízení, a to právě ve formě návrhu na zastavení exekuce s odůvodněním, že exekuce je vedena na základě rozhodnutí, které není materiálně a formálně vykonatelné. Ve fázi exekučního řízení je však nalézacími soudy všech stupňů tento její návrh na zastavení exekuce odmítán s poukazem na skutečnost, že exekuční soud není již oprávněn se v této fázi řízení zabývat splněním podmínek pro doručování rozhodnutí nalézacího soudu a tedy otázkou, zda toto rozhodnutí je vykonatelným exekučním titulem. S tímto závěrem stěžovatelka nesouhlasí, neboť se domnívá, že základní podmínkou pro vedení exekuce je právě existence pravomocného a vykonatelného rozhodnutí.
K podané ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal vyjádření Okresního soudu v Jihlavě, Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě a Nejvyššího soudu. Zaslaná vyjádření Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě a Nejvyššího soudu neobsahovala žádné nové, pro posouzení věci významné skutečnosti, když oba soudy setrvaly na svých závěrech obsažených v jejich rozhodnutích a v podrobnostech na tato rozhodnutí odkázaly. Ústavní soud proto tato vyjádření nezasílal ostatním účastníkům a vedlejším účastníkům řízení k replice. Okresní soud v Jihlavě se k podané ústavní stížnosti ve stanovené lhůtě nevyjádřil.
III.
Ústavní soud není součástí soudní soustavy (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému obecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně pokud jde o interpretaci a aplikaci "podústavního" práva, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně pokud by v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. ve formě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98, N 98/15 SbNU 17).
V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá porušení svého vlastnického práva a práva na soudní ochranu v exekučním řízení, s odůvodněním, že exekuční titul, směnečný platební rozkaz vydaný Krajským obchodním soudem v Brně, jí nebyl řádně doručen.
Krajský soud v Brně - pobočka v Jihlavě v odůvodnění svého rozhodnutí poukázal na to, že povinnou podané námitky proti uvedenému platebnímu rozkazu Krajský obchodní soud usnesením ze dne 24. 5. 1999 č. j. 3 Sm 97/99-12 odmítl (pro opožděnost). Vrchní soud v Olomouci pak usnesením ze dne 17. 7. 2001 sp. zn. 4 Cmo 736/99-24 odmítl jako opožděné odvolání povinné proti označenému usnesení o odmítnutí námitek, které tak nabylo právní moci dne 24. 6. 1999. Na takto zjištěný stav, uvedl krajský soud, dopadají závěry uvedené Nejvyšším soudem v jeho rozhodnutí ze dne 17. 3. 2008 sp. zn. 20 Cdo 2956/2006, v němž se uvádí, že rozhodnutím (nalézacího) soudu o odmítnutí řádného opravného prostředku proti vykonávanému soudnímu rozhodnutí pro opožděnost je soud při výkonu rozhodnutí vázán a nemůže otázku včasnosti (v řízení o nařízení výkonu rozhodnutí nebo v řízení o zastavení výkonu rozhodnutí) znovu přezkoumávat. K tomu Ústavní soud konstatuje, že ani ústavní stížnost v tomto směru nemůže být prostředkem, kterým by stěžovatelka mohla "dohánět" zmeškanou možnost účinné obrany proti směnečnému platebnímu rozkazu.
Krajský soud v Brně - pobočka v Jihlavě proto uzavřel, že pokud byly námitky povinné proti směnečnému platebnímu rozkazu, který je zde oprávněným předkládán jako exekuční titul, odmítnuty a jestliže toto rozhodnutí nalézacího soudu o odmítnutí námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu pro opožděnost nabylo právní moci, nemůže soud (a to ani soud odvolací) v rámci exekuce tohoto směnečného platebního rozkazu přezkoumávat, zda při jeho doručování bylo či nebylo postupováno řádně. Z uvedeného krajský soud dále dovodil, že námitka povinné o formální nevykonatelnosti předmětného směnečného platebního rozkazu není důvodná a toto rozhodnutí je tedy vzhledem k výše uvedenému bez dalšího třeba považovat za (formálně) vykonatelné.
Otázku včasnosti odvolání proti exekučnímu titulu lze v exekučním řízení zkoumat pouze tehdy, není-li tu v tomto směru pravomocné rozhodnutí nalézacího soudu. Závěr odvolacího exekučního soudu, jenž napadené rozhodnutí o neexistenci důvodu k zastavení exekuce odůvodnil právě pravomocným rozhodnutím vrchního (tedy nalézacího) soudu o opožděnosti odvolání povinné (žalované) proti rozhodnutí, jímž soud prvního stupně její námitky proti vykonávanému směnečnému platebnímu rozkazu jako opožděné odmítl, shledal Ústavní soud správným.
Pro úplnost Ústavní soud poukazuje na to, že stěžovatelka podala opožděně jak námitky proti platebnímu rozkazu, tak i odvolání, a tedy svým vlastním chováním zavinila, že tyto řádné opravné prostředky nevyčerpala řádně.
Stěžovatelka tak z hlediska svých ústavně chráněných základních práv nepostupovala stanoveným postupem ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, a tudíž nemůže argumentovat tím, že nemohla hájit svoje práva. Jinými slovy řečeno, byla to stěžovatelka sama, kdo svá práva nestřežil dostatečně; není na Ústavním soudu, aby za ni napravil to, co stěžovatelka sama zanedbala. Lze tudíž uzavřít, že dle přesvědčení Ústavního soudu to byl především postup či nečinnost stěžovatelky, které stěžovatelce neumožnily plné uplatnění jejích základních práv.
Ústavní soud rovněž zjistil, že Nejvyšší soud posoudil otázku přípustnosti dovolání v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu a dostatečným a přesvědčivým způsobem odůvodnil, proč přípustnost dovolání v souzené věci neshledal, když odvolací soud se při řešení stěžovatelkou nastolené otázky neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Uvedeným závěrům obecných soudů nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.
Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy v předmětné věci rozhodovaly v souladu s ustanoveními hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolná, ale tato rozhodnutí jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Z pohledu Ústavního soudu zde není prostor pro zásah do rozhodovací činnosti nezávislých soudů.
Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících soudů došlo k porušení hmotněprávních či procesněprávních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky, kterých se dovolává.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. února 2016
Josef Fiala v.r.
předseda senátu