ECLI:CZ:US:2016:2.US.1485.15.1
sp. zn. II. ÚS 1485/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Alice Eder, zastoupené Mgr. Robertem Plickou, advokátem se sídlem Praha 1, Národní 58/32, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 18. února 2015 č. j. 29 Co 63/2015-111, za účasti Krajského soudu v Praze jako účastníka řízení a Ing. Marka Hofta, jako vedlejšího účastníka, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka žádá o zrušení v záhlaví označeného usnesení Krajského soudu v Praze, kterým měla být porušena ustanovení čl. 36 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a ustanovení čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Okresní soud v Mladé Boleslavi usnesením ze dne 30. prosince 2014 č. j. 40 EXE 1292/2014-80 odložil provedení exekuce, nařízené na majetek stěžovatelky. K odvolání oprávněného Krajský soud v Praze ústavní stížností napadeným usnesením usnesení okresního soudu změnil tak, že se provedení předmětné exekuce (do pravomocného rozhodnutí Okresního soudu v Mladé Boleslavi ve věci sp. zn. 19 C 313/2014) neodkládá.
3. Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatelka v tom, že krajský soud vydal napadené usnesení, aniž jakkoli reflektoval jak její včasné vyjádření k podanému odvolání oprávněného (dle krajského soudu se totiž stěžovatelka k odvolání nevyjádřila), tak i samotný její návrh na odložení exekuce. Postup odvolacího soudu proto považuje stěžovatelka s odkazem na závěry nálezů Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 521/05 (N 70/40 SbNU 691), IV. ÚS 563/03 (N 71/33 SbNU 209), IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377), I. ÚS 74/06 (N 175/43 SbNU 17) a II. ÚS 435/09 (N 129/53 SbNU 623) za rozporný s principy spravedlnosti. Napadené rozhodnutí tak stěžovatelka považuje rovněž za nepřezkoumatelné.
4. Ústavnímu soudu byla Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") svěřena role orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). V rovině ústavních stížností fyzických a právnických osob směřujících svá podání proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jakožto nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je nadán kasační pravomocí toliko v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení. Nepřipadá-li tedy v dané věci do úvahy možná indikace porušení základních práv nebo svobod, a to již prima facie, musí Ústavní soud ústavní stížnost odmítnout pro zjevnou neopodstatněnost.
5. Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění účinném od 1. 1. 2013, musí být usnesení o odmítnutí ústavní stížnosti stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá.
6. V posuzované věci Ústavní soud přikročil k aplikaci ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jež mu umožňuje v zájmu racionality a efektivity řízení o ústavní stížnosti odmítnout podání, u kterého je bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání zřejmé, že mu - z níže uvedených důvodů - nelze vyhovět.
7. Podstatou projednávané ústavní stížnosti je tvrzení stěžovatelky, že se krajský soud v rámci napadeného rozhodnutí nikterak nevypořádal s obsahem jejího vyjádření k odvolání vedlejšího účastníka (resp. ani s obsahem jejího návrhu na odložení provedení exekuce).
8. Stěžovatelce je možné přisvědčit potud, že z napadeného usnesení (v souvislosti s obsahem k ústavní stížnosti přiloženého návrhu na odložení provedení exekuce a vyjádření k odvolání oprávněného) vyplývá, že se odvolací soud stěžovatelčinými tvrzeními a námitkami v tomto rozsahu vskutku nezabýval; z dále rozvedených důvodů se přitom Ústavní soud nevěnoval otázce, zda bylo stěžovatelčino vyjádření k odvolání vedlejšího účastníka podáno včas.
9. Z hlediska principu subsidiarity (resp. její materiální složky), tedy z hlediska zásady, jež řízení o ústavní stížnosti zpravidla ovládá, se třetí senát Ústavního soudu domnívá, že stěžovatelka měla před podáním ústavní stížnosti podat nový návrh na odložení provedení exekuce, a to právě proto, že se odvolací soud v předchozím řízení jejími tvrzeními a námitkami věcně nezabýval (srov. Kasíková, M. a kol., Exekuční řád. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 336). V řízení o novém návrhu by se totiž soudy mohly a měly zabývat právě tou částí stěžovatelčiny argumentace, jež byla - odvolacím soudem - v projednávané věci zjevně opomenuta.
10. Je tak možné uzavřít, že pokud odvolací soud v řízení o návrhu stěžovatelky na odložení provedení exekuce opomenul část (potenciálně relevantní) argumentace stěžovatelky, nemůže v kontextu této argumentace napadené rozhodnutí zakládat překážku věci rozsouzené (srov. ustanovení §54 odst. 2 věta druhá exekučního řádu, v rozhodném znění). Prizmatem zásady minimalizace zásahů Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů proto není důvod, aby se Ústavní soud věcně zabýval stěžovatelčinou věcí dříve, než bude postaveno na jisto, že pochybení odvolacího soudu nepředstavuje pouhé opomenutí, jež je možné v dalším řízení odstranit, nýbrž že jde skutečně o svévolný způsob nalézání práva, jejž je třeba Ústavním soudem reprobovat.
11. Ústavní soud tedy dospěl k závěru, že pochybení odvolacího soudu - v daném procesním kontextu, tedy za situace, kdy má stěžovatelka k dispozici nový návrh - nepředstavuje natolik efektivní zásah do základních práv stěžovatelky, jenž by (pro tentokrát) odůvodňoval kasační intervenci Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů.
12. Ústavní soud z výše uvedených důvodů stěžovatelčin návrh mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. února 2016
Josef Fiala v.r.
předseda senátu